Náramek z korálků   23.Prosinec 2007


Podzim. Jak krásné roční období dává listy do tanců a vše se zbarvuje do červena a připravuje se na krutou zimu. A zrovna na zabíjačky a pořádání hostin nedaleká masna zavřela svůj podnik, kvůli nějakým neshodám. Lidi jako správný "drbny" kolovali ve vesnici  mezi sebou, že největší obchod tady krachoval kvůli neoprávněnému prodeji, a že majitel zešílel a spolkuje se se satanem. Uplynulo sotva pár dní do zabíjaček a tahle historka se už moc nevedla, protože majitel se vrátil do masny a měl výborný prospěch. Lidé k němu chodili nakupovat jako dříve, maso se jim zdálo být čerstvější a majitel příjemnější, dětem dával zadarmo lízátka, prostě majitel ( většina lidí mu říkala pan Bystrý, jelikož takové měl příjmení, děti mu říkali prostě pan řezník, ovšem rodiče je za to kárali. ) dosahoval svého asi největšího štěstí a vesničané doufali, že to tak i dlouho bude. Zbýval sotva týden do zvláštní tradice na vesnicích a to do zabíjaček - rodiny pozvou svoje příbuzné z velkoměst a tak se všichni sejdou.
     V těchle celkem ještě teplých dnech si děti z místní vesnice poletují kde mohou a hlavně ve svém teritorium - les hráli svou oblíbenou hru schovávanou. Musíte mermomoci hledat úkryt před řezníkem, který vás chce všechny dostat. Prve pospí a v duchu napočítá do padésati pak si vezme sebou sekeru a hledá čerstvé maso. Děti dosahovaly na nejvýš deseti let, ovšem přesto by se v jejich lese nevyznal nikdo lépe jako oni. Jsou zorientováni podle různých značek utrhlých větví a hlavně podle jednoho velkého dubu kde si vyřezávaji různá jména a lásky. Ztratit se je pro ně skoro nemožné.
     Mary byla rozlosována na pikání u dubu. Hlasy dětí se hlasitě nesly lesem. Mary se otočila k dubu a začala. ,,jeden....dva....tři." Slyšela za sebou šustění popadaných listí jak děti hlasitě povykují a hledají úkryt a mezi lehkým podváděním zpozorovala Thomase jakým směrem se vydal. Pousmála se a počítala dál ,, sedm.....osm.." Zadíval se na odčítající Mary a povšimnul si mezi jejími opřenými rucemi její pohled, proto se vydal jíným směrem. Znal svoje skrýše. V polodutém stromě, v keřích, které jsou tak husté, že nepotřebují ani mnoho listí na sobě. Šel po své cestě a usedl do stromu a naslouchal počítání ,, třicetpět...třicetšest.." Jeho skrýš nestála moc daleko, ale i tak si zašel na jiné místo. Rychle se ukryl blízkého keře u cesty ven z lesa. Zaslechl jak ostatním kroky utichly a jak sotva v dáli jde slyšet Maryin hlas. Naslouchal trávě, která může prozradit kroky blížících se. ,,Čtiřicetdevět.........padesát. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát." Její hlas zněl mohutně díky stromům. Thomas se zhluboka nadechl a poslouchal situaci. Její kroky se jakoby vzdalovaly na druhou stranu než se ukryl. Pootočil náramkem z dřevěných kuliček jako symbol. Teď je moje chvíle. Pomyslel si. Už už chtěl vyběhnout, ovšem velmi opatrně se zastavil a zůstal stát na místě. Kdokoliv by ho mohl zpozorovat, ale jemuto bylo jedno. Už nečekal na řezníka, ale pozornost ho odvedla jinam. Vítr se zvedl a listí proletělo kolem jeho očí jakoby zabraňovaly jeho pohledu, který se upínal na jednu cestu. Co je tak zvláštního na cestě? To nevěděl. Buď tím, že ji nikdy neviděl a nebo tam nikdy nebyl, ale jak to že si ji nevšiml? Byl si jist, jist tím, že ji nikdy neviděl ani tu nebyla. Aaaa novej úkryt. Pomyslil si a z vesela vyrazil k cestě, která se protahovala na pravo od něj zakryta keři, aby nikdo nemohl vidět co je tam dál. Nepociťoval strach jen velkou zvědavost. Odkráčel po cestě. Jako by měl kolem pasu obvázaný provaz, kterýho táhl tam, za keře. I došel za keře. Chvíli stál a pak povzdechl. Stál tu další les nic víc - jen snad další prostor. Co si čekal? Nějakou zemi nezemi? Dloubal do něj hlas v hlavě. Rozhlédl se slunce se snažilo proprat mezi stromy a vytvářelo osvícení nekterých míst. Kolem všude poletovalo cosi a v odlesku paprsků se to stříbřilo. Možná to stál na nějakém kouzelném místě. Jeho pohled se úplně rozzářil jako nad nějakou novou hračkou. Začal poskakovat a z vesela tančit pociťoval se být štastný nebo co to bylo, jako nikdy předtím. Poskakoval mezi stromy a na schovávanou docela zapomněl. Zapomněl na Mary hledající ho. Zapomněl na tu hru na řezníka. Točil se dokola až se výška stromů roztancovala . V tu chvíli se, ale prudce zastavil a zpozorněl. Paprsky mezi stromy mizely. Slunce takhle nikdy nezapadá rychle a ke všemu na východ. Vyšel na místo kde prosakoval paprsek a pohlédl vzhůru kde mraky se shukovaly do jakých si temných společností. Zachmuřil se a se skoro plakajícím obličejem se chtěl vrátit na cestu, když ho tentokrát  za pohled chytlo něco jiného. Další světélka, ale zařily na zemi. Automaticky tam zahl a postupně se přibližoval plamínkům, které mu zářily v očích. Až pak si uvědomil co vidí. Chytl se za náramek. Sošky králiků z kamene asi vytesané a v řadě dokola postavené jako u táboru a v břiše bylo duté místo kde zářily svícky. Bylo to takové magické. Člověk by to musel vidět, aby tomu uvěřil. Jeho tvář byla osvícena a jeho pohled vyzařoval vykulené oči a roztomile zabarvený úsměv. Ovšem cítil strach na zádech. Začala být tma a nikdo se po něm nezhání ani neřve, ale tak co poběží hned zpátky vždyt cesta je hned ta na pravo a poví o tomhle místu kamarádům a budou sem chodit. Nálada třískala nápady a radostí. Poskočil si a vyrazil po cestě zpátky. Otočil se a šel po cestě. Listí křuplo. Thomas to z prvu nevnímal, ale až listí vydalo ten stejný zvuk tak zbystřil. Vítr se zvedl a listí proletovalo kolem něj. Stál už skoro za keři. ,, Poď blíž......" znělo ve větru jako přeslazené vábení. Otočil se za sebe. Všechno stálo jak mělo. Aspoň stromy se nehýbaly. Jen tam tak postával a vyčkával. Pomalu se otáčel, když spatřil jak se něco pohnulo ve stínu. Přestal dýchati jen pomalými vzdoušky naplňoval plíce. Přísahal, že jeden z těch keřů nebo stromů se pohnul. Příroda jen černě postávala. V tom se ale jeden keř zvedl a prudce se zastavil. Thomas doufal jen, že se mu to zdálo. Měl svůj život rád a nerad se bál. Keř se zvětšil a vydal se k němu. Těžkými kroky si to směřoval k Thomasovi. Ten zakřičel a chtěl se vydat zpátky ke keřům a pak po cestě až do vesnice, ale cesta tam nebyla. Zmizela. CO TEĎ ? PANE BOŽE ONO MĚ TO ZABIJE! křičel ve svém nitru, vytryskly mu slzy. Zabočil do leva k těm světýlkům. Běžel jako před řezníkem který ho chce zapikat. Pořád se otáčel a cítil ho za sebou a viděl ho jak se rychle pohybuje k němu. ,,POMOC! POMOC! NECH MĚ! " nikdo ho neslyšel. Při tomhle křiku zavadil o kořen stromu a dopadl tváří přímo před svítící králičky, kteří se usmívali. Snažil se odplazit a zvednout se, ovšem už to stálo nad ním. Sekaně se otočil. Uviděl zrůdu. Obrovksého králika jako člověk s tváří znetvořeného člověka, oči černé padaly kamsi do temnoty a ten úsměv. Králík se nad ním skláněl, odvanul od něj jakýsi zatuchlý zápach jako nějaký starý hnijící sad, plný plesnivých jablek. V rukách, které měl nějak podivně zkroucené podržoval starou štípačku na dříví se starou krví. Thomas pomyslel na zlý sen a na svoje slzy. Pohleděl na sošky. Z jejich přivřených očích něco slzelo, lesklo se to v odrazu svíček. Nějaká tmavá tekutina...Zrůda se napřáhla a s prázdným výrazem zakončila sekyru v Thomasově hrudi..ten silně vyrchlil krev a dál už nesvedl nic..umřel, krvácel tam pár dní a jeho krev se vsakovala pod králičí sošky, pach mrtvého těla byl cítit. A z kaluže vznikla další soška. Po pár dní neklidu králík vešel do lesa opět v noci, vzal vykrvácenné dítě s dírou v hrudi, bez života a odnesl jej z lesa. .
Lidé už mezi tou dobou posmutněli nad Thomasem. Mary ztratila svého vysněného přítele, pořád vzpomínala na Thomase. Jednou tak zašla do řeznitcví pro lízátko, neměla co dělat jen myslet na něj. Pan Bystrý zašel pro krabici s cukrátkama do komory. Mezitím bezmyšlenkově se dívala na podlahu na stěny a slzy tekly. V koši na maso uviděla ten náramek.........

Aneta Dóczy

 

P.S.: Tuhle povídku psala kamarádkda mojí spolužačky a je to hrubý...super Dóčo..

napsal/a: _Veeruuskaa_ 15:39 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář