26.Duben 2007
Taková "normální" holka - kapitola 1.
Kapitola 1.
Milan s ní chodil už skoro rok. Neskutečně ji miloval a ona mu jeho lásku oplácela krásným úsměvem a dobrou náladou.
„Pročseto muselo stát zrovna jí?“ zeptala se smutně jejísestraIlona.„Nevím.“Odpověděla matka se slzami v očích. DrželaKarolínuzaruku a doufala, že konečně otevře svoje nebesky modré oči,usměje sea řekne, že to všechno byl jenom sen. Jenže právě v tomokamžikupřišel lékař, který jim oznámil, že pokud Karolína přežije noc,bude tozázrak. Maminka se zhroutila v slzách.Iloně také teklyslzy, alebyla na tom o něco lépe než matka, a tak se jí snažila utěšit.Nakonecjí odvedla k sestřičce, která měla něco na uklidnění. Milantedyzůstal s Karolínou sám.
Jaktamtak seděl, držel jí za ruku a mluvil na ní, přemýšlel o všem cosekdystalo. Jak moc jí miloval a stále ještě miluje. Vyprávěl jívzpomínkyz jejich společných schůzek. O tom, když seděli na břehuřeky apoprvé si tam vyznali lásku. Nebo třeba o tom, jak spolu bylipoprvé naplese. On neuměl tancovat a ona s ním měla takovoutrpělivost.Naučila ho všechny kroky k waltzu, valčíku a polce.Byl to jedenz nejkrásnějších večerů v jeho životě.Nebotenkrát na podzim,jak šli na procházku do parku a brouzdali serůznobarevným listím. Paksi sedli na lavičku, chytli se za ruce adlouze se políbili.
Bylyto krásné časy, ale kdoví jestli se i nadále budou moct procházet poparku. Jestli už nebudenavždy připoutaná k vozíku. Má pohmožděnoupáteř, to věděl, alenikdo jim neřekl,zda bude nebo nebude chodit,jestli nebude mítochrnuté ruce nebo poškozenou paměť.
TyhlemyšlenkyMilana užíraly ze všech stran. Miluje jí, to ano, ale zvládnebýts dívkou, která nebude moct chodit? Ví, že to pro ni budetěžké anemůže jí přece v těchto chvílích opustit. Na druhoustranu by jímožná bylo lépe, kdyby se náhodou probudila a nic sinepamatovala, abyse jí už neukazoval. Zapomněl na ní. Ale co když seněkde potkají a onase najednou rozpomene? „ Zůstanu s ní!Navždy!“rozhodl se.
Z tohoto rozjímání hovytrhlo klepání na dveře. „Dále.“ řekl. Topřišla sestřička, aby jípřevezla na jednotku intenzivní péče. Její stavse od včerejšího večerazhoršil. Před třemi dny byla na operacis páteří a kolenem, kteréjí museli dát také dohromady. Od té dobyse zdálo, že vše bude brzyv pořádku, že se rychle uzdraví a budepo všem. Dokonce už byla nanormálním pokoji. Jenže včera večer se jejístav začal zhoršovat. Lékařříkal, že se vyskytly jisté komplikaces tou páteří. Milan nevědělpřesně o co jde, ale nic hezkého to asinebylo, když jí budou převážetzpátky na jednotku intenzivní péče.„Miluju tě.“pošeptal ji těsněpředtím, než jí sestřička odvezla. Měl oní obrovský strach.
Uslyšel kroky. Ilona s Maminkou právě šly směrem k němu.„Kamjívezou?“zeptala se ustaraně Matka. „Zpátky na intenzivní péči. Jaknámpověděl doktor,došlo k nějakým komplikacím. Alebudev pořádku. Nebojte se.“ Jeho hlas nezněl moc přesvědčivě.Uvědomilsi to! Ale když se podíval na Ilonu s maminkou, zdály sebýt oněco klidnější.
„Je na čase, abychom šlidomů.“Řekla z nenadání Ilona. „ Teď ale nemůžeme odejít! Musímetupočkat dokud se neprobere!“ odvětila jí už téměř hysterickámatka.„Nejlepší bude, když si půjdete lehnout.“ Vložil se do jejichrozhovoruMilan. „Běžte domů, tam si lehněte a potom přijďte. Zůstanutady akdyby se stalo cokoliv, jakákoliv změna,zavolám vám.“ Slíbil tiše.
Celounocseděl v nemocnici na chodbě a požádal sestřičku, aby muřekla,kdyby se cokoliv dělo. Z té noci si toho moc nepamatuje. Ví,žebyl unavený, a proto si koupil kávu z automatu. Potomnejspíšeusnul, protože si pamatuje až to, jak mu přišla sestřička říct,žeKarolínu museli oživovat, ale že to přežila a je na tomrelativnědobře.Noc by prý měla přežít. Milanovi se při té druhézprávěnepředstavitelně ulevilo. „Přežije! Moje Karolínka přežije“rozplakalse štěstím.Okamžitě tuhle zprávu zavolal Iloně a mamince. Obědvěchtěli ihned přijet, ale on jim řekl, že tady stejně nebudounicplatné. Ať se raději pořádně vyspí a dorazí sem až ráno.Souhlasily.Milan už neusnul.
Zbytek noci stál ujednotkyintenzivní péče a pozoroval Karolínu. Když ji viděl, jak tambezvládněleží a odevšad jí koukají trubičky, hrnuly se mu slzy do očí.„Tohle žeje mojeKarolínka? Proč muselo to auto porazit zrovna jí?!“nedovedl sito vysvětlit.Tolik se milovali! Tak proč se to muselo státzrovna jim?
Nepamatuje si,jak dlouho tam stál adokola si přemítal co všechno sevlastně stalo. Ví ale, že brzy začalosvítat. Bylo ráno. Zanedlouho mápřijít její rodina.Teď ho napadla dalšíotázka. Je i on její rodina?Bere ho tak, jako by patřil k nim?Jednou si jí chce vzít, to víurčitě. Ale bude to samé chtít i ona?Trápil se těmito otázkami strašnědlouho.
Nakonecuslyšel hlasy. Už jsou tady.Konečně. Ta noc se zdála nekonečná. Maminkamu padla v slzách donáruče. „Tak ona mi málem umřela? To jehrozné!“ brečela. Ilona sezdála být v pohodě, ale někdy i zdáníklame. Přál si vědět, co sejí teď honí v hlavě.
„Vyjste Dvořákovi?“zeptal se lékař. Když matka přikývla odvětil: „Mohlibyste jít se mnou?Karolína se probrala. Chce vás vidět. A svého příteletaké.“ Všem třemposkočilo srdíčko radostí.
Autor: Sifflinka v 19:29 |
Komentáře (1):
13.07.2007 08:47:26, terka
heej je to faakt dobrý četla jsem to asi dvakrát a to hroozně smuutný upe jsem se bála dejtejsem ještě takovýho něco...