Ani neuběhly tři hodiny od telefonátu Heleny s Tamarou a Helena netrpělivě odpočítávala zbylé dvě hodiny do jejich setkání.

Heleně v hlavě běžela spousta otázek v hlavě. Nevěděla, jak byasi odpověděla, kdyby se ji Tam zeptala, jak jsi tak najednouuvědomila, že ji na Tam záleží? Helena měla z téhle otázky vážnéobavy.Jak by se asi Tam tvářila,kdyby ji Helena řekla, že ji do tohojakoby "donutila" její sestřenka Patricie za jinou záminkou než setýkala Tamary… Ve skrytu své duše, ale pořád doufala že ta otázkanepřijde.Z celého přemýšlení ji vytrhla Patricie, když se ji začalavyptávat."Tak co sestřenko,jsi připravena jít za Tam?Myslím si, že neníse čeho bát.Pokud se bojíš nějaké otázky, tak hlavně pořád nějakýmzpůsobem komunikuj, aby nenastala trapná chvíle ticha a Tam to donutilopřemýšlet nad nějakou otázkou kterou má položit, aby ticho prolomila.""Děkuji ti moc Pat, jsem ráda, že jsi tady a hlavně, že tě mám."objalaHelena Patricii. "Nemáš zač, Hely." Patricie byla z radosti, kterouprojevila její sestřenka velice nadšená… Potom si obě děvčata šla posvé práci.

Když hodiny udeřily půl druhé, Helena se chystala k odchodu, když seza ní po schodech dolů rozběhla Pat a dodala. " Pamatuj si, buď takovájakou tě zná ona, Ne jakou tě učily být ty , no slepice." Helena jenzmateně přikývla. Zabouchla dveře a šla směr cukrárna.Čím blíž bylacukrárně, tím větší byla její nervozita. K cukrárně došla přesně ve dvěhodiny odpolední. Tamara taky akorát přicházela. Děvčata se na sebepodívaly a hned se obejmuly. Tak silný zážitek to pro ně po tom všembyl, že se jim na tvářích objevily slzičky štěstí.K Heleně se zasevrátilo její štěstí co celý rok tak moc postrádala a nemohla zjistit zčeho přesně to je. Už věděla, že silnější přátelství než jejich s Tamsnad ani není.

Děvčata si šla sednou na jejich oblíbené místo v cukrárně.Objednalasi malinové řezy a jablečný džus. Ten přímo milovaly. "Moje místo veškole je vedle tebe pořád volné?" ptala se Helena. "Jasan, ještě abynebylo." S úsměvem odpověděla Tamara. "To je fajn,…už se těším jakspolu budeme opět sedět." Řekla Helena. "Nebojíš se svého otce, co onna to až mu to všechno řekne Karlin otec?" řekla tak trochu obávaněTam.. Helena se zamyslela a pak řekla:" Tohle je můj život!NE jeho" to"ne" Helena zdůraznila a pokračovala. " Myslím si, že už jsem doststará na to, abych rozhodovala o svém životě.Otec nevidí, jak setrápím. A to že jsem s tebou je moje věc, já mu taky nevybírám přátelev jeho okolí. Dokonce i mamka se s tím vším smířila jaký žije otecživot." "Myslíš, že tvoje máma by podpořila naše přátelství?" řeklasmutně, ale pořád s nadějí Tam. "Stoprocentně, spolehni se." řeklašibalsky Hela.

Děvčata si ještě dlouho povídaly. Najednou pípnul Tamaře telefon. "Ajé, sms." Řekla. Podívala se na displej a tam stálo: TAM, MOHLA BY JSIPRIJD DRIV DOMU? POTREBOVALA BYCH ABYS POHLIDALA LUKASE.TA PANI NAHLIDANI DNES NEMUZE.MAMA. "To je máma. Musím jít domů hlídat Lukáše.Paní na hlídání co ho hlídává dnes nemůže. Moc se ti Hely omlouvám.Budeme to muset dokončit třeba zítra. Nezlobíš se?" řekla smutněTamara. "Jasně, že se nezlobím. Ano, zítra. Sejdeme se třeba,…"nestihla to dokončit Helena. "U mě ve dvě hodiny" dořekla Tamara ausmála se. Zaskočená Helena dodala "O.K jsem pro." Holky se objaly akaždá šla svým směrem k domu. Helena se celou cestu něž došla ke svémudomu se pořád usmívala.A měla proč… Jen co došla domu Pat za ní běželaa vyzvídala. Helena ji to všechno od začátku až dokoncevyprávěla.Viděla jak její radost sní sdílí i Pat. Helena byla ráda, žemá se o koho opřít. Byla ráda, že má sestřenku, jakou jen tak každýnemá.