Následky katastrofy, způsobené takzvaným tunguzským meteoritem, byly tehdy pozorovány po celém světě. Vysvětlit tuto mimořádnou událost se pokouší již třetí generace vědců.
"O tomto jevu bylo zveřejněno přes tisíc vědeckých pojednání," říká Vladimír Svěcov, expert na tunguzský meteorit z Ruské akademie věd. Právě v těchto dnech je velmi zaneprázdněn. Má na starost mezinárodní konferenci o této problematice, které se v Moskvě 26. června zúčastní kolem 150 vědců a odborníků z celého světa.
Jako by na těle hořela košile
Čisté nebe za rozbřesku posledního červnového dne před sto lety slibovalo v sibiřské vesničce Vanavara příjemný den. Ve čtvrt na osm ráno se však stalo něco nepředstavitelného: "Seděl jsem na verandě domu a díval se směrem na sever. Náhle se obloha roztrhla a vysoko nad lesem bylo v jediném okamžiku vše zahaleno ohněm. Cítil jsem velký žár, jako by mi na těle hořela košile," vyprávěl o několik let později jeden z obyvatelů vesnice, Sergej Semjonov, ruským vědcům.
Jiní očití svědkové popsali neznámý objekt ve vzduchu jako letící žlutou kouli. Některé zdroje dokonce uvádějí, že žhavé těleso pohybující se v noci východním směrem ve velké výšce nad Evropou, bylo kolem půlnoci pozorováno i v Čechách.
Vesnice Vanavara leží asi 65 kilometrů od epicentra výbuchu, které se nacházelo poblíž řeky Podkamennaja Tunguska. To, co popsal Sergej Semjonov, však nezanechalo stopy jen v tajze kolem Tungusky.
Obrovský výbuch byl slyšet až na vzdálenost jednoho tisíce kilometrů, následkem obrovské tlakové a tepelné vlny padlo k zemi v sibiřské tajze kolem 60 milionů stromů. Na ploše o rozloze větší než dva tisíce kilometrů čtverečních byly stromy vyvrácené a polámané, v ohnisku zcela spálené. Lesní požár byl viditelný i ze vzdálenosti několika set kilometrů. Popel v oblasti výbuchu padal jako černý déšť, několik nocí po výbuchu byla obloha světlá i v Evropě a byly pozorovány světelné efekty podobné polární záři.
Otřesy půdy byly zaznamenány prakticky po celém světě. Síla výbuchu byla tehdy vědci odhadnuta na hodnoty pohybující se v širokém rozpětí od 10 do 25 milionů tun trinitrotoluenu (TNT), vyskytla se dokonce i čísla mnohem vyšší.
A přece dopadly
Již první expedice ruských vědců ve dvacátých a třicátých letech minulého století došly k závěru, že muselo jít o explozi vesmírného tělesa. Na místě tunguzské katastrofy nebyl nalezen kráter ani kameny mimozemského původu, proto byl přijat názor, že se těleso nejpravděpodobněji následkem silného tření a vysoké teploty rozpadlo a roztavilo již v atmosféře.
V průběhu posledních několika let vědci, zabývající se tunguzskou záhadou, použili metodu počítačové simulace trojrozměrného modelování letu vesmírného tělesa od okamžiku vstupu do zemské atmosféry až po jeho zánik. Simulace samotného výbuchu pak vědcům umožnily dojít k přesnějším představám, co se vlastně na Sibiři stalo.
Natalia Artemijeva, vědecká pracovnice Ruské akademie věd působící také na Planetary Science Institute v Tucsonu, s kolegou Valerijem Šuvalovem v roce 2007 nevyloučili možnost, že po roztržení vesmírného tělesa spadlo několik oddělených kusů na zemský povrch. Je však velmi pravděpodobné, že se úlomky mohly dostat až do vzdáleností několika tisíc kilometrů od místa exploze.
Vrty do jezera Čeko
Výsledky ruské simulace tunguzské katastrofy do jisté míry nahrály týmu italských výzkumníků z Instituto di Scienze Marine na univerzitě v Boloni. Ti již v roce 1999 při své expedici do sibiřské tajgy objevili jezero Čeko ležící jen několik kilometrů od místa tunguzské katastrofy.
Vydedukovali, že zmíněné jezero je kráterem a možným místem dopadu ničivého vesmírného tělesa, snad asteroidu.
Hypotéza italských vědců byla odbornou veřejností přijata značně skepticky. Je zpochybňována kvůli povaze samotného jezera, chybějícím důkazům o přítomnosti úlomků tělesa v jeho okolí a "zdravě" vyhlížejícími stromy, které jsou starší než sto let. Dalším problémem je i stáří jezera - zatím nejsou důkazy, že existuje teprve sto let. Schází ovšem i důkaz toho, že jezero je mnohem starší.
Luca Gasperini, vedoucí italských výzkumníků, se však statečně brání. V loňském roce v časopise Terra Nova upřesnil údaje, které jeho expedice nasbírala: Jezero Čeko o průměru asi 300 metrů se nachází přibližně osm kilometrů od epicentra exploze. Na rozdíl od všech okolních jezer má strmé stěny až ke dnu v hloubce 50 metrů. Ve středu jezera se pod nánosy bahna údajně nachází kompaktní hmota, o níž Luca Gasperini tvrdí, že to může být zbytek asteroidu nebo planetky.
"Hypotéza o kráteru je z těchto důvodů s vysokou pravděpodobností mylná," mínila Natalia Artemijeva a spolu s ní i Gareth Collins z Imperial College v Londýně a další vědci.