Jdu takhle jednou v noci po ulici domů,

stresuje mě pohled na pár uschlých stromů.

Chůzi mám však pomalou i přes pozdní čas,

doma nečeká mne nic než výprask zas.

A tak nikam nepospíchám,až se skoro loudám,

svými starými botami o nový asfalt šoupám.

Na krku se mi houpá pentagram obrácený,

pohledem na něj jsem zcela uchvácený.

Zacházím do temné uličky,mojí známé zkratky,

občas tam spí bezdomovci,jsou tam cítit zvratky.

Ale co mám dělat??Je to zkratka dobrá.

Pomalu se mi tak vyplňuje časová rezerva drobná.

Jsem asi v půli uličky,když v tom ucítím závan ledový,

Vzhlédnu však nic nevidím,jsem to ale hlupák jenom klučina nebohý.

Pokračuji dál,v tom závan je tu znovu,

tentokrát však silnější,v tom uslyším zvuk zvonu.

Chce se mi křičet,zachvátí mě strach,

když nemůžu křičet,smrti cítím pach.

Pach jde z té tmy co je přede mnou,

vybavuji si jednu za druhou představu nepěknou.

V té chvíli z té tmy vystoupí černá vysoká postava,

nebyl to jen sen nebyla to představa.

Všechny chlupy i vlasy mi teď hrůzou stojí,

Mé srdce mi buší,má duše se také bojí.

Dobře vidím,něco pod pláštěm drží,

zas tak dobře nevidím,přece trochu mlží.

Z hrůzou pozoruji jak vytahuje kosu,

Teď trochu vidím pod kápi-díru místo nosu!!

Teď už to vše chápu,vždyť tohle smrt je!!

Cítím z ní jak si v mém strachu libuje.

Ruce náhle vztyčí,zablýskne se kosa,

strachem uhnout nemůžu smrt znamená její osa.

Jenom krátký švih stačil abych zemřel,

bránu života za sebou zavřel,

Napáchal jsem za život mnoho lží a bolesti,

Teď jsem černý anděl bez kapky lítosti a milosti.

Musím střežit mrtvé v nekonečné bdělosti.....