Zoufalost?!   13.Říjen 2007


Ne, už opět nemohu dál. Stojím. Silně, přerývavě oddechuji. Ne snad z nějakého běhu, to v žádném případě. To ty! Opět si mě zahnal do kouta. Sebral jsi mi všechnu nastřádanou energii a bez poděkování odešel. Jsem nešťastná. Nevím co teď. Pláču. Stále nové slzy se mi kutálejí po tváři tak, jako by to bylo normální.
Ptal ses, co mi je?… nepovím. Nejsem toho schopna. Mé srdce krvácí – jako vždy po tvém odchodu. Pomalu se schoulím do klubíčka. Klopím hlavu a dávám prostor myšlenkám. Tep se dostává do klasického rytmu, avšak pláč neustává. Ba naopak sílí, ale je téměř neslyšitelný.
V hlavě mi hlasy našeptávají, co jsem ti měla odpovědět. Teď! Když už je pozdě a není úniku. I přesto jim naslouchám. Vnímám je každým kouskem svého zničeného těla. „Za všechno můžeš ty! Chceš po mě lásku? Dostal si ji! Ale co mám ja? Nechtěla jsem mnoho, jen pár milých konejšivých slovíček, po kterých touží snad každá bytost. Nechci sliby pro společnou budoucnost! Žijeme (žili jsme a nejspíš i budeme žít) jen pro tuhle chvíli. Nejsem natolik silná tohle vše zvládnout. Myslíš si opak? Jistě! Vždy si myslíš něco jiného než já!“
Ne! Otvírám oči. Ač všechno cítím přesně takto, nechci ti to říct. Toužím být v tvých očích dokonalá. Udělala bych pro tebe cokoliv. Jen kvůli tobě věřím v lepší zítřky. Mě samotné jsou k ničemu! Vstávám. Utírám slzy. Kolikrát to ještě zvládnu? Dokud jsi tu se mnou… napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:23 | Dílka z mé hlavy Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář