Potřebuju lásku
Asi si dám inzerát nebo už vážně nevim.Možná jsem moc vybíravá a náročná,ale i přesto jsem si nikdy nemyslela,že by obstarat moje srdce nemusel být takovej problém.Jenže je...
Asi si dám inzerát nebo už vážně nevim.Možná jsem moc vybíravá a náročná,ale i přesto jsem si nikdy nemyslela,že by obstarat moje srdce nemusel být takovej problém.Jenže je...
Jako na rozcestí,přesně tak si připadám.Můžu si svojí cestu,kterou chci jít,vybrat...Ale jako by na ukazatelích nebyla ta cesta,kterou se chci vydat právě já.Ještě asi nepřišel čas.Teď jsou moje možnosti hodně omezený a ještě dlouho budou.
Moje jediná láska,která mi je a zůstane věrná,ať se bude dít cokoliv.Je se mnou všude.Lék na trápení a vztek,pomáhá mi udržet se nad vodou a nepodléhat slzám,který jsou stejně jenom výsledek naprostýho nezvládnutí situací v životě.Jedinou verzi pláče,kteoru neodsuzuju,je pláč při smíchu.Mám duši rebelky a správná rebelka nebrečí.Bulení přenechám barbínám a emo stylu,kterýmu propadla polovina zeměkoule jen proto,že je to snad in.Co bude po pořezávání na řadě?Sebevraždy?Svět se zbláznil a já zůstanu sama sebou.Věrná punk-rocku a svýmu stylu života.A všichni kolem mě se třeba pose...te!Už toho mám dost.Kdyby bylo po mým,sedla bych do auta a jela pryč,pryč od stereotypu a lidí,co se mi pokoušeli ničit život.Máte smůlu,nepovedlo se vám to.Peru se s tim jak jen můžu a přijde den,kdy se vám to všechno vrátí.Můj čas přijde.Nikdy se nevzdám.
PUNK-ROCK FOREVER!
Nemůžu v noci spát a každá z těch nocí je stejná,jen myšlenky jiný.Sedim před compem,dokud si neřeknu,že by bylo rozumný ho už vypnout.Pustim si potichu rádio a čekám jakej mix dojáků bude na Zóně lásky.Otevřu si okno s pořád stejným výhledem na protější panelák,kde se ve stejnou dobu svítí v těch samých bytech.Zapálim si a pozoruju lidi,kteří prochází taky pravidelně.Vrací se z práce,z kalby a nebo jdou ruku v ruce.Řikám si,jaký asi jsou?Jakou má ten starší pán práci,že se vrací tak pozdě?A má se vůbec kam vrátit?Čeká na něj doma někdo?A kde se asi zlila tahle banda teenagerů?Kam teď půjdou?Jakto,že nemusí být zavřený v pokoji tak jako já?A milujou se ty dva?Jak dlouho spolu jsou a co už prožili?Nebo k sobě nic necítí?Tak proč spolu vůbec jsou?Na chvíli zapomenu na sebe a pak si vyčerpaná sednu na postel,chvíli civim do prázdna a pak se zase vrátim do okna.Jedniný auta,co projíždí jsou taxíci.Pak vyjde stará paní s pejskem,pro kterou je na světě očividně to jediný co má.Na nebi je jediná hvězda,na stromech se nehne jedinej list a neni slyšet nic...Těšim se na novej den a usínám zachumlaná v peřinách při otevřenym okně,aby se vyvětral kouř...
Možná jsem byla naivní,ale nikdy bych se za to nedokázala odsoudit.Vždycky jsem si za všemi činy dokázala stát a to se nikdy nezmění.Chtěla jsem jít odjakživa za štěstím a hledala ho všude.Na tom přece neni nic špatnýho...Nejsem z těch,co se dokážou tvářit,že jsou šťastní a přitom ne.Klamala bych ostatní i sebe.Tohle období bylo náročný,ale už je to za mnou.
Jsem vážně šílená.To neni pubertou,to už jsem prostě já.Blázen,co se všemu směje a uvnitř se trápí.Přes den jsem nad věcí a v noci se chovám jako trosečník na neobydleném ostrově.
Už to takhle ale nechci...
To byl den.Zase jsem se po delší době pořádně předvedla a teď mě čeká menší kocovina.
Každopádně článek Už nechci mlčet jsem vymazala stejně rychle,jako jsem ho napsala...svůj účel možná splnil.Možná proto,že nevim jakej účel vlastně měl...už je to pryč.
Když se ohlídnu zpátky,což mám bohužel nebo bohudík,ve zvyku celkem často,nechala jsem se strašně unášet emocema a to byla moje největší chyba.Sama sebe jsem nutila,abych se překonávala,ale to jsem předem vzdala.Byla jsem čím dál tím víc pesimistická.Brečela snad každej den a chovala se jako,že je konec světa.Uvědomila jsem si,že mi to za to nestálo.Pozdě,ale přece.A navíc...nejsem přece žádný EMO:-)
To je to,co mě drží nad vodou,že věřim,že mě čeká lepší budoucnost než je teď moje přítomnost.Toho,čeho se mi dostává,že budu mít dvojnásobek...Sice je to asi trochu nadnesený,ale to jsem prostě celá já.Snim a snim a věřim,že se mi to jednou splní...A proč hned všechno vzdávat?Bojovat se vyplácí a mě jen tak někdo nebo něco neporazí.Mám vůli a sílu se se všim prát...
Tak to je teď takový moje nový motto.Proč potřebovat k radosti nějakej obrovskej důvod,když smát se můžeš kdy tě nenapadne a čemukoliv tě napadne.Být happy nemusíš jen,když je celej tvůj život ideální a bez chyby...Brečet a mít depky můžu až budu v domově důchodců a budu na světě úplně sama...Mám celej svůj krásnej život před sebou a vždycky tu budou lidi,kteří mě mají rádi a já je...Věci nemusej být sice vždycky růžový a taky nikdy nejsou,ale my si je musíme růžovýma aspoň představovat,pak jde všechno snáz...
Jaký význam má pro mě slovo osud?Osud je náš dopředu předepsaný život,ale jeho obsah nezná nikdo.Nikdo neví,co se stane za rok,měsíc,týden,den,minutu nebo dokonce vteřinu.Protože život se může změnit a otočit se naruby během vteřiny,ať už v dobrém nebo ve zlém.Jako kdyby byl osud kniha plná omalovánek.Obrysy jsou už předem natisklý a my je postupně vymalováváme.Slýchávám např.: Můžeme změnit svůj osud? To je podle mě nemožný,protože i jakákoliv změna a rozhodnutí už jsou v osudu dávno napsaný.Nemůžeme ho ovlivnit,protože ho neznáme.Takže vlastně ani náhoda neni náhoda...
Občas si řikám,jestli bych chtěla určitý úseky svýho života vrátit zpátky.Neznám odpověď.Spousty věcí bych už znovu zažít nechtěla...nikdy.Ale proč nemůžeme hezký okamžiky prožít znovu?Někdo bych chtěl,zase chodit do školky,na základku...Mě jde spíš o to,že bysme toho hodně třeba udělali jinak.Něco neudělali vůbec,něco naopak jo a něčemu bysme zabránili.Ne vždycky si totiž jde za vším stát a být na všechny svoje činy hrdý.Všech velkejch rozhodnutí,který jsem v minulosti udělala,nelituju.Zbrklý rozhodnutí byly zbytečný...Jedna osoba mi řekla větu,která mi utkvěla v hlavě: Život jde dál.
Neni to fráze,která člověka potěší nebo povzbudí.Je to jenom pouhá realita a ta pro nás neni nikdy moc pozitivní.V situaci,kdy mi tahle věta byla řečená se spíš hodilo: Realita je krutá.
Určitě jsou mezi náma i ti,kteří tvrdí,že bez lásky se žít dá a i já jsem ten názor hodně dlouho zastávala.Slovu láska se smějou a tváří se,že jim to nic neřiká a přitom moc dobře vědi,že se jich to týká...Možná právě oni jsou nešťastně zamilovaní,odmítají si to přiznat a ubližujou tím nejen sobě...Můžeme mít kolem sebe desítky přátel,ale opravdovou lásku nám nevynahradí.Těžko říct jestli je lepší nemilovat vůbec nebo být nešťastně zamilovaná...Zdá se mi to stejný.Stejnej pocit samoty uvnitř nebo neopětovaných citů...Cítit,že někdo nás v tomhle šílenym světě miluje a vždycky tu pro nás je,ten je k nezaplacení.A smutný na tom je,že někdo někoho takovýho má a někdo ne.
Zdál se mi krásnej sen.Takovej ten sen,kterej vám nahradí nesplněný přání a udělá vás aspoň na chvíli šťastnýma.Byl tak věrohodnej,jako by se vážně stal...
V lásku,v ten cit,u kterýho málokdo dokáže říct význam,jsem věřila odjakživa.Postupem času,díky tomu,co se dělo kolem mě,ve mě narůstala nedůvěra a strach.Byl to strach ze zklamání.Bála jsem se,že mě ta osoba zklame a nedokázala jsem s nikym navázat kontakt.Proto jsem vždycky ukončila vztah dřív než vůbec začal.Držela jsem si od kluků odstup.Začala jsem se bát,že budu ten vztah brát vážnějc než ten druhej a to mi zůstalo doteď.Neumim s citama zacházet.Proto se radši v budoucnosti zaměřim na jiný věci...Nechci se zase zamilovat jako nána a pak se měsíce vyhrabávat z depky...jenže...
Posledních pár měsíců jsem se v jednom kuse přehrabávala v tom co bylo,v minulosti,která nešla vzít zpátky a ve věcech,který nebylo v mých silách změnit.Nebyla jsem pozitivní,jak je u mě zvykem a čím dál tím víc jsem byla na dně.Nic mě nebavilo,z ničeho jsem se nedokázala radovat a myslim si,že málokdo si toho na mě všimnul.Nepůsobila jsem tak asi navenek.Dusila jsem ten smutek v sobě a už jsem to přestávala zvládat.Dokonce jsem přestala doufat,že jednou zase bude líp.Neměla jsem v sobě sílu se přesvědčovat,že je zbytečný se trápit.Nebavilo mě se smát.Cejtila jsem,že ztrácim sama sebe.Tu veselou ztřeštěnou holku,kterou jsem měla ráda.
Bylo období,kdy jsem si myslela,že naučit se lásce jde.Když vás ten člověk má opravdu rád a snesl by vám modré z nebe,ale vy k němu necítíte to samé...Teď už vim,že to neni tak jednoduché.Možná to někdo dokázal,ale přece jen je to něco,co v sobě musíte mít už od začátku,kdy jste toho člověka poznali.A zrovna u mě platí,že lásce se naučit prostě nejde.
V poslední době si všímám toho,že se řídim heslem: Co nechci,to nedělám. Vadí mi,že se spousta lidí nechává ovlivňovat a nechává se sebou mávat.Tím zrácí sami sebe a nemá žádnou hrdost.Myslí si,že bez druhých je nikdo.A přitom není nad to,být sám sebou.Když něco musim,nejdřív zvážim,jak moc je to pro mě důležitý,ale pokud ne,prostě to nedělám.Nemám ráda,když mě někdo tlačí ke zdi a nenechá mě se projevit.Když chci být osobnost,musim bejt sama sebou.
Přijde mi,že jsem nikdy neměla pocit,že stojím nohama pevně na zemi.Odjakživa jsem snílek,který si jde za svými sny a nehce se jich vzdát.V tomhle světě si ničím nemůže být člověk jistý.A jestli tvrdí,že jo,ještě toho nezažil tolik,aby věděl aspoň zhruba co je to život.V jedné vteřině se vám život otočí naruby a vy tomu nemůžete zabránit.Můžete přijít o všechno,úplně o všechno.Dokonce můžete přijít i sami o sebe...Přestanete se chápat a začnete dělat věci,které ve skutečnosti nechcete...a přijdete o jedinou opravdovou jistotu jakou můžete mít.O jistotu v sama sebe.
''Odmilovat se''-věc,která se snadno řekne a těžko udělá.V tomhle případě neni řešení vyhodit všechny fotky,dárečky,věci,které nám tu osobu připomínají a smazat telefonní čísla.Ze srdce vzpomínky a city samotné nevyrveme a neporučíme jim.Jsou uvnitř nás tak dlouho,jak dlouho je oživujeme tím,že vzpomínáme na hezké,ale i špatné chvilky strávené s ním...Někdy se také stává,že až teprve po rozchodu si uvědomujeme,jak moc toho člověka ve skutečnosti milujeme a během vztahu nás to ani nenapadlo.
Někdo se odmilovává po vztahu,který nedopadl dobře,ale někdo se taky odmilovává proto,že ho ta dotyčná osoba nechtěla.Snad nejhorší fakt na téhle frázi je,že neexistuje jakýkoliv lék nebo návod.
Jedině čas zahojí rány a nebo je taky otevře ještě víc.
U mě ''spokojenost'' neni zrovna jako doma,proto si užívám toho,že jsem teď spokojená a skoro nic mě netrápí a co mě trápí,na to jsem si už zvykla.Štěstí se ke mě otáčí zády a nechává mě vydusit do poslední chvíle a když už jsem úplně na dně,pak se na mě konečně usměje tak,jako dneska.Úplně nejradši mám situace,kdy si uvědomim,že všichni okolo toho štěstí většinou chodíme a chodíme a přehlížíme ho,až si nakonec najde samo ono nás.A to je dobře.Stejně tak,jako chodíme kolem čtyřlístků,obcházíme štěstí.Šlapeme po nich nevědomě nebo i vědomě,jako si šlapeme po štěstí.Ale když si dáme za úkol ten čtyřlístek najít,určitě ho najdeme,tak jako to štěstí,když se na to zaměříme.Mám čtyřlístek i štěstí,jen na jak dlouho...U mě se štěstí moc dlouho neohřejvá,takže si to musím užít,než zase půjde o dům dál.