Jakkoli je láska odjakživa vnímaná jako cosi pozitivního, radostného a optimistického, znamená pro lidský organismus nemalou psychickou a potažmo fyzickou zátěž. Dokáže vyčerpat, srazit na kolena a někdy i zničit. „Láska je zátěž proto, že nám poskytuje emoce erotické slasti, které mají nejvyšší intenzitu. A já pociťuji ten největší strach, abych o ně nepřišel. Když miluju, tak mě ustavičně napadá myšlenka, že mě partner(ka) nechá, a já si to nedovedu vyvrátit. A láska je skutečně ohrožena debaklem, to jest stavem, kdy jeden začne milovat méně a druhý - místo aby reagoval pauzou - se začne vtírat. Je dost lidí, kteří lásku nedokážou vzdát a kteří z toho nakonec onemocní
Onemocnět se dá tedy z nešťastné lásky? „To ne! Z nešťastné lásky neonemocníte! To si jen nějakou dobu popláčete, že vás nechal, ale pak si najdete někoho jiného a život půjde dál. V pozadí toho skutečného onemocnění láskou je neschopnost vyrovnat se s rozchodem.
Neschopnost vzdát to, přestože tušíte či víte, že vás ten druhý nechce a nemiluje. Jakmile si tohle neumíte přiznat, dostane vás to. Začnete lásce podléhat, duše i tělo začnou chátrat... Už nejste oslabení jenom tím, že vás ten druhý nemiluje, ale i vlastním tělem.“
Jaké jsou typické příznaky pro onemocnění láskou? „Lidé nemocní láskou jsou vyčerpaní, vystresovaní, trpí nechutenstvím, nespavostí, organismus jim postupně selhává, chátrá svalovina, kosti, klesá imunita. Objevují se různé nemoci, narůstá např. výskyt nádorových onemocnění... Když jsem ještě pracoval jako manželský poradce, všiml jsem si, že všichni ti lidé, které zničila láska, prodělali vlastně klasickou stresovou reakci. Láska jako taková je totiž stresor.
Abychom tomu všemu lépe porozuměli, měli bychom vědět, že stresová reakce má tři stádia. Tzv. adrenalino-testosteronová, poplachová reakce vzniká v momentě, kdy cítím, že mě ten druhý miluje méně, než já jeho. Nadledvinky přitom začnou vylučovat kortizol, což je hormon, který je zpočátku hojivý, chrání tkáně i obranyschopnost organismu.
Ale když se v této tzv. adaptační fázi nezadaptuji, nevyrovnám se s ní, zkrátka nepřijmu rozchod, postupně mě kortizol začne ničit, působí psychické i fyzické chátrání, až dojdu do tzv. stádia vyčerpání, kdy např. muži už nejsou schopni dělat kariéru a stávají se z nich zlomení lidé. Stresorem v lásce tedy není nějaká Věruška, kterou miluju a ona mě nechce, ale správně: Stresorem je milostný vztah s Věruškou, který se dostal do debaklu, já se s tím v té adaptační fázi nedokážu vyrovnat, chátrám a onemocním. Láskou.“
Dá se nějak naučit, abych lásku zvládla a nezdravě jí nepodlehl/a? „Kdyby na to existovala účinná rada, tak by k milostným debaklům nedocházelo... Příští rok
se můžete bezhlavě zamilovat a ta láska vás může zničit... Ale lze se utěšovat tím, že když tušíte, co všechno může láska způsobit, jste tak trochu proti debaklu jakoby ‚očkovaná‘... “
90 % lidí se s nešťastnou láskou umí vyrovnat. 10 % lidí rozchod nepřijme, vztah nevzdá a onemocní láskou.
