Toužil anděl na zem se snést,
lidem pomoci, cestou spárvnou je vést.
Skrz oblaka zdál se svět tak malinký,
avšak pln krásy, lásky, míru
- ach ano, anděl hlásal tuto víru!

Jednoho dne pozorování Země jej neuspokojovalo již,
chtěl ji shlédnout eště blíž,
ba co nejblíž, stát vedle nich,
liidských bytostí..

I přes zákaz nebes, i přes zákon
pravící zkázu, skon, nenávratno zpět,
anděl lehce k Zemi slét:

,,Lidé jsou tak zlí, bdím snad?!
Nad hlavami těch zvířat létám,
divit se nestačím,
chci zpět tam, nahoru!
..A tak uchýlit se ráčím
co nejdál od těch bytostí,
někam, kde sám poperu se se svou lítostí!"

I usedl anděl do skal,
pláčem snažil se osvobodit svou duši,
jež stále požíral vzrůstající kal...

Slza o tvrdý kámen se rozprskla
a přibývá rázem další,
zloba na sebe chvílemi vytryskla,
avšak trápení jeho zdá se být delší..

Netrvalo dlouho, a topil se v slzách svých,
napil se hltavě a naposled vzdych.
A tak vzniklo obrovské moře, překrásné
tak, jako duše andělova,
odplula pryč a sní přišla nová...