02.Leden 2008
...
Jetěžké mluvit o.. něčem,co už jen při vyslovení bolí. Pak jen rozvést větu, aby druhý pochopil, co násvlastně trápí. Říct do očí, nebo napsat na papír, proč to je tak složité. Druhýsi řekne, nic na tom není, však také o tom nic neví. Ve světě není empatik,který by nahlédl do naší duše a podal nám pomocnou ruku z bolesti a trápení.Často přemýšlím, proč tu jsme, má to nějaký smysl?. Jen se trápíme a lámemedruhým srdce. Trápí mě láska. Někdy tak krásná, jako chuť bonbonu, tak sladká astejně mizivá až po ní zbude jen lechtivá nasládlá chuť po požitku, která sevypaří stejně rychle, jako přišla. Stála mi za to? Co mi po ní vlastně zbylo?Jen hrstka vzpomínek, které výčitkami tíží mou mysl.
Mužijsou však jako ona, drží si nás, laskají a pak vymění za jinou. Netvrdím, žedívky jsou jiné, netvrdím snad, že nejsou i výjimky, které jako jedinézvelebují svět. Chci jen říct, že v životě jsou chvíle, kdy vám někdo chybí takmoc, že byste ho chtěli vytáhnout ze svých snů a skutečně ho objímat. Ale jakto máte udělat, když realita je tvrdší a ten, který ještě včera vám vyznávallásku, se na vás dnes dívá s opovržením?
Člověka to donutí k zamyšlení. Nikdo neví, co sestane, po tom co udělá nějaké rozhodnutí a i kdyby věděl, že je správné, nemůžeříct ani vědět kolika lidem jím může ublížit.
Autor: TereseAnn v 19:43 |
Komentáře (0):