Slza v koutku oka
V osmnácti letech si netroufám tvrdit, že vím něco o životě. Že bych mohla ostatním radit, že jsou mé názory správné, že mám nadhled, že se chovám, jak nejlépe to jde... Úplně jistě vím, že to tak prostě bohužel není. A přesto zase sedím a píšu. Něco mě v hlavě nutí se zamyslet. Nemůžu spát, musím jen přehazovat myšlenky v tý svý hlavě. Dneska ve škole vznikla diskuze na určité téma. Téma, které řeší jak jednotlivci, tak i celá společnost. Nechci to tu nějak rozvádět a ani to konkretizovat. Je mi na nic, když se zamýšlím nad tím, jak se občas nedokážu vypořádat se svýmy problémy. Tedy abych to uvedla na pravou míru, tak spíše "problémy". Jsou to maličkoti, které mě dokážou rozhodit. A když vidím, jak je někdy blízko pořádný problém, podlamují se mi kolena. Někdy jsem prostě strašně, strašně labilní.
A některé věci mě strašně dojímají...
