junáci budou chodit
huláni za nimi
běločerné kroje
pírka
a na nohou svatozář
slzami tě vypijí

rozpustili si tě jako kyselinu
pro lepší poživatelnost
nesnášíš je
miluješ je
líbáš je na krky

domy nebudou bdít
májovnice asi je máj
jazyky jsou volné
jsme poklidně oslepeni

život je česká vesnice
objetí jsou
záchvěvy májovnice ve větru

 Větve a neprostupné sítě
a stíny němých vítězů
a můj cíl proč jdu - chci tě
jen projít tím peklem nesvedu.

Kříže, mramor a špinavá tráva
zarezlé ploty a potoky bláta
vyhřezlé vnitřky a světlo co mává
do očí pálí - temnoty ztráta.

Vysoko sloupy ční
ze všech stran kabelovány
vrní a proudy zní
jak do mé mysli namalovány.

Kvádry šera a obyčejna
a vím že ještě kousek jít
došel bych kam chodil jsem já
kam chodil jsem být - chodil jsem žít.

Kamenem do hlavy
a hlavou do zdi
krev - beton - chutnaly
a chuti budí

Za stěnou zkřivených hraček
dětský strojek odehrává píseň
slabý hlásek umlk zmatek
těch nevinných dítek

Co jen to stalo se?
Co stalo se otcům?
A pro co matky pláčou?

Tu máš hračku a hraj si
v krve tratolišti
dřív než bratři zjistí
dělej - hraj si.

Ve výši ční majestátně
stojí tam kde měl by stát
smyslem jehož spojovat
dojmem klidu zdát - mít rád tě

Proudy duší sem tam tečou
beze jmen a beze krás
přece okouzlují nás
kdy překonají sráz - nás nesou.

*smutný Nuselský most*

Unavený ach tak jsem
unaven jak chorá matka
cítím nemoc ze svých rukou
jako v žilách cosi by teklo

ach zažil bych další peklo
kdybych možná nevzbudil se
v té únavě však není pekla
ve zmírání lenost mluví

"Jak chceš" chorá matka řekla
ego moje hned se chlubí
vytahuje svoje esa
z vytahaných rukávů.

A stejně se nepoučím
spánek je mi cizí
náladovost ryzí
to potřebné chybí.

Ach ta únava ach ach
naříkám snad trochu smešně
i když dálava ta tak
dýchá na mě svým kárným citem.

Měl bych snad vykročit
sláb, nemocen kráčet
jak mrzák se vláčet
překonat svoji únavu?

Měl bych se přemoci
a sám si pomoci
a ze své nemoci
udělat výsadu?

Jednou ach a dvakrát och,
naříkám jak malý hoch,
příliš směšný ke své výšce,
příliš malý ke své-.

Jednou ach a dvakrát och.
Omluvte můj vedle krok.

Chci zařvat jeden obrovský výkřik,
chci na sebe stáhnout oči celého světa,
chci aby viděli kdo teď tu stojí,
chci aby poznali co ještě je čeká.

Přicházím do hvězdné slávy,
přicházím do pravé společnosti,
přicházím do vyššího bytí,
přicházím kam pomalu jsem kráčel.

Stanu se největším všech lidí,
stanu se otcem politiků,
stanu se nejvyšším filozofem,
stanu se věčným spisovatelem.

Setřu prach ze svým ramenou,
vydám se směrem vzhůru,
dole nechme to podivnou,
malou a zbytečnou hrůzu.

Zapíšu se do jejich myslí,
stanu se odborníkem na vše,
porozumím své podstatě,
a invenčně ukážu nové směry.

Budu nejlepší osobností,
budu autoritou nejchytřejších,
budu hvězdou v temném světě,
a v intenzitě mojí záře

ukáže se moje pravá tváře,
dostanu odměnu za všechna příkoří,
bude oceněna cena mojí duše,
stanu se věčným.

Pánové,
půjdu na Filozofickou Fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Miluji tmu. Rozplývám se blahem, kdykoli zapadne slunce a já se mohu projít a vychutnávat si její opojnou neobvyklost. Její atmosféra, její jemné nuance, její zvláštnost, její černost, to vše tmu vyzdvíhá závratně vysoko, mnohem výšše, než jeji sestru světlo.
Stejně jako já miluji tmu, tak i ona miluje mne. Ve dne přespávám, schoulen v temném koutě, v její náruči, a v noci vycházím přímo do jejího obětí ven. Plížím se stíny, temnými ulicemi, stokami, jak zvrhlý prokletý básník Paříží. Nechávám se unášet představou, že jsme tu jen dva – já, a ona. A ona mě provádí kolem zástupů bezejmených tváří, jedna jako druhá, tak, že mi splývají v děsivých, prosvětlených obrazech. V očích těch lidí se odráží ona, zato jejich tváře jsou přízračně osvíceny a stíny zvýrazňují jejich nevýrazný, avšak trýznivý výraz. Ti lidé chodí svými cestami, řídí své vozy, objímají své protějšky, a stále mluví. Přesto však neslyším od nich jediného slova. Jen jako přízraky ke mne někdy doléhají matné ozvěny, slabé a pokřivené odrazy jejich skutečné existence.
Když už příliš ztrýzněn a vyděšen jsem těmito vyhaslými dušemi, uchyluji se pod zem. Ve stokách se setkávám s černoučernou tmou v plné kráse, a v naprostém tichu s ní rozmlouvám. Prolézám kruhovými rourami, všechny cesty pod znám nazpaměť. Jak rychle se tu léčí rány utržené na mé duši! Nechávám jí, aby prostoupila mým nitrem, a stala se mou součástí, a sám jí nabížím část svého bytí.
Již mnohokrát jsem se přesvědčil, jak zkresleny jsou hodnoty, které mi dříve byly předkládány. Jsem přesvědčen, že obrazů nejdokonalejší krásy nelze dosáhnout pomocí jejich prohlížení ve světle, tu krásu můžeme spatřit pouze a výlučně ve tmě. Nespornou pravdu zde dokazuje i to, že mrtví se také nacházají ve tmě, nebo vůbec nemají oči, a přesto, jejich obrazotvornost je v porovnání s obrazotvorností obyčejných živáčků až hrůzostrašně vysoká.

Žulové kvádry
v lineárních stupních,
tajuplné grády
v pevných obloucích vstupních
souhrou svou nactiutrhají.

Dřevěné válce
skvíc v rovinách šikmých,
světýlka v dálce
v plachých pohybech rychlých
rytmicky tepy sdružívají.

Zesinalé hnědé podloubí
ve městě plném strachu
mou podivnost ještě prohloubí
hutností černého prachu
a neznámého pachu
co line se z městských stok.

Kráčím sám tichou ulicí
ponořen do tekuté skály
procházím neznámou silnicí
kde dřív sny se mi zdály
a inspirace vzduchem vály
přímo k mojí hlavě.

Ztrácím se v hlubokém lese
hledajíc zdroj tichého pláče
co nitrem mým slabě třese
melodie, co zpívá ptáče
snad pochopí rváče
co ztratil svou krásu.

Ztratil svou krásu
pro všechnu spásu,
hledanou teskně
po širém světě,
kde svázaná těla
mlčíč a družíc se,
naposled směla
pohlédnout na sebe.
Naposledy být poznán
a sám poznat
z čeho jsouc doznán
a do očí vehnat
poslední horké slzy.

Pocitem vzdáleného chvění
kdesi uvnitř chladné záře
za prahem mého zapomění
na jiné straně mé tváře
poslední zbytky naděje páře
přízračná záře chaosu.

Anděl v šarlatovém šatu,
nad tělem mým se sklání.
Ohyzdnou krvavou tváři mou
jen tenký igelit chrání.

Nechutný pach sálá
a anděla mého vábí.

Oslizlá prožraná střeva
vylezla z mého břichu
postava anděla je snědla
v mlaskáním rušeném tichu.

Černý a nepropustný plast
dávno již byl stržen
už krásně poznat je
že z vrcholu byl jsem svržen.

Andílek rukama od krve
hlouběji do mě vniká
mezitím v nejhlubším nitru mém
časovač odporu tiká.

V zápalu exhumační vášně
anděli padá jeho maska
překvapením není pro mě
že je jím moje láska.

To ona požírá mě zevnitř
ta bestie nenasytná
mnoho těl již poskvrnila
ale mě si nevychutná!

Nebeská zvrácená symfonie
již větší slávy se nedožije.