Nepřišly mi ty prázdniny tak dlouhé, abych se cítila opravdu odpočatá a schopná jít do školy mezi ty lidi. Ale už jsem dokonce i trochu věřila tomu, že to bude dobrý a že to zvládnu. Samozřejmě jsem byla na omylu. Ted pocit, že si nemáme co říct byl hrozně nepřiíjemnej, ale furt to šlo. Ovšem když jsem viděla jak šťastně běží k ní a mě sotva objala, tak to vyloženě pichlo u srdce. Přesně ta samá bolest jako před prázdninama. V ten moment na mě padla zase ta samá nálada. Jsem sama, i když je kolem mě spousta lidí, tak jsem sama, neysliším ten hluk, protože kolem mě je jen ticho. Bolestný ticho. Nikoho nezajímá jak se cítím. Já ani nechci , aby je to zajímalo. Teď už je pozdě ke mě najít cestu, teda ne že by to někdo zkoušel, ale i tadyty male projevy nepřátelství, ale zdvořilosti mě uráží. Myslím, že kdyby mě nechali uplně na pokoji, možná bych pěnila a cítila jistou nespravedlnost, ale tu cítiím stejně pořád, ale bylo by to tak lepší. Zajímavé jak mi to všechno zkazilo i celou tu budovu. Ne že bych snad předtím běhala na gympl s radostí, ale teď když sedím v té tříde kde jsem vyplakala kvanta slz, když jdu na záchod, kde jsem se schovávala a brečela nebo když jdu po té chodbě, na které do mě jen všichni vráželi a slz si nevšímali, tak mám hroznej odpor k téhle škole. Nenávidím to tu. Přestoupím. Prostě musím, tohle dál nezvládnu. Ten příchod sem teďka po tom všem byl horší než jsem čekala. Předtím jsem se trápila skoro v kuse, ale teď jsem byla 14 dní v pohodě a tohle byla moc velkej skok dolů. Najednou zase cítím ten strach, že pokud Martina neuwidím tak dva dny, budu uplne na dně. Nemám tohle za potřebí. Říkala jsem doma o prázdninách, že je to tam hrozný, ale že po prázdninách to bude určite fain a že počkám do konce prwního ročníku a uwidím, jak na tom jsem. Teď když si představím, že tady mám ještě vydržet týden, natož pul roku, tak je mi blbě. Nemám chuť k jídlu vůbec, nemám náladu na nic. Jen tu sedet tiše v rohu třídy, poslouchat ipod a nevšímat si jich. Jakoby tu ani nebyli.

                Teď přišla na přestávku do počítačové učebny. Běžěla zase k ní, já tu nejsme. Jsem vzduch. Hrozná bolest. Co zmůžu, nikomu se vnucovat nebudu. Jen sedím, užírám se a sama sebe lituju. Je mi to už trapný, jak se lituju, ale anučila jsem se celkem být sama. Předtím jsem furt někomu psala, jak je mi hrozně, nebo prostě jen tak. Zatím jsem poslala smsky jen dvoum lidem. Martinovi, že to tu nenávidím. A Anetce něco k tancování, co se tohohle vůnec netýkalo. časem už si budu připadat v téhle samotě jako doma. OOO, děkuju ti kamarádko. Myslíš si, že se nic neděje a že přece se jen trochu naše cesty rozdělily. Ne, ty jsi se  ted nalepila na někoho jineho a já tě ztratila. Teď mám uplně chut brečet. Koukám na ní a nemůžu věřit tomu, že s ní jsem řešila uplne všechno, nechápu jak jsem tak dlouho mohla ignorovat tu přetvářku na Martina, jak jsem to mohla vydržet. Když si uvědomím, že o mě ví snad všechno a ted se tu baví s těma lidma, které nenávidím a bojím se, že neco vyzradí. Nevěřím jí už., Nevěřím nikomu. Věřím sobe a pár lidem, které by pro mě opravdu daly ruku do ohně, ne jen o tom mluvily. Neříkám že tu pro mě nebyla. Byla, ale v tom nejtěžším mě nechala plavat. Co plavat, topit se a topím se furt. A tím to pro mě skončilo. S ní, se všema tady. Chci pryč.

                 Bože můj, vždyt tu jsem teprve druhou hodinu a mám pocit, že tu sedím tak 8 hodin a nevím, jak to vydržím až do 4, než mi skončí škola a uvidím se s Martinem. Ale nic jiného mi nezbývá. Nejen dneska, ale ještě několik měsíců....