_Veeruuskaa_

     Bůh Galahad stvořil jednoho dne Zemi. Na ni mnoho různých tvorů a netvorů, mezi nimi i lidi. Mezi lidmi žila i jedna dívka . Byla krásná, světlé vlasy, které splývaly na ramena, oči, které va své omezenosti nedovedu popsat a úsměv, který nemizel a vždy dokázal pomoci i tam, kde selhala všechna diplomacie. I její jméno bylo krásné a to tak, že naplňovalo všechny ostatní ženy závistí, která je tolik sžírala, že jej přestaly vyslovovat a tak se úpplně zapomnělo.                                                                                                                           

     Do ní se zamiloval i Galahadův syn Loki. Jednou v noci za ní chtěl zajít, ale byla tma, jako ostatně vždy. Galahad byl dostatečně prozíravý, aby stvořil Slunce, ale každou moc je zavíral do velké klece. A tak se Loki přiblížil opatrně ke kleci a začal do ní bušit kladivem. Ze Sluncezačaly odpadávat malé kousky a usazovat se po nebi. (Lidé je později nazvali hvězdy.) Jenže když už bylo světlo dost velké na to, aby Loki trefil za svou princeznou, bylo i dost velké na to, aby Galahad uviděl, co se stalo. Nespravedlivě se rozzlobil i na lidskou dívku a uvrhl ji do Slunce, kde přežívá a trápí se dodnes. Lokiho potrestal podobně. Řekl :"Když jsi chtěl, aby i v noci svítilo Slunce na Zemi, dobrá! Ale sviť si na ni sám!" A zaklel LOkiho ve velký kotouč, který dodnes odráží krásu lidské dívky a lidé jej nazvali Měsíc. Teď oba hledají toho druhého s pohledem upřeným na zem, ale nikdy se nepotkají..... Jen jednou za dlouhý čas si pohlédnou do tváře a zase se si navzájemn ztratí. Jejich bolest na chvíli ustoupí jen proto, aby se vzápětí vrátila silnější a děsivější.

Vojtěch Bareš