tak jsem si říkala, že se nebudu dívat na předávání přiblblé ankety "Český Slavík", mno ale jelikož jsme včera byli v podniku, kde jsem měla před očima obrazovku obřího rozměru, nemohla jsem se tomu nikterak vyhnout. Sice jsme hodně vášnivě klábosili, a tak jsem to nijak zvlášť nesledovala, tedy až do chvíle, kdy tam nastopil člověk, který "to opravdu nečekel" - božský, nesmrtelný a neuvěřitelně oblíbený pěvák roku - Karel Gott. Inu, to je zjevně již tradice a výrazně mě to z míry nevyvedlo. Chvíle "vykulených očí" přišla, když se na pódium vysápala skupinka umaštěných "pan tátů", kteří jakože dělají rock...a ano, dostali za tu upachtěnou věc, které se až stydím říkat hudba cenu. Ach bože, ten kdo vymyslel citát: "co Čech, to muzikant" musel být zjevně pod vlivem silných anestetik či jiných drog a nebo ve velmi silném alkoholovém opojení. copak by v tomto případě, mohla být kapelou roku, dle ankety volené lidmi skupina Kabát. Nikomu nenutím, co má poslouchat, ale proboha pomoc, copak to neslyšíte, tu jednoduchost s vidinou peněz...nevím, nevím. Tak jsem se trošku nazlobila, jdu si poslechnout radši něco, co se jako rock netváří, ale co rock je...Toto, Journey, Deep Purple, Rainbow, Michala Pavlíčka, Lennyho Kravitze a mnoho jiných mnohem zdařilejších seskupení...těší mě fakt, že je jich naštěstí dost, abych se odreagovala a odpočinula si. Tak hudbě zdar - nazdar! A omlouvám se předem všem, kteří výše zmíněnou kapelu uctívají a uznávají...

IMPROVIZACE

"Už spíš?" Zeptala se medově a dál tiše čekala na jakoukoliv odpověď. Té se však nedočkala, a tak jí nezbylo, než se přitulit a ucítit teplo jeho těla na svém. A právě ten okamžik se jí vryl do paměti, jako rýhy na kmenech staletých stromů. Nevnímala nic, jen ten okamžik, kdy se cítila jako naprostá bohyně. Najednou měla na chvíli pocit, že ji nemůže nic zabránit cítit se taky jako ve svých dávných snech. Něžně ji k sobě přitiskl a ona po tajnu sledovala jeho dlouhé pravidelně se chvějící řasy a ani v nejmenším nechtěla, aby ten neopakovatelný okamžik skončil... Jeho ruce ji pevně svírali a ona doufala, že v tomto sevření jednou i láskyplně oba zhynou, uprosted té obrovské lásky, kterou právě prožívají.
Jeho oddychování v ní vyvolávalo tak rozporuplné pocity...
Dál ho potajnu sledovala a pomalu se přibližovala k jeho jemné a hebké tváři, cítila jeho teplý a uvolněný dech..voněl něčím tak jedinečným, čistým a upřímným, že těžko v tuhle chvíli mohla uvěřit, že její sny jsou skutečností. Pomalu usínala i ona, vplula do spánku jako ryba do vody..
"Už spíš, má lásko?!" zeptal se jí něžně, když se v brzkých ranních hodinách probudil. Spala tiše, oddychovala a s každým nádechem se mu zdála krásnější. Její pleť byla hebká jako satén, rty měla jako okvětní plátky těch nejkrásnějších růží. Pouze s ní cítil to, čemu se říká láska...pocítil únavu, a tak jí něžně objal a políbil do vlasů. Záhy opět usnul, předtím se však musel sám sobě pousmát, jakým způsobem se k ní chová, aniž by to ona tušila.
Probudila se, bylo jí chladno, neboť ztratila přikrývku. Přikryla tedy jeho i sebe a mlčky ho políbila. Naklepala si polštář a ulehla po jeho boku do měkké a hebké postele.. Usnuli ve společném objetí. Oba se probudili do nového slunného dne a radovali se byť jen z myšlenky, jak hezky jim spolu je, aniž by tušilo, co je čeká...


No pravda, s odstupem času, je to tak trochu patos a je to i dost naivní. Napsala jsem to v patnácti letech, kdy jsem absolutně netušila jaké mužské pokolení je, jak uvažuje a jak nehezky se občas dokáže chovat, proto možná tolik cukrkandlové romantiky...je to ale etapa mého života a na to se zapomínat nedá...

ahoj Yanda*

chvála se má oplácet chválou. Ráda bych uvedla na míru pár drobností o kterých se Katchie o mě zmiňuje na svém blogu. Nikdy jsem jí neměla za otravnou sestru mé kamarádky, vždycky jsem jí měla ráda. Když byla maličká (věkově samozřejmě), když jsme šli přes přechod, chytala se mě za ruku, což mi přišlo děsně príma, vzhledem k tomu, že nemám sourozence, hrozně mi to imponovalo. O našem seznámení bylo řečeno vše. Chtěla bych však dodat její klady. Je také vtipná, jenom s ní mám pocit,že můžu být jakkoliv potrhlá a mít sebe víc praštěné nápady a ona mě vždy podpoří. Můžu být zcela otevřená, téměř jako kniha. Vím, že ať mám jakoukoliv náladu, můžu se jí svěřit. A co je na tom všem nejlepší je to, že je úplně odlišná, než kdokoli  v jejím věku. Je vyspělejší, uznává správné hodnoty a často si s ní rozumím i v mnoha názorech na život. Je chytrá, obětavá, občas pěkně ujetá,ale zároveň je hrozně citlivá a milující. Jsem prostě strašně vděčná, že jí mám a nedala bych jí za nic na světě! Jak říka Forrest Gump: "Je to můj úplně nejvíc největší kamarád". A v brzku jistě sepíšu alespoň jednu z našich společných historek (a že jich je, bouchnutí do stolu ). Mám tě moc ráda, ty moje černý koťátko, vždyť ty víš"!

jednou se u nás na maloměstě (občas spíš vesnici) přihodila taková sympatická příhoda. Bylo to tuším v létě a my jsme společně s nejlepší kamarádkou Katchie dostali nápad jít na prochajdu, tu v tom slyšíme zdáli nějakou hudbu a křik. Přiblížili jsme se k ohnisku a v tom zjistili, že zde pořádají párty pro dětičky. A jelikož Katchenka nejí zvířátka atp. (je vegetariánka  - "A proč je tady to maso?" "kamarádka ho nejí, tak ho sem položila na ubrousek" po páté otázce o masu jsem já pravila: "říkám to jednou provždy, Kačenka nejí maso"- taková menší vsuvka, pro nezasvěcené i nezáživná ), dostali jsme chuť na párek v rohlíku, načež rozdělení bylo zcela jasné, já párek, Katchie rohlík, při čtvrtém kousku na nás paní obsluhující koukala docela pochybovačně a myslím si, že kdybychom šli pro pátý, nejspíš by  přetáhla přes hlavu, těžko říct, zdá tím párkem či rohlíkem. Jinak tu párty jsme nevnímali, pouze šlo o ten "párek v rohlíku" bez párku a rohlíku...

Tak se nám rock s rockem sešel, dětičky. A já už jsem zase o rok víc stára, celý rok pilně pracující v jedné firmě, spokojená a poslední dobou i poměrně šťastná, příjemně hudebně i filmově naladěná. Jen bych si potřebovala letos ještě nějak hudebně zařádit, mno ale co není, může být, že?! Kamarádi kolem mě už sice nejsou o kvantitě, ale spíš o kvalitě, což je pravda jistě důležitější. Brzy už budou Vánoce (podle rádií, televize a jiných médií a prodejen zřejmě už asi tak od srpna) svátky klidu a míru, neznám snad nikoho, kdo by je neměl rád, byť jen pro tu atmosféru. Již proběhl i Mikuláš a pravda musela jsem být až děsně hodná, protože čert si mě ani letos nikam odnést nechtěl a recitovat báseň jsem také nemusela, ba ani žádné uhlí jsem neobdržela. Tak jsem Vám všem chtěla v krátkosti popřát pěkné předvánoční úklidy a příjemné nakupování dárků a zkrátka ať se Vám daří vše, co tahle doba před Vánoci běžně obnáší...S pozdravem Jana "Yanýška" Nigrinová*

no tak po hlavě do toho. Dnes jsem se rozhodla přijít s něčím novým a neokoukaným, i když v tomhle případě se spíš bude jednat o tu první variantu. Chtěla bych o sobě něco v krátkosti napsat, nějak se popsat a charakterizovat...tak směle začnu. Narodila jsem se dne 20.března 1986 v Čáslavi po roce manželství mých rodičů, a to zcela plánovaně. Musela jsem být tak skvělé a neodolatelné dítě, protože si už žádné jiné nepořídili. A to se dostávám k prvnímu bodu. Byla jsem velice živelné dítě, neboť vše, co nebylo dostatečně připevněno, nebo přivázáno, popřípadě přikryto, nemělo šanci...při svém prvním focení jsem u fotografa konzumovala sádrový dort a z pojízdného autíčka rázem udělala nepojízdné. Pravda dost z toho mi zůstalo dodnes. Navíc na rozdíl od dětství jsem teď víc nervní...a to zejména v práci, jakmile se mi něco nedaří nebo mě někdo celý den tepe do vyčerpání, vyskakuju okamžitě jako papírovej čertík. Kolikrát řeknu nebo udělám věci, které mě pak mrzí, ale hold jsem v tomhle nepoučitelná... na Základní škole jsem prospívala velice dobře, až na pár excesů, přepisování známek, randění s místním looserem atp. jsem byla vcelku slušné dítě. Pravá rebélie začala až na střední, což nechci dlouze probírat, protože jsem vděčná, že to už mám za sebou. No co dodat k mé dnešní povahové podobě. Jsem někdy dost ujetá, někdy až moc cíťa (vše moc řeším a prožívám, až zbytečně), někdy se nechám vytočit tak, až se tomu sama divím, jakmile přestanu mluvit signalizuje to něco špatného, s tátou vymýšlíme a používáme slova, který chápeme jenom my a tak při použití na veřejnosti okolí nechápe (viz. jespák, fulajtár, řihořka, a zásadně měníme ve slovech k za d - svačinda atp.) Zkrátka taková normální rodinka...tolik asi o mě, vybrala jsem záměrně takové povahové rysy, který nejsou až tak zcela obvyklé, navíc psát o sobě takhle není tak jednoduché, neboť nejsem egoista, abych se tady vychvalovala..to musí posoudit okolí...tak zdravím zase něco jistě do budoucna zplodím

genen svého otce jsem zdědila vlastnost, které se říká hudební sluch. Často si říkám, jak asi hudbu vnímá člověk, který hudební sluch nemá, protože musí být zvláštní neslyšet falešné tóny a říct, že mě něco baví poslouchat, protože "je to dobrý". Určitě by to byl nevšední zážitek, ale na stranu druhou nemohla bych už nikdy v budoucnu vnímat hudbu jako dosud. Jsem v tomhle ohledu až zdánlivě perfekcionistka. Děsně mě baví si hudbu užívat a prožívat, nikdy nedokážu hudbu vnímat jako podkreslení. Málo co mi dokáže dodat takovou energii, jako muzika. Pravda snad ty úspěšné vánoční besídky na ZŠ měly být jistou předzvěstí, jak moc mě tohle všechno zasáhne a bude bavit. vždycky jsem si děsně užívala ten pocit, že dělám, co mě baví a zároveň to může bavit i ty lidi dole, pod pódiem. Tolik o mě, hold jsem blázen do hudby a všeho, co se jí týká, někdy až moc a pravda málokdy jsem se setkala, že by to někdo prožíval právě tak, jako já. To jsem ale hold už já, Yanýška- hudební nadšenec. Tak pěkně zdravím a pokyvuju hlavou do rytmu art rocku...

tak si říkám, co se to s tím světem děje...možná jsem v tomhle ohledu až zbytečně staromódní, ale je to hold můj názor. Tak mě i napadlo, co by tomu asi řekl Gut Jarchovský. Poslední dobou mě totiž čím dál tím víc zneklidňuje to, že každý druhý člověk mi na místo "dobrý den" odpoví "dobrej". Což mě dokáže rozčílit do běla. Nevím, co si o tom myslet, připadá mi to jako důkaz toho, že lidi už nechtějí ztrácet čas a tak si i zcela banální věc ulehčí takto...je až smutné, jak se z tahla "zkrácenina" má náhle zcela jiný význam i tón při vyslovení...je to každého věc, ale já osobně to vnímám tak, že bych byla raději, kdyby mě snad radši daný člověk na pozdrav neodpověděl. Pro mě to totiž symbolizuje určitý způsob neúcty a hlavně, projev inteligence daného člověka. je pravda, že to nelze vztahovat všeobecně, ale dle mého posouzení, většinou člověk, který mi takto odpověděl v minulosti nebyl pravda intelektuálně zjevně až tak vybaven...