Oblast kolem Colorado Springs v americkém státě Colorado je přitažlivá pro návštěvníky obzvlášt v pozdním létě, kdy je denní žár zmirňován chladnými večery a nocemi a obloha je setrvale jasná. Bylo to jednoho takového večera, kdy se dva příslušníci amerického letectva, James Davis ze státu Maryland a Allen Huse z Texasu, procházeli parkem s válečným památníkem. Huse fotografoval jasně zářící měsíc, zatímco Davis se bezcílně potuloval krajinou. Oba si "užívali" odpočinku po službě na nedaleké základně Colorado Springs.

Po chvíli se k nim přiblížil muž, jehož si všimli už předtím, když si prohlíželi válečný památník. Byl malé postavy, plešatý a v jeho očích zářilo cosi neurčitě podivného. "Vidím, že jste od letectva. Jak se vám tam líbí? Já jsem byl taky důstojníkem. Bylo to za války u námořnictva, Ale stalo se pár věcí a propustili mě. Řekli, že jsem se zbláznil." Poklepal si prstem na holou lebku. "Ale já nejsem blázen. To bylo tím experimentem. Prostě jsem to nemohl vydržet, tak mě propustili." Sáhl do náprsní kapsy a vyndal něco, co vypadalo jako hodně odřená a evidentně prošlá identifikační karta. "Podívejte, bylo to námořnictvo." Zřejmě vzbudil zájem u obou a tak se ho Davis zeptal: "Řekl jste experiment. Co to bylo za experiment?" Odpověd je oba uzemnila. "Neviditelnost," řekl plešatý mužík lakonicky. "Tenkrát zkoušeli v námořnictvu podivné věci a dělali všechno proto, aby se loď stala neviditelnou. Byla by to perfektní kamufláž, kdyby se to podařilo. A ono to nakonec vyšlo. S lodí ano, ale s námi na palubě už to bylo horší... Nemohli jsme se bránit účinkům magnetického pole a ty byly hrozné. Kdybych věděl, do čeho jdu, nikdy bych se toho nezúčastnil. Byl to přísně tajný projekt." Davis se chtěl ujistit, že to, co právě od malého muže slyšel, se mu nezdálo. "Co jste to říkal? Že námořnictvo provádělo s vámi pokusy, aby jste se stali neviditelnými? Slyšel jsem dobře?" "Elektronické krytí," přišla vzápětí odpověď. "Šlo o energii vyrobenou pulsujícím silovým polem. Samozřejmě nevím, o jaký druh energie šlo. Každopádně její použití mělo na všechny zúčastněné vliv. Je zajímavé, že ten se projevoval různě. Někteří začali vidět dvojitě, někteří se začali bezdůvodně smát a pak se chovali jako po nadměrném požití alkoholu, a pár jich zmizelo. Potom vyprávěli, že se dostali do jiného prostoru a že viděli a mluvili s cizími bytostmi. U některých se to projevovalo dočasně, ale o jiných jsem se později dověděl, že zemřeli. Každopádně jsem je už nikdy neviděl." A co vy?" namítl Davis. "Ti z nás, kteří přežili, byli prostě propuštěni. Neschopni další služby, uvolněni jako psychicky labilní a nakonec penzionováni," dodal malý muž hořce. Po krátké pauze se Davis znovu zeptal: "Tím chcete říct, že vás a vaše kamarády z námořnictva vyhodili jako mentálně narušené proto, že se experiment nepodařil?" "Jo, přesně tak to bylo," řekl jeho záhadný společník. "Přesně tohle udělali. Nechali nás sice předtím pár měsíců odpočinout, ale pak jsme byli propuštěni. Kromě toho se nás snažili přesvědčit, že nic z toho, co jsme zažili, se vlastně ve skutečnosti nestalo. A museli jsme samozřejmě přísahat, že o tom nebudeme s nikým mluvit, což mi připadalo zvlášť komické. Protože, řekněte sám, kdo by takovým historkám věřil? A co vy? Jste u letectva a věříte tomu? Věříte tomu, co jsem vám vyprávěl?" "Nevím," vypravil ze sebe zkoprnělý Davis. "Souhlasím s tím, že je to fantastická historka. Až příliš fantastická. Nevím, prostě nevím, co si o ní mám myslet."

Od událostí souhrnně označovaných jako Philadelphia Experiment uplynulo už téměř padesát let. Většina z těch, kdo se ho měla zúčastnit, už dnes není mezi živými, další se možná obávají svědčit. Dokumenty, pokud vůbec jaké byly, nenávratně zmizely a je velmi nepravděpodobné, že by se ještě v budoucnu měly objevit. Dá se konstatovat, že na základě existujících faktů nelze přesvědčivě doložit experiment s neviditelností, který vyústil do tragických závěrů. Přesto, že oficiální místa vše popírají a podstatná konkrétní fakta chybějí, našla se řada výpovědí, svědectví a názorů, jejichž autenticita se zdá sugerovat, že to, o čem vypovídají, se mohlo stát. K tomu přispívá i skutečnost, že Einsteinova teorie jednotného pole, jakkoli nedokončená, připouští ve svých důsledcích i to, že lze vytvořit podmínky pro neviditelnost předmětu či člověka. V současném vědeckém výzkumu se objevují stále nové "neuvěřitelné" teorie, o nichž máme nejeden důvod se domnívat, že jsou stále jen na povrchu mnoha "podivných" jevů v našem vesmíru. Možná, že odpovědi na otázky související s Philadelphia experimentem jsou navždy ukryty v archívech ministerstva námořnictva Spojených států amerických. Možná je celý experiment jen legendou a nikdy neproběhl, jak tvrdí stejné ministerstvo. Pak už zbývá otázka poslední. Když bereme v úvahu řadu svědeckých výpovědí mnoha lidí nepochybně souvisejících s konkrétními událostmi a když pokus neproběhl tak, jak je popsán-tak co se vlastně odehrálo v přísně střeženém doku filadelfského přístavu v říjnu 1943?

Na začátku byly pověsti a zkazky o tom, že námořnictvo Spojených států amerických pracovalo během 2. světové války na přísně utajeném projektu. Probíhal ve Filadelfii ve vojenské části přístavu a byl úspěšný. Totiž-úspěšný -jeho výsledkem by(o to, že jedna loď zmizela z přístavu a podle svědectví jiných se objevila v přístavu Norfolk a zase znovu na svém původním místě Bezprostřední příčinou mělo být silné elektromagnetické pole, které se vymklo z kontroly...

Pokud se dá uvěřit více pramenům informací, podkladem pro to, co bylo a je označováno jako Philadelphia Experiment, byla teorie jednotného pole nikoho menšího než Alberta Einsteina. Na této práci velký vědec pracoval v letech 1925-1927 a k legendám asi náleží i to, že její výsledky by ohrozily samu existenci lidstva. To vše si prý Einstein uvědomoval a o svých obavách mluvil především se svým dlouholetým přítelem Bertrandem Russellem, známým vědcem. Einstein skutečně vypracoval neúplnou verzi "jednotné teorie pole pro gravitaci a elektřinu" v období let 1925-1927. Publikované závěry se objevily v několika německých časopisech tohoto období. Celá teorie byla označena jako nekompletní a dále se o ní už nikdo nezmínil. Je zajímavé, že se objevila až v roce 1940, kdy se podařilo velkého fyzika a pacifistu přesvědčit, že nacistická mašinérie musí být zničena za "každou cenu" a že by se tato teorie dala využít za těchto mimořádných okolností.

Od tohoto roku se také datují stopy projektu vojenského námořnictva Spojených států, který byl později označen jako Philadelphia Experiment. Einstein s Russellem byli velcí přátelé zejména v poválečném období. Oba přesvědčení pacifisté, kteří měli strach především z toho, že rozvoj vědy bude zneužit proti lidstvu, věnovali mnoho svých sil k zachování míru. Russell byl jedním ze zakladatelů Světové rady míru. Úryvek z knihy B. Hoffmanna a H. Dukas - Albert Einstein, Creator and Rebel. "Když nad Hirošimou~vybuchla bomba, splnily se jeho nejhorší předtuchy. Jeho strach z bomby, ať už v rukách diktátora či demokrata, byl velký. Ne proto, že v roce 1939 napsal prezidentu Rooseveltovi, když se obával, že by nacisté mohli vyvinout ničivou zbraň a ovládnout svět. Ne proto, že v roce 1905 navrhl rovnici E=mc2, ale proto, že se cítil povinován uplatnit svůj vliv na to, aby se lidstvo zachránilo před novými Hirošimami a Nagasaki. A je nejvýš pravděpodobné, že s podobnými pocity přistupoval i ke zmíněné Teorii jednotného pole, jejíž potenciální možnosti se zdály být ještě více hrozivé." Kromě toho se tradují zprávy, že několik měsíců před smrtí spálil Einstein výpočty a záznamy týkající se jeho prací s tím, že svět není zatím připraven na jejich důsledky a bude mu lépe bez nich. Je možné, že se týkaly právě Teorie jednotného pole a jejích aplikací.

Navíc v době, kdy měly probíhat pokusy v rámci Philadelphia Experimentu na moři, byl velký fyzik zaměstnán na smlouvu zvláštních služeb v ministerstvu námořnictva ve Washingtonu jako vědec "od 31. 5. 1943 do 30. 6. 1944" - tedy jako odborný poradce. Velký vědec se o tom zmiňuje v dopise: "...pokud bude válka a já budu pracovat pro námořnictvo, nehodlám začínat s něčím dalším..." stejně jako na jiném místě: ..."navázal jsem těsné vztahy s vědeckým výzkumem ministerstva námořnictva..." Dr. Otto Nathan, Einsteinův finanční poradce a správce jeho pozůstalosti, odpověděl na dotaz týkající se Einsteinovy spolupráce s námořnictvem přibližně takto: Einstein se.stal poradcem námořnictva v roce 1943 a pokud je známo, ukončil tuto práci před koncem války. Pokud máte zájem o podrobnosti, obraťte se přímo na ministerstvo námořnictva ve Washingtonu. Protože jeho činnost nebyla tajná, domnívám se, že vám poskytnou informace, které neposkytli nám, když jsme chystali publikaci o Einsteinovi.

Pokud se teď čtenář diví, asi není divu, protože v jedné větě se praví, že Einsteinova práce nebyla tajná, a současně, že ministerstvo o ní nechtělo podat informace! Zajímavé svědectví poskytl námořník, který prohlašuje, že byl na palubě lodi, která se zúčastnila pokusů ve Filadelfia Navy Yardu, a že od té doby měl několik infarktů. Jmenoval se Victor Silverman a prohlásil, že byl v době, kdy Philadelphia Experiment probíhal, na palubě lodi DE 173. Když vypukla válka, byl zařazen do námořnictva. Společně asi se čtyřiceti dalšími se stal účastníkem tajného projektu.

Na palubě lodi bylo početné radarové zařízení, v množství, jaké se jinde nevyskytovalo, které svým vzhledem připomínalo vánoční stromek. Jednou, ještě v době přípravy celé akce, přišel na palubu muž v civilním obleku, o jehož vlasech Silverman řekl jednomu z kolegů, že má trvalou. Později k velkému překvapení zjistil, že to byl sám Einstein. Silverman byl inženýrem první třídy a společně s třemi dalšími námořníky věděl, odkud byly přístroje spouštěny. Vzpomíná si, že na palubě lodi byly nataženy kabely z elektrárny. Vzpomíná také, že se nečekaně ocitl uprostřed husté mlhy a napadlo ho, že se vlastně dostal mimo loď. Kolem sebe s obtížemi rozeznával siluety pohybujících se postav, které nevypadaly jako námořníci, a také další podivné předměty podivných tvarů, jaké rozhodně do té doby na lodi neviděl. Najednou hustá mlha zmizela a Silverman se s úžasem a nedůvěrou přistihl, jak si říká: Co proboha dělám tady, v Norfolku? Poznal tento přístav bezpečně, protože tady předtím už několikrát byl. Stejně náhle, jako zmizela, se zelená mlha zase vrátila a Silverman měl pociť, že se vznáší a krátce nato zase byl zpět na místě, kde stál předtím, ve Filadelfia Navy Yard. "Nestačil jsem si uvědomit, nakolik jsem ztratil vědomí na pár chvil, stejně jako to, co se ve skutečnosti stalo se mnou a s dalšími námořníky na palubě lodi." Vzpomněl si ještě na malou epizodu vztahující se k této události. Když šel kolem radarové kabiny, vyšli z ní tři muži v civilu a jeden z nich řekl, že se pokus nadmíru podařil. Krátce po sérii pokusů byl společně s řadou dalších námořníků, kteří se jich zúčastnili, hospitalizován v námořnické nemocnici v Bethesdě. Navštívil je tam tenkrát admirál Bowen. Tři infarkty, které později utrpěl, souvisejí podle jeho názoru bezprostředně právě s pokusy ve filadelfském doku.

Svědectví doslova z druhého břehu, tedy z Anglie, přišlo později. Jistý Tony Wells, žijící v Southamptonu, se zmiňoval o pěti britských obchodnících, kteří v roce 1943 čekali v americkém přístavu Norfolk na loď, která by je odvezla přes oceán do Anglie. Jednou, když se dívali z doku na přístav, zpozorovali těsně nad hladinou hustý mrak a po jeho rozplynutí se objevila loď. Po několika vteřinách byla opět zahalena mrakem a zmizela! Než se stačili probrat z překvapení a pátrat po nepochopitelném objevení a zmizení lodi, byl celý přilehlý prostor uzavřen vojenskými hlídkami. A protože se domnívali, že bude v jejich zájmu o celé události mlčet, tak aby se dostali bezpečně zpátky do Anglie, přišli se svým svědectvím o řadu let později. A ještě jedno svědectví. Pochází od válečného veterána Fredericka Tracyho, který byl v roce 1945 na palubě lodi Antietam kotvící ve filadelfském doku. Kapitán lodi je svolal do kajut, aby jim přečetl memorandum ministerstva námořnictva. Podle Tracyho se týkalo pokusu, který se odehrál v těchto místech, tj. filadelfském doku, 28. října 1943, a pojednávalo o lodi, která během experimentu zmizela, objevila se v přístavu Norfolk a znovu se objevila v doku ve Filadelfii. Někteří členové posádky zmizeli, ostatní byli postiženi mentálně i fyzicky. Když to někteří členové posádky chtěli brát na lehkou váhu, byli kapitánem upozorněni, že jakákoli zmínka o této události mimo loď bude považována za zradu. Zpráva o čtení memoranda byla zanesena do lodního deníku během května 1945 kapitánem lodi Antietam Teaguem. Tracy dodává, že jediné, co kdy ještě slyšel o posádce lodi Eldridge, je skutečnost, že byli hospitalizováni v nemocnici v Bethesdě až do konce války, z dosahu veřejnosti.

Neobvyklým aspektem pátrání po všem, co souviselo s Philadelphia Experimentem, byla svědectví a výpovědi obsahující množství detailů z různých míst, které teprve sjednoceny v prostoru a čase dávaly smysl, Dalším podstatným rysem svědeckých výpovědí bylo, že mnozí se obávali uvést nejen své pravé jméno, ale i jména dalších očitých svědků, K těm několika málo, kdo se nebáli uvést své jméno, patří Patrick Macey, elektronický specialista a odborník, který vypovídal v roce 1977 v Los Angeles, kdy tady se svým kolegou Jimem pracovali na smlouvu. Oba se vícekrát bavili o UFO a o tom, jak se vláda USA snaží jakýmkoli nepříjemným otázkám na toto téma vyhnout, "Během 2. světové války jsem zažil něco velmi neobvyklého, Nebylo to UFO," řekl Jim. "Ale bylo to stejně záhadné." Byl jsem u námořnictva u speciální jednotky, která prověřovala tajné audiovizuální materiály. Bylo to někdy koncem roku 1945 ve Washingtonu, když jsem společně s řadou vysoce postavených funkcionářů a důstojníků zhlédl část filmu o jakémsi pokusu na moři. Pamatuji si jenom část, protože služební povinnosti mi nedovolily zhlédnout celý film. Ani neřeknu, o co šlo, protože film byl bez komentáře. Vím, že se týkal tří lodí. Dvě z nich směrovaly druh nějaké energie na tu třetí, Tenkrát jsem si myslel, že jde o zvukové vlny. A nikdy jsem se to nedověděl, protože na závěrečném briefingu jsem nebyl." "Po určité době se prostřední loď, křižník, pomalu ponořoval do husté mlhy až postupně zmizel z očí a jediné, co jsme viděli, byla stopa, která po něm zůstávala na hladině, Pak, když bylo silové pole, nebo co to bylo, zřejmě vypnuto, křižník se pomalu začal vynořovat z mlhy. Později jsem slyšel diskutující hovořit o tom, že silové pole působilo příliš dlouho a zapříčinilo řadu nepříjemností a potíží posádce lodi."

To byl zřejmě jeden z důvodů, proč byly další práce na tomto přísně tajném projektu zastaveny. Druhým, závažnějším důvodem byla skutečnost, že podobný přísně tajný projekt krycím jménem Manhattan se podařil-a atomová bomba byla na světě. Výpravy do minulosti nevydaly plody pouze v podobě osobních svědectví lidí, přímých účastníků. Existuje bezpečnostní schránka a v ní fotokopie novinové stránky. Do dneška není jasné, o jaké noviny jde, ani k jakému datu se vztahují. Tady je její přibližný text: PODIVNÉ OKOLNOSTI OBKLOPUJÍCÍ HOSPODU.

Policisté přivolaní na místo činu členem pobřežní patroly námořnictva zjistili, že poblíž restaurace v lodním doku nebyl vůbec nikdo. V lokále byly vyděšené servírky, které řekly, že před policií přijela námořní hlídka a nezvané hosty vyhodila. Ještě předtím však došlo k té události - dva hosté se prostě vypařili. "Prostě zmizeli do luftu, "řekla jedna ze servírek. "A to jsem nic nevypila!" Pak zasáhla pobřežní hlídka a vyklidila celý lokál. Následující rozhovor s velitelem policejního okrsku na jedné straně potvrdil, že jeho podřízení skutečně zasahovali kolem jedenácté v uvedené hospodě, na druhé straně však výpovědi servírek nemohl ani vyvrátit, ani potvrdit. Škoda na objektu byla odhadnuta na šest set dolarů.

Od počátků lidské civilizace snilo lidstvo o tom, že uskuteční i ty nejodvážnější sny. I krátká exkurze do historie lidstva nás přesvědčí o snech našich předků o létání ve vzduchu, o cestě na Měsíc, i o výpravách na dno oceánů. S postupujícím rozvojem vědy a techniky se řada těchto snů postupně stávala realitou. Kdybychom si měli pomoci příměrem s dílem slavného Julese Verna, z něhož zůstávají dnes pro fantazii jen ty dva roky prázdnin, tak jedním z těch mála snů, "přeživších" explozi vědy našeho 20. století, je sen o neviditelnosti. Kdo z nás nesnil alespoň jednou o tom, že by se mohl neviděn procházet po ulicích, neviděn pobývat mezi přáteli i nepřáteli. neviděn dělat to či ono'? Ve starověku to byla vlastnost vyhrazená bohům a teprve další staletí učinila ústupek v tom, že byla výsadou těch. kdo vlastnili nejrůznější záhadné předměty či talismany. Neviditelnu,t se stala ještě později vděčným námětem v literatuře. filmu, televizi; vzpomeňme jen už dnes klasický román velikána anglické a světové science fiction H. G. Wellse nazvaný Neviditelný. Asi nepřekvapí, že tyto, dá se říci, odvěké sny nabyly na intenzitě v době války. Jak by byl nepřítel překvapen, kdyby se vojsko nečekané zjevilo na místě, kde on jej nepředpokládal! Výhody takto získané by byly nedozírné, a válka vyhraná. A tím méně překvapí i další úvaha, že o něco podobného se některá z válčících stran bude pokoušet. Nakonec do této kategorie spadá i anglický objev radaru, tedy přístroje, který odhaluje zatímní "neviditelnost" nepřítele. V tomto případě šlo vlastně o neviditelnost naruby, protože anglická protivzdušná obrana "viděla" na svých obrazovkách nepřítele už na velkou vzdálenost.

Ale vraťme se zpátky na druhou stranu Atlantiku. Kde by asi měly podobné pokusy probíhat? V nějakém uzavřeném, přísně střeženém prostoru s rizikem prozrazení? Nebo v letectvu tehdy ještě málo vybaveném elektronikou? Není sporu, že ideálním prostředím bylo námořnictvo s pohyblivými základnami a především s téměř neomezeným polem působnosti. Paralela s dneškem je až zarážející. Nejstrašnější zbraň současného zbrojního arzenálu na této planetě se jmenuje -hádejte jak - no přece atomové ponorky! Odhlédneme-li od kapacity výbušnin, která na jednotlivém plavidlu dosahuje množství mnohokrát převažující sílu atomového výbuchu nad Hirošimou, dostáváme se k dvěma podstatným faktorům. Jsou jimi maximální pohyblivost, znemožňující nepříteli účinný zásah, a prakticky "neviditelnost", protože atomový pohon umožňuje těmto plavidlům téměř neomezenou dobu pobytu pod mořskou hladinou. Reakce druhé strany navzdory stavu elektroniky a informatiky na konci 20. století neumožňuje včasný zásah, zásah, který by ponorku účinně zneškodnil.

Einsteinova Teorie jednotného pole zůstává dodnes, navzdory computerům, mlhavou a nevyřešenou. Tajemství, která by případně mohla být odhalena její aplikací v budoucnosti, by mohla být ještě více překvapivá, než bylo odvození atomové síly z předcházející Einsteinovy rovnice E = mc2. Pokud se americkému námořnictvu pokus skutečně podařil, ať už záměrně či náhodou, to znamená, že vytvořil silové magnetické pole, jehož vedlejším účinkem je efekt neviditelnosti nebo dokonce teleportace, tj. přenesení předmětu na dálku, můžeme si položit otázku, nakolik to vše souvisí například s jevy známými z oblasti Bermudského trojúhelníku?

I tam byla popsána řada případů, kdy většinou loď byla zahalena nazelenalou mlhou, či elektromagnetickými mraky. A znamená to, že zmíněný pokus dokládá existenci vícerozměrného prostoru a tím i času? Znamená to, že tudy by mohla vést cesta k cestování časem a k vytvoření energie dosud neznámé? Kódové označení námořnictva pro údajný Philadelphia Experiment není známo, což samozřejmě může být ta nejlepší cesta jak zmást každého, kdo by po takovém pokusu pátral. Přesto se toto označení už v historii použilo. Když vynálezce hromosvodu Benjamin Franklin prováděl pokusy se zachycením blesku, psali o nich současníci v Anglii, Evropě a tehdejších amerických koloniích jako o Philadephia Experimentu. V této souvislosti je pozoruhodná skutečnost, že když byl ve státním archívu učiněn dotaz na seznam kódů, bylo v odpovědi vynecháno kódové označení Rainbow, tj. Duha, a abecední seznam toto označení neobsahoval. Teprve později, když v dalším dotazu adresovaném stejné instituci bylo toto označení přímo uvedeno, dostala se žadatelům do ruky xeroxovaná kopie knihy kódů, kde se označení Rainbow vyskytuje. Bylo to krycí označení pro Philadelphia Experiment?