Když jsem se z kostela vracela,
jeho jsem spatřila.
Ty jeho oči bledé v kterých
naděj se ztrácela
a světlo života jsem neviděla.
Tedˇ toho strašně lituji,
tedˇ už vím,že ho miluji.
Vzpomínka do srdce se zabodává
a jeho duše k peklu padá.
Bíle líce značí strach,
v ruce chvějící se,nástroj jménem vrah.
Já jsem to zavinila,
já za to můžu,do pekla za ním si pomůžu.
Výčitky přestanou mě trápiti
a srdce žalem boleti.
Světlo mizí,oči zavírají se
a krev po rukou hrne se.
Duše doufá,prosí,volá
nikdo už jí neslyší,nikdo nepomáhá.
.........