Jistě se vám to už taky stalo. Stále jste v jednom kole, buď někam jdete, nebo se od někud vracíte a vzápětí už zase pospícháte někam jinam. A pak se jednou stane, že se zastavíte a jen pozorujete ty ostatní, kteří hrají stejnou roli tohohle hektického světa - pospíchat, pospíchat, pospíchat...jen aby nám náhodou něco neuteklo. Je to jak obrovské mraveniště a já mravence nesnáším...naskočila mi husí kůže když jsem si uvědomila, kolik s nimi máme společného. Nedivme se, že lidé ve čyřiceti umírají na infarkty a jěště donedávna zdraví lidé končí v blázinci. Vždyť tohle může potkat každého z nás. Takže lidi, zpomalte!

Hlavu mám v oblacích,
topím se v rozpacích.
Je to tak zvláštní,
já umírám vášní
a touhou, kterou zakrývám,
když chvilkám s Tebou se bránívám
marně

Neznámá, krásná,
lahodná, spásná,
podlá a lstivá,
krutá, též mstivá,
zatrpklá, hnijící,
stále však věřící...

kvůli těm zlatavým vláskům,
neplakej,že z tebe nevyšlo hlásku.
To v očích měl poznat tvou nezměrnou lásku.
Jenže přes svou "dokonalost" neviděl, to co měl.
A časem zapomněl, co je to láska...
a nebo to vůbec nevěděl?!

...zbudou ti oči pro slzy a střepy z rozbitého zrcadla snů...A někdy se stane, že i sny se rozplynou, tvá láska už nebude tou "tvou", bude patřit někomu jinému a ty pochopíš, že ti vlastně ani nikdy nepatřila. Člověk přece nemůže být prostým vlastnictvím někoho jiného. Ty by jsi přece taky nechtěl někomu patřit, nebo ANO...?

Tak tohle řekl jeden moc chytrej chlápek a v tý době vůbec nevěděl, jak moc ten jeho citát bude aktuální v tomhle století. Člověk pořád někoho hledá, a když už se cítí být šťastný, tak pochopí, že to není úplně "to ono", co hledal. Tak hledá dál a dál a smysl života mu mezi tím ujíždí na úplně jiné koleji. Ráda bych nastoupila do toho správnýho vlaku, ale když už se tak stane, tak ten můj vagon odpojí, a nebo staví tam, kde se mi to vůbec nelíbí.