Láska je někdy jenom proto stálá, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný....
12.Prosinec 2008 | My production...Tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala pramínek krve, který se řinul přes její obličej a špinil jí šaty.Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Zaty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Štiplavýpach krve i slanou chuť slz. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Anijí, ani své lásce, kterou k ní chovala. A přitom ji i nenáviděla.Za každou ránu, kterou jí dala, za každý slib, který nesplila, za každémilování, které ji tolik bolelo… Věděla, že jí ubližuje. Stejně takvěděla, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítězit nad svou vlastnínaivitou. Pořád si říkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo nazačátku, než se kvůli své lásce vzdala všeho, co měla. Ona byla jekítrofej, kterou si ukořistila a myslela si, že je samozřejmostí. Ale nikdy jí nenapadlo, že není trofeje bez vítězství a vítězství bez boje.
Jak tam tak seděla, vzpomněla si na vše co měla. Své přátele, rodinu,práci… Proč se všeho musela vzdát? Odpověď znala, ale nechtěla sipřiznat, že ona je ten slaboch, že se nedokáže postavit, za svousvobodu… Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, když v tom uslyšela klíčechrastit v zámku. Prudce se postavila. Začala se zmateně rozhlížet aněco hledat v pokoji. Ani nevěděla co hledá, jednala zkratovitě. Když vtom našla malý revolver, který dostala od svého otce, když se stěhovalado jiného města. Měla jej mít na sebeobranu, a tak jej také hodlalapoužít. Otevřela krabičku s náboji a tři zandala do zásobníku.Odjistila zbraň a vydala se vstříc svému osudu.
Ve dveřích spatřila svou milovanou, která už se nadechovala, aby jimohla přivítat zraňujícími nadávkami, ale všimla si zbraně v její ruce.Mlčela,jen se jí dívala hluboko do očí. Její výraz byl zmatený, alejakoby do jisté míry říkal "Chápu to…" Ticho narušilo cvaknutí. Toodjistila kohoutek. Zvedla zbraň a namířila. Bylo to naposled, coviděla svou lásku. Obě plakali. Přes celý dům se ozval hlasitý výstřel.Jedna rána, která ukončila utrpení. Po tváři jí stekla poslední slza,než se zhroutila k zemi. Teď konečně byla volná. Mohla se po dlouhédobě zvolna nadechnout a běžet. Bežela co jí síly stačily, až se mohladotknout toho oslnivého paprsku bílého světla.....
napsal/a: Ske_c 18:06 Link
