10.Květen 2007
Taková "normální" holka - kapitola 2.
Kapitola 2.
„Bojímse tam jít.“ ZašeptalaMilanovi Ilona. Měla z toho všehotakovýdivný pocit. Ale nakonec serozhodla překonat to a jít zaKarolínou. Onají chce vidět, tak proč by tamnešla? Milan měl radost,že tam budouvšichni.
„Mami,běžprvníprosím.“ Požádala matku Ilona. Z jejího hlasu bylacítitnervozita.Naposled jí bylo takhle úzko, když se měla setkat sesvýmpravým otcem. Od tédoby je to však vše v pořádku.K tátovijezdí jednou do měsíce a užz toho rozhodně nenínervózní. Maminkase podívala ještě na Milana, jestlitaké souhlasí.Přikývnul. „Dobrátedy.“ Usmála se a zaklepala na dveřeKarolíninapokoje. „Dále.“ Ozvalose zevnitř. Vstoupili. Nejprve matka, potéIlona anakonec její milovanýMilan. „Vy jste tu všichni?“ bylo slyšet jejídojatýhlásek. „Jsme.“Odpověděl Milan. „Milane, jak se mi po toběstýskalo.“Řeklas pláčem. „Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha hnedpotom, co jípolíbil.„Mami?“ ozvala se najednou Ilona. „Copak jeholčičko?“ odvětilamaminka také seslzami v očích. Byla dojetím bezsebe. „Myslím, žebychom je měli nechatchvíli o samotě.“ Řekla. „Mášpravdu.“ Usmála sematka.
„Karolínko, mypřijdemeza chvíli. Nechceme vásrušit.“ „Mami, zůstaňte tady. Prosím.Chci vás tuvšechny.“ Odpovědělají Karolína. „Dobrá tedy.“ Řeklamaminka. „Tak povídejholčičko. Jak tije? Co říkal doktor? Kdy tě pustídomů?“ Zahrnovala jíotázkami matka.„Cítím se unavená a zesláblá, ale užmi je líp. A doktor říkal,že pokudto dobře půjde, do měsíce budu moctjít domů.“ Prozradila jims úsměvem(ten jí asi musel stát hodněnámahy poněvadž bylo vidětže jí není zrovnadvakrát nejlíp).
„Můžuse na něco zeptat?“ otázala se velice opatrně Karolína.Ilonazačínalatušit, že se chce ptát co se stalo, ale byla ticho.„Jistěholčičko.“Odpověděla – stále ještě se slzami v očích (bylyto slzyštěstí) –matka. „Co se vlastně stalo? Pamatuji si jen, že jsemšla doknihovny. Cose stalo potom?“ vyzvídala. „Porazilo tě auto. Mělajsi obrovskéštěstízlatíčko.“ Řekl jí Milan. Ilona se podívala nahodiny. „Je užhodněhodin, měli bychom jít. Přece jen jsi ještě slabá.“Všichnisouhlasili.Domluvili se tedy na příští den, kdy přijdou opět nanávštěvua přinesous sebou nějaké věci, které se mohouv nemocnicihodit.
Každýz nich jichodil navštěvovat každý den. Milan jí nosilkvětiny, sestrakřížovky arůzné časopisy a maminka hlavně vitamíny.S neustálýminávštěvami seměsíc v nemocnici přehoupl jakonic. Karolína byla den odednezdravější. Dokonce i tváře se jí začalyzabarvovat do růžova a brzy jílékařipustili domů.
Když nastal den D a ona mohlaopustit nemocnici, přijel pro níMilanautem. Bylo mu dvacet let –narodil se jen o tři roky dříve nežKarolína– měl tedy už řidičskýprůkaz. Karolína si zabalila všechny svévěci docestovní tašky a bylapřipravena k odjezdu.
Jakmile vyšla přednemocnici,praštila jí do nosu vůně vzduchu a vůněživota. Převezli jitotiž na pokoj kestaré paní, která pořád mluvila otom, že sem přijelaumřít. Bylo to šílené.Přežila to však ve zdraví ateď je tady. Volnájako pták. No ne tak docela.Musí chodit napravidelné kontroly, alejinak už je zdravá jako rybička. „Takjedeme?“zeptala se Milana. Hrozněuž se těšila domů. Na svůj pokoj, namaminčinoskvělé jídlo a na svojirodinu. „Miluju tě.“ řekla Milanovi ještě než se rozjel.
Autor: Sifflinka v 17:02 |
Komentáře (1):
26.05.2007 14:41:19, fatimka
Moc hezke stranky, Zuzko. Jen tak dal!!!