Aniž by to tušili, heterosexuálové mohou homosexuálům za mnohé poděkovat. Nejenom v oblasti sexu.

Dali erotice a sexualitě posledních dvaceti let nový rozměr. To o homosexuální komunitě tvrdí sexuolog René-Paul Leraton. „Přinesli nový jazyk, změnili pohled na sexuální praktiky, na erotické hračky, namužské tělo jako takové i na pojímání rolí, jaké heterosexuálně orientovaní partneři v sexu tradičně zaujímají. Otevřeli spoustu utajovaných témat, posunuli hranice konvencí a prudernosti, zasloužili se o větší toleranci k nejrůznějším odchylkám a zálibám a rozbourali či nalomili mnohá tabu, která jejich komunitu i pohled na sex jako takový zatěžovala a omezovala. V tomto ohledu se dá přínos ,gay kultury‘ srovnat s přínosem sexuální revoluce šedesátých let minulého století.“

No něco na tom bude.....

Noci šelem
Podle Leratona se po několika staletích začala homosexuální komunita přibližně na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vlivem uvolňování společenských tabu a rovněž lékařských výzkumů v oblasti sexuality dostávat do pozornosti médií a jejich prostřednictvím i do pozornosti běžné heterosexuální populace. Do té doby byli homosexuálně zaměření jedinci za svou orientaci pronásledováni, trestáni a museli se více či méně skrývat.

O čem se doposud nemluvilo vůbec nebo málo a s pejorativním nádechem k tomu, se začalo přetřásat stále častěji. Vznikla spousta sdružení a spolků, které se snažily šířit osvětu, k homosexualitě se přiznávali umělci, herci, zpěváci a o homosexuálně orientovaných jedincích vzniklo v průběhu několika let více celovečerních filmů a dokumentů než v celé filmové historii.

V roce 1986 natočil slavný španělský režisér Pedro Almodóvar film Zákon touhy o vášnivé lásce dvou mužů, v roce 1992 šokoval autobiografickými Nocemi šelem francouzský režisér Cyril Collard a od té doby vznikají ročně s homosexuální tematikou desítky filmů. V alternativní kultuře byli průkopníky v šedesátých letech američtí beatnici jako Alan Ginsberg, Andy Warhol a v osmdesátých a devadesátých letech minulého století na ně navázali Fredie Mercury, Elton John, George Michael, Ruppert Everett a z žen zpěvačka Linda Perry či tenistka Martina Navrátilová.

Homosexuály a lesbičky otevřeně podporovala a stále podporuje Madonna a se svým přátelským vztahem k nim se netají ani Květa Fialová. Změna pohledu na homosexuální komunitu má mnoho důsledků, které se nejenom podle Leratona, ale i dalších sexuologů či sociologů odrážejí v životě celé společnosti a v jejím pohledu na sex.

Jejda, já jsem tak ráda, že žiju v době, kdy už snad nic není společenké tabu....a jestli něco je, tak pro mě teda ne


Nahá mužská těla
Jsme méně pruderní, více tolerujeme jiným i sobě a jinak se díváme na mužská těla,“ říká scenáristka a režisérka Zabou Breitman, která v roce 2006 natočila film o životě homosexuálů mezi heterosexuály.

„To platí pro ženy i pro muže.“ Mužská těla byla snad naposledy ve Starém Řecku vnímána jako krásná, dokonce krásnější a dokonalejší než ženská. Později se k řeckému ideálu přihlásila renesance v čele s Leonardem da Vincim a Michelangelem, ale rozhodně nešlo o celospolečenský obdiv jako v antice.

Pozdější staletí dala mužským tělům mnoho přízvisek, ovšem přívlastek krásný mezi nimi nebyl. Zatímco nahá těla žen byla obdivována, o nahých tělech mužů se říkalo, že jsou legrační, banální, příliš obnažující a nic nezakrývající, bez tajemství či směšná. Adonisové nebyli v módě a jakákoli přehnaná péče o tělo byla v případě mužů považována za známku sebestřednosti, slabosti a zženštilosti.

Ne nadarmo to byli právě staří Řekové, kteří oceňovali krásu mužského těla - jejich vstřícný vztah k homosexualitě je známý stejně jako nutnost příslušníků vyšších společenských tříd mít vedle manželky i nějakého jinocha coby milence. S přijetím homosexuální komunity jako něčeho běžného se vrátila i větší pozornost mužským tělům a to v běžném životě, v oblasti módy i na poli uměleckém. Počet metrosexuálů stoupá a mizí přesvědčení, že muž, který nosí růžové tričko, je nutně orientován na muže, a že žena propagující feministické názory je nutně lesbička.

Má snad ještě někdo v dnešní době odpor vůči gayům a lesbičkám?? Opravdu to není nemoc, která se dá léčit!! A věděli jste, že 70% lidí je bisexuálních! Tak jaká je pravděpodobnost, že mezi ně patříte i vy?!

Kdo je kdo?
Tradiční role muže a ženy v sexu byla velmi dlouho totožná s tradiční rolí muže a ženy v rodině, potažmo ve společnosti.

„Muž jako hlava rodiny a ten, který rozhoduje, se tak obvykle choval i v posteli. Manželka musela poslouchat a snažit se plnit jeho přání, protože se nehodilo, aby prokazovala větší sexuální náruživost či dokonce dirigovala manžela. Ženy své potřeby povětšinou skrývaly, a pokud tomu tak nebylo a v posteli rozhodovaly ony, pak o tom pár na veřejnosti ani před přáteli nemluvil, aby nevzbudil pohoršení. Uvolnění tabu ohledně homosexuální komunity mělo značný vliv i na tyto stereotypy.

O sexu se začalo mnohem víc mluvit, lidé si začali uvědomovat, že ve svých libůstkách, které tajili, nejsou sami, a dosavadní stereotypy se začaly pomalu měnit. Stejné je to i s takzvaným erotickým jazykem. Lidé o sexu nejenom mluví, ale mluví o něm jinak, než jak tomu bylo ještě před dvaceti lety. Termíny, které by za nic nevyslovili, patří běžně do jejich slovníku.“

A to je dobře, protože když dokážeme mluvit o svých potřebách, jsme v sexuální oblasti mnohem méně frustrovaní a to má pozitivní vliv na vztah i na naše psychické zdraví. Kromě toho pasivita v posteli a absence sexuální touhy nerovná se cudnost a charakter.

Přesně tak, proč se stydět za své sexuální choutky? Souloží všichni, vždycky se souložilo a taky se vždycky souložit bude...nebo si stále někteří myslíte, že děti nosí čáp nebo vrána? Jistě, že ne, tak proč se o tom bát mluvit?

Mimo zákon
Hodnocení homosexuality se však diametrálně neliší jen v různých dobách, ale také v odlišných kulturách v rámci jedné doby. Například císař Justinián v roce 533 vytvořil zákoník, ve kterém homosexualitu postavil mimo zákon. Tomáš Akvinský ve třináctém století homosexualitu odsoudil jako jeden z nejtěžších hříchů.

O změnu v chápání homosexuality se velmi zasadil německý lékař Magnus Hirschfeld (1896-1897), který se snažil, aby homosexuální styk nebyl trestný. V Německu však s příchodem fašismu začaly vznikat růžové seznamy, kde se vedla evidence homosexuálů. Za druhé světové války bylo odsouzeno přes padesát tisíc gayů a z toho deset tisíc jich skončilo v koncentračním táboře.

U nás byla homosexualita evidována také. Paragraf 129 trestního zákona, který považoval homosexualitu za trestní čin a smilstvo proti přírodě, byl zrušen až v roce 1961 a až do roku 1990 bylo zakázáno zakládat gay či lesbické spolky, veřejně otiskovat seznamovací inzeráty a svobodně projevit svou sexualitu na veřejnosti. Společnosti, které homosexualitu vylučovaly, argumentovaly mimo jiné i skutečností, že je to jev lidské zvrácenosti, který se jinde v přírodě nevyskytuje.

Jak ukázaly etologické studie, opak je pravdou - zejména vyšší savci, ale i ptáci se pokoušejí pářit se s jedinci stejného pohlaví, nejsou-li k dispozici heterosexuální partneři. Jak říká René-Paul Leraton, homosexualita byla, je a bude. My musíme jediné - přijmout ji bez předsudků a falešné morálky.“