Možná ho to překvapí.
Je tak trochu zvláštní.
A možná ne, možná není.
Není, neví, nezkoumá to.

Smýšlí o svém osudu,
je jak nechtěný host,
co dělá ostudu,
všem, ale hlavně jemu.

Udělá ten krok?
Ten krok do neznáma?
Vkročí na půdu neznámou,
vkročí do prázdna?
Je hnán svojí zvědavostí,
ale i svou bizarností,
s podivnou rozhodností
kráčí raz, dva, vpřed.
Strach, pokoj, i blaho
jeho myšlenek jsou střed.
On musí odstranit ten chorobný vřed!
S blaženým usměvem na tváři
hledí vstříc pomatenému lháři.
Hledí do tváře sám sobě,
a s precizností patřící vojákovi
končí tu podivnou historii.

Poznavše svůj omyl,
upadá v nekončící smutek.
Věděl to,
přesto vykonal ten skutek.