Někdy si připadám jako robot. Ráno vstávat, jít do práce, pracovat 8h denně někdy i víc. Domů se dostanu nejdřív 5 a zas práce doma. Takhle to je každý den,někdy i v sobotu. Mno a když jsem náhodou doma, tak zjišťuju, že nemám ským jít na pivko, nemám ským pokecat a nečeká mě žádná návštěva. Ptám se sama sebe proč? Protože tím jak pracuju jsem vlastně přišla o spoustu mých kamarádů. Většina z nich je v práci a nebo tráví čas který mají se svojí drahou polovičku. A tak mi nezbývá milý deníčku nic jinýho, než jsem občas napsat nějaký ten řádek,abych alespoň někomu svěřila co mě trápí nebo žere. Kluk mě žádnej nechce,všichni mě berou jako dobrou kamarádku a jánějak nemám odvahu jim říct (teda hlavně tomu jednomu) co knim cítím ze strachu,že by se mnou potom už nepromluvili.

               Zbyl jsi mi jen ty, věrnej kamarád...