_Jorge_

Začněme tvorbou světa. Můžeme pustit uzdu fantazii a zamotat se v neuvěřitelném světě kterému rozumíme jen my. A nebo stvoříme svět reálný, ve kterém se vyzná každý. Mým světem budiž les. Les, tak známý nám všem, přesto, jak uvidíte, tak naprosto jiný: V měsíčním svitu se rýsují siluety stromu. Je prastarý. Zažil mnoho bouří a krutých zim, však stále stojí a hrdě nastavuje své listy oblakům. Dnes v noci nespí. Dýchá a přemýšlí. Je tak starý a přesto zná jen místo kde vyrostl. Tvor sedící u jeho kořenů je jiný. Křehký. Chodící. Tak zvláštní.. Strom nerozumí slovům, ale zná smutek. Smutek toho tvora. A cítí slanou vůni slz. Nerozumí. Přesto slyší. Je součástí velké rodiny. Chuchvalce mlhy se líně valí mezi kmeny. Měsíční světlo vytváří atmosféru tajemna. Hle, jelen. Mihne se kapradím jako stín a vůkol se opět rozhostí ticho. A tromy zpívají. Tiše, velmi tiše. Něco se jim zdá. Sen o zrození? Vize zániku? Kdo ví, o čem stromy sní.. Cestičky zvěře. Pavučina stezek utkaná generacemi jelenů, divočáků, lišek, lasiček, muflonů a...lidí.

Jdu lesem. Je tma. Jen měsíc svou září vytváří atmosféru tajemna. Po téhle stezce jsem šel už tolikrát. Ostatně po všech stezkách co jich v lese je. Jsem druid, lesní tvor. Nejsem prastarý a dnes v noci nespím. Sednu si pod strom. Někde v kapradí se mihne jelen. Slyším jak mizí v dáli a pak se opět rozhostí ticho. Slyším zpívat stromy, tiše, velmi tiše. Přmýšlím, zda stomy sní? Mlha mě hladí po tváři a v očích cítím slanou pachuť slz. A strom mě slyší...