Přijď ke mně,
moje slabosti,
ty, pro níž tebe samu mám.
Přijď, ať nejsem sám.
Přijď a poznej moji vstřícnost,
mou sdílnost a veselost,
pronžť dlouho jsem se snažil.
Podej mi ruku svou,
okamžitě,
staniž se mou,
samozřejmě jedinou.
Ach ty má slabosti!
Tvé objetí je vlídné
a jak slunko
září tvůj úsměv.
A jak libě zní
tvůj jemný chvalozpěv!
Před námi otvírá se brána,
má křehká polovičko,
bojím se nového rána,
přesto,
nezvlykej, má holubičko!
Neplakej, můj drahý andílku,
a neodvracej oči ode mně,
vždyť já nic nedělám,
dál věrni zůstaneme!
Neztrácej naději,
má nejmilější.
Neztrácej naději,
že se to změní.

Já už ji ztratil, zcela,
hluboká nevěděmost,
mého života je cela,
Láska? Ne tak docela.

Lehni si k zemi,
ničemná nevděčnice,
zakus můj hněv,
zrádná poběhlice!
Zatracená slabost,
shazuje mě na kolena,
a nemůže být pokořena!
Ovládá moji mysl
a životu bere smysl,
už úsměv ti skysl?
Ty daremná proklatá kajícnice,
ty špinavá čarodějnice,
ty vrchole všeho hnusu!
Prosím, dej mi pusu.