" Tak chceš mi o tom vyprávět?" řekla postava sedící v křesle adívala se směrem k oknu. Tam seděla schoulená dívka a hlavu mělazarytou v kolenech. V hlavě měla prázdno, na nic nemyslela, jen takseděla. Po dané otázce zvedla hlavu a koukla se na muže který jí otázkupoložil. " Jestli nechceš budu to akceptovat, nic jiného mi totiž asinezbude." pousmál se lehce muž a dívka na něj nechápavě koukala.

Úsměvmu na tváři hned zmizel, nervózně si poposadil brýle a trochu se vkřesle narovnal. Dívka se zadívala na své ruce. Nehty měla obarvené načerno a místama byl lak už sloupaný. Na hubených prstech měla stříbrnéprsteny které na sobě měly netopýry, lebky nebo kostry. " Říkali mi žejsi po smrti své sestry trochu tichá.." řekl muž a nervózně se podívalna hodinky. " Kolik vám platí můj otec za to ,že tu semnou ztrácítečas?" řekla dívka chraplavým hlasem a tázavě se podívala na muže. "Myslím že kvůli tomu tady nejsme." " Chci jít domů" řekla dívka a hlasse jí klepal ještě víc " Dobře, tak mi něco řekni a pak.." "Teď! Chcijít domů!" zařvala dívka a muž si do notesu zapsal nějaké poznámky "Dobře, příští sezení bude za dva týdny, zatím nashle." " Radši sbohem!"řekla dívka otevřela dveře a prozhlédla se po studené bílé chodbě.Naproti dveřím na lavičce seděl její otec. Při pohledu na svou dceru serychle zvedl a podával jí kabát " Tak jaké bylo sezení?" pronesl otec súsměvem " Nic moc! Jen ti ten chlap teď potvrdí že jsem blázen!" řekladívka hnusně a rychlými kroky šla přes chodbu ke schodům. Za sebouještě slyšela úryvky psychiatrova rozhovoru s jejím otcem ale všechnyslova jí splívaly v hlasité šumění které se každým krokem vzdalovalo.Dívka rychle seběhla schody a vyšla z hlavních dveříb. Všude bylo bílo.Listy ze stromů yly schovány pod tlustými jvrstvamy sněhu a naopadaných větvých seděli havrani. Lidé venku jí připomínali křečkykteří běhají v kole. Všichni nosili vánoční dárky, stromky a spoustutašek. Dívka šla, nevěděla kam. Jen ať už jsem od té blbé nemocnice.Dostávala se stále víc k centru města. Všimla si jedné ulice která bylaplná stánků. Vešla do ní, chtěla koupit dárek pro jedinou osobu kteroukdy milovala a která kdy milovala ji. " Slečno nechcete hodinky?" "Kupte si stromek, máme ty nejhezčí a nejlevnější stromky.." " Nebavívás péct cukroví? Kupte si ho u nás!" " Chcete něco originálního podstromeček?" Dívku ze všeho toho hluku bolela hlava. Zstalila se ujednoho stánku. Stál v něm starý muž se šedivým plnovousem a smál se.Na stolku měl položené váhy a krabičku od bot která sloužila jakopokladnička. Dívka v něm někoho poznala. Koho mi jen připomíná? Kdo to je? Odkud ho znám.Oči otevřela dokořán a a nehybně muže pozorovala. Ten si všiml dívčinypřítomnosti a usmál se. Dívka stála a jen na muže zírala. Stála by tammožná dlouho kdyby do ní někdo nenarazil. Odvrátila svůj pohled od mužea podívala se co prodává. Vedle stolku stála káď a v ní plavali kapři. Chudáčci malí, co jst komu udělali?Muž k dívce přistoupil blíž, nejdřív se podíval do kádě a pak na dívku,potom milým hlasem promluvil. " Nechcete si koupit kapra slečno? Jsoudobrý, nemaj ani moc kostí." Dívka se zaujatě dívala na jednu rybutísnící se s desítkami dalších a zvedla pohled k muži. " Jo, hm."Nadechla se a ukázala na rybu kterou ještě před chilkou pozorovala. "Vybrala jste si moc dobře slečinko" řekl muž a zvážil rybu, dal jí dotašky a podal jí dívce. Ta mu podala peníze a už byla na odcodu kdyžstařík promluvil " Ať vám chutná" usmál se. " Já jsem vegetarián"zašeptala dívka a zmizela v davu. Šla rychle, nepřemýšlela kam, nohy jísamy nesly. Po pár minutách se dostala k řece. Na toto místo sipamatovala. Byla tu na podzim. Od té doby se v jejím životě niczvláštního, krom návštěv psychyatra, nezměnilo. Sníh u řeky byl ještěnedotčený, vydával zvláštní chroupavý zvuk kdykoliv na něj dívkastoupla. Přišla až ke břehu a otevřela tašku. Vyndala z něj rybu azadívala se jí do studených očí. Políbila ji a natáhla ruce k vodě tak,že se její prsty dotýkaly ledov vody. Kapr jí lehce vyklouzl z prstů askočil d vody. Buď aspoň ty šťastný. Když jsem nedokázala pomoci Dianě nebo tomu ptáčkovi, doufám že aspoň tobě pomůžu.Dívala se na hladinu vody která se zavlnila a pak už byl pryč. Dívka seještě chvilku nehybně dívala do vody a potom se lehce zvedla a šlasmrem k hřbitovu. Květinářství vedle bylo otevřené. Vešla dvnitř akoupila svíčky. Vyšla ven a začala se motat mezi náhrobky. Přišla ksestřině hrobu a všimla si už zapálené svíčky. Nervózně se porozhlédlapo hřbitovu. Kdo to sem mohl dát? Že by nějaká její kamarádka? Dívka začala přemýšlet jaké kamarádky měla. Pokudsi dobře vzpomínám tak její jediná kamarádka byla Sandra a ta jepřecemrtvá tak kdo to sem dal? Otec určitě ne, ten měl moc práce, obtěžovaloho i dovézt mě na to sezení. Říkal že někam pospíchá a máma po tom, cose vrtálila z nemocnice se odstěhovala a pochybuju že by sem přijelajen aby zapálila svíčku na hrobu své dcery, vůli které se zhroutila...Tak kdo to mohl být? Tato otázka se jí neustále honila hlavou.Zapálila tedy i svíčku kterou před chvílí koupila, podívala se znovu nafotku své sestry a odešla. Sice bylo teprve 18:58 ale už byla tma.Dívka se tiše procházela ulicemi a došla na náměstí. Fascinovaně sezačala dívat na velký strom na jehož konci byla veliká zlatá hvězda.Pod stromem byly děti a pod vedením nějaké ženy zpívaly vánoční koledy.Kolem dokola byly zase stánky kde se prodávalo všechno možné. Dívkadošla k jednomu z nich a koupila velkého černého plyšového medvědakterý měl na tlapičce srdíčko s písmenem D. Potom se pomalými krokyvydala k domovu. Chodila tmavými ulicemi. Dřív na ní působily deprsivněale v poslední době se v nich cítila víc v bezpečí než na ulicích kdebylo hodně lidí. Pouliční lampy házely divné stíny které dívcepřipomínaly skvrny které byly na papíře a podle nich měla říkat cokterá jí připomíná. Při vzpomínce na první návštěvu u psychiatra semusela pousmát. Když jí doktor ukázal jednu skvrnu vzpoměla si nakrvavou louži vedle Dianiného těla... Od té doby vystřídala doktorůkteří by jo dokázaly vléčit už 5.

Dívka přišla domů. Její otecseděl v křesle v knihovně a v ruce držel skleničku s medově hnědoutekutinou. " Kde jsi byla?" zeptal se a podíval se na svou dceru. Dívkase lekla ale nenechala na sobě nic zdát a proto s klidem odpověděla "Byla jsem venku." " A to je kde?" Nenechal se její otec odbít " Šlajsem za Dianou a taky jsem jí koupila dárek a.." Její otec se rychlezvednul a skleničku položil na bar " Co že jsi dělala? Natálie! Probuďse! Chápeš že je Diana mrtvá?!" chytl jí silně za paže a díval se jípřímo do očí. Dívka si v jeho očích všimla něčeho zvláštního, něco semu v nich děsivě lesklo a bylo v nich vidět i zlo. Dívka se ho bála atak se pomalými kroky přemisťovala ke dveřím. " Natálie! Probuď se! Onaje mrtvá! Chápeš to?!" neustále řval. Dívce se z očí začaly kutáletslzy a jako zaseklá deska v gramofonu pořád opakovala " Ne, prosím!".Už to nemohla vydržet, vyběhla z domu a utíkala, vrážela při tom dolidí kteří se za ní nechápavě otáčely. Doběhla až k hřbitovu. Zaposlední dobu tu byla často. Vešla dovnitř a šla k sestřinému hrobu.Cestu už znala zpaměti a tak jí ani nevadilo že přes slzy nevidí.Koukla se na náhrobek, svíčky stále ještě hořely a tak si sedla douličky a koleny si přitáhla k tělu. Připadala si tu v bezpečí. Dárekkterý měla pro Dianu jí položila vedle svíček které vydávaly krásné,ospalé světlo. Zadívala se na nebe, byl úplněk. Jen tak seděla a dívalase. Začlo sněžit. Dívka seděla a dívala se na krásnou noční oblohukterá vypadala spíš jako kdyby jí někdo namaloval. Když se konečnětrochu vzpamatovala koukla se na své náramkové hodinky. Bylo 00:0124.prosince. " Šťastné a veselé Vánoce Diano." Šeptla tiše dívka alehce se pousmála. Pak se zvedla a zmizela ve tmě.