Milý Deníčku,
Po docela dlouhé době jsem zjistil, že jsem si těvůbec začal psát. Nejspíš to o mně hodně vypovídá, vždyť od posledního zápisu uplynuly skoro dva roky. Prostě jsem takový. Vždy se pro něco nadchnu, ale jen málo věcí či lidí si mě dokáže udržet. Tak pokud měznáš a právě teď ukřivděně přikyvuješ hlavou, tak bych tě rád upozornil, že jednou za dva roky tvoje chvíle může přijít....

Ale odhrňme zaprášený závěs minulosti, dejme si kolíček na nos, ať s námi ta zatuchlina nesekne, chopme se mačety na prosekání křovin, které stačily vyrašit na vzpomínkách a zkusme společně objevit něco co se zaposlední dva roky stalo. Bude to nejspíš změť myšlenek které mě vytanou na mysli, ale co...stejnak nemáš asi co dělat, když si můžeš číst můj deník.

Jaké asi bylo úterý 12. listopadu 2005? V tu dobu jsembyl veskrze zamilován do jedné slečny, takže jsem byl nejspíše s ní. Nejspíš jsme se šli projít i s Pejskem ven. Možná sis povšiml, neodradný čtenáři, že jsem napsal pejska s velkým P. Sice to byla jezevčičí fenka, ale to její velikost jen podtrhovalo. Zrovna nacházím ve vzpomínkách jednu takovou podzimní procházku...Paprsky podzimního slunce se zaoblovaly o prořídlé koruny kaštanů a na zem pokrytou pestrobarevným listím dopadalo zvláštní mlhavé světlo. "Pokud to teda není mlha co tuto vzpomínku halí." Brouzdali jsme se listím, drželi jsme se za ruce a vše se zdálo nejspíš barevnější než to ve skutečnosti bylo. Jistě jsme si pak dali u ní doma čaj a pomilovali jsme se. Co dřív to si nejspíš nevzpomenu. Čas letěl, přišli vánoce, zkouškové a pak rozchod. Ze dne na den. Láska sice neubrala na síle, ale přemístila se z osoby na osobu...připomíná mi to čmeláka, co letí po rozkvetlé louce, nalezne ten nejhezčí a nejvoňavější květ, vysaje ho a pak letí na ty další. Chutnají jinak, ta změna je po tom dlouhém sání skvostná, ale časem vás omrzí, znechutí se vám a vy si vzpomenete na svůj milovaný květ...a letíte se podívat kolik nektaru se v něm od vašich záletů obnovilo..
Přesně to se stalo i nám dvoum...po nějakém čase jsme se k sobě vrátili, vysáli pár posledních kapek a projistotu jsme zlámali všechny listy, zohýbali veškeré květy a nakonec i louku zapálili s němým úžasem pasoucích se srnek.

No vidíš milý čtenáři...jsme někdy v létě 2006..to sem to vzal hopem. Samozřejmě dělo se mnohem více věcí než jedna love story...kupříkladu sem si koupil nový boty a uklidil pokoj...a kdybych měl o trošičku času víc, tak jsem si i okno umyl...víc se stihnout vážně nedalo. Po love story bylo času habaděj..začal jsem kupříkladu kreslit. Neříkám, že kreslím nějak přepychově, ale mojí neteři se to kupříkladu líbí..a nesnižuj to tím, že řekneš: "Vždyť je jí teprv pět, ty troubo!"

O škole a práci se mi tu taky vyprávět nechce..jistě by bylo o čem vyprávět a doufám si tvrdit, že bych tě tím i rozesmál, ale prostě na to není takhle zpětně ta pravá nálada. Původně sem tu chtěl popsat těch pár slečen, co za ty dva roky přišly a následně i odešly, ale nějak jsem si tou první zkazil náladu.

Vraťme se k dnešku...ráno jsem se probudil s úsměvem na tváři...měl jsem krásný sen..pokud se právě začínáš bát že ho budu vyprávět, tak se bojíš oprávněně. Tak vyhrnout rukávy a sukně, pustíme se do toho.

Nevím jestli ten sen měl začátek nebo konec, ale měl rozhodně náboj. S jednou nejmenovanou slečnou, (možná jsi to právě ty)(pozn redaktora) jsem byl v lese. Začátek zní jako typické bušení do žíněnky v mnoha verzích mužských nepárových orgánů, ale nedělo se tomu tak. Nejspíš jsme sbírali houby, když tu najednou se skrz mlhu prodralo zajímavé světlo a dopadlo na její šíji...nevím odkud, ale vytáhl jsem foťák a s patřičnou opatrností, abych to světlo nevyplašil, jsem jí špitl...:"Svlékni se" Ona kupodivu, jak to v snech bývá, okamžitě uposlechla a její tělo oblékl zvláštně svůdný koktejl z mlhy a světla...fotil jsem jak šílený, její tělo nabíralo abstraktních,surrealistických, realistických, naturálních...prostě všech podob co si moje chorá mysl dokáže představit. Ona pak ulehla na mýtinku do mechu a ležela tam, jako anděl padlý na zem. No prostě nádhera a to ani neumím fotit...

Když sem protřel, pro noční umění zanícené, oči, tak jsem se vypravil k doktorovi, aby mě zbavil břemene které sem vláčel 7týdnů. Ne neboj se, mírně vyděšený čtenáři, nejednalo se o potrat, ale o běžné sejmutí sádry z kotníku. Noha mě stále bolí, ale už si nepřipadám jako kdybych měl 24h denně nohu strčenou v ...

Teď tu sedím celkem spokojeně, je mi příjemně teplo a nejspíš půjdu za chvíli spát..jsem poměrně šťastný člověk, jen kdyby ta postel nebyla tak prázdná. A nekruť hlavou pohoršený čtenáři, nemyslím na nějaký hrkyhrky, myslím na ten pocit, který člověk má když usíná v objetí s někým,se kterým je rád... Už nepoužívám výrazy jako je "miluje, nebo má rád", samozřejmě to je ještě hezčí, ale stačí úplně ta blízkost dvou těl..idelální kompozice muže a ženy..ve dne v noci, v dešti v suchu...prostě protiklady se přitahují a navíc některé do sebe pěkně zapadají..Ehm, tak teď už to nezakecám, stejně už sem toho propsal dost. Třeba ještě někdy napíšu...