Milujme život, tento dar nemáme navždy 25.Srpen 2006
Bylo pochmurné ráno, tolik podobné těm ostatním, avšak přeci jen bylo něco jinak. Chlapec se zahleděl do prázdných ulic před sebou a snažil se přijít na to, co bylo vlastně jinačí? Miloval tento klid velkoměsta. Pozavírané obchody, ulice bez spěchajících davů lidí. Nechápal, za čím se dennodenně tak ženou. Žít ve spěchu - jediné, co dnešní zmodernizovaný svět zvládá. Jeho, toho malého kloučka bez rodičů, bez příbuzných, bez přátel, to prostě nebavilo. Vlastně ho nebavilo to, co ostatní děti v jeho věku. Posadil se na okraj tryskající kašny na náměstí. Cítil příchod nového dne, tušil, že za chvilku vysvitne slunce a on se bude muset někam ukrýt před dotěrnými slunečními paprsky. Jak dlouho již neviděl východ ani západ slunce. Bylo tomu již... několik let? Sám pro sebe se zasmál nad svým zkaženým životem. Má tolik času a neví, co s ním. Co by za to kdokoliv jiný dal. Vtom zpozorněl, ucítil čísi přítomnost. Rozhlédl se, ale nikde nikdo. Z ničeho nic se před ním objevila vysoká postava zahalena v hábitu. Chlapec moc dobře věděl, kdo to je.
"Už jsem si začínala myslet, že tě snad nikdy nenajdu," pravila osoba v plášti. Dítě se podezíravě podívalo a seskočilo na zem. "Domnívám se, že... ale to je stejně jedno," řekl chlapec. Tajemná žena se dala do chůze a on se rozcupital za ní. Nevěděl, kam jdou, ani co ho tam čeká. Cítil stísněný pocit v hrudi. "Toto je na dnešním jitru zvláštní, netušil jsem, co se bude dít, ani že někoho potkám, ale..."
Probral se v divné a děsivé místnosti. Byl úplně opuštěný, to ho ovšem tolik netrápilo. Na samotu byl již zvyklý. Kde to jenom byl?! Místnost byla kolem dokola olemována regály a skříněmi. Chtěl se zvednout. Zatnul všechny svaly - bezvýsledně. Pokusil se alespoň zakřičet, vydat jakýkoliv tón - nic. Jen ticho. Začínal se bát. Když mu to došlo, uchichtl se. "Strach. Takže já mám teď strach?!" pomyslil si. Náhle rána. Lekl se. Pomalu opouštěl svou tělesnou schránku a blížil se do krajiny věčných snů... Zarazil se. "Ne!! Já nechci umřít. Nechci opustit tento svět, i přes svou nenávist k němu. Nevzdám se bez boje! Já věřím - Bože! Věřím, že jsi a že mě v tom nenecháš! Vždy jsi se ode mne odvracel, tak alespoň protentokrát?! Polepším se! Slibuji! Ne, já ti přísahám!"
Otevřel oči. V plicích cítil štípání prachu. Ta samá místnost. Vstal. Naplnilo ho štěstí. Hledal dveře, okno - cokoliv, co by mohlo slibovat útěk. Dveře! Úplně v rohu, byly pootevřené. Naprosto ho vyzývaly. Prošel jimi, náhlá zář ho na okamžik oslepila. Po tak dlouhé době měl radost ze světla, ze slunečních paprsků. Něco na tom všem nehrálo. Nemohl přeci takto jednoduše utéct.... Smrti! Ona má svůj plán, svůj rozvrh, a musí ho stůj co stůj dodržet. Uslyšel kroky. Nechtěl se otočit. Věděl, kdo jediný to může být. Zachvěl se. ONA se stále blížila...
napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:17 |
Dílka z mé hlavy
Link
