Druhá světová válka (1. září 1939 – 2. září 1945) byl dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí [zdroj?] . Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles a Velkou hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády, a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versailleského systému. To usnadnilo nástup fašismu v Itálii, nacismu v Německu a expanzívního militarismu v Japonsku a uvolnilo pole pro dobyvačnou expanzi Sovětského svazu.
Válka zasáhla prakticky celý svět, bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů.Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení – zatímcoještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USAodmítaly bombardování měst jako barbarství [zdroj?], posléze samy začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst ato dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediskavelmi sporná.
Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti, holocaust (nacistické Německo a jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocidaporobených národů (nacistické Německo, SSSR). Z jistého úhlu pohledu(nesdíleného všemi historiky) k nim lze ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb (USA). Viz též německé válečné zločiny ve druhé světové válce a válečné zločiny Sovětského svazu za druhé světové války.
Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie Sovětského svazu avytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v Studenou válku, která se krom politických rozporů projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, arabsko-izraelské války apod.)
PŘÍČINY A VZNIK
Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války,která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených atoužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilníuspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupinanespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přeměnit. Titonespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených (např. Německo), tak ze skupiny vítězných (např. Japonsko). Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího než byl ten předchozí. Na jeho počátku stál pakt Ribbentrop-Molotov mezi Třetí říší a Sovětským svazem a jejich útok na Polsko (nutno ale dodat, že Spojenci, tj. Francie, Anglie a s ní spojené státy, vyhlásili válku pouze Německu). Hitler i Stalin pak za vzájemné podpory pokračovali ve své expanzi vůči okolním státům až do června 1941,kdy Německo napadlo Sovětský svaz, což Sovětský svaz zařadilo meziSpojence. Do války posléze na straně Osy vystoupily i další státy, znichž nejdůležitější byly Itálie a Japonsko, na straně Spojenců pakSpojené státy americké.
PRŮBĚH VÁLKY
1939
[editovat] 1939 v západní Evropě
Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945),skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německávojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájilaspolečně se Slovenskem invazi do Polska.Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku VelkáBritánie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada,Jihoafrická unie…) . Ovšem tyto věci měly vliv až v dlouhodobémhorizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západnífrontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat aPolsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutila 17. září utrpělo rozhodující úder, když se SSSR připojil k německémuútoku. Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, kteréchtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec ho však počasí a obstrukcejeho generálů přinutily akci odložit.
[editovat] Zimní válka
Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo na další fázibojů, tentokrát proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupněpřinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou avojenskou spolupráci (včetně rozmístění svých jednotek na jejichúzemí), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro dalšíexpanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i odněj. Nejdříve přišel se „seriózními návrhy“, posléze přešel k hrubýmvýhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30.listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl[1].Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěchpolitický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora,kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útokočekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudéarmády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami -ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik apřípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativníúloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborůobou armád - zatímco kvalita finského velení byla a je ve všechstupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhápopsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovanémsvětě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, ji staví velicenízko) [zdroj?] . Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalinaobsahoval mnoho chyb a byl založen na mnohých mylných předpokladech –rozhodně tak nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.
[editovat] 1940
[editovat] Konec Zimní války
SSSR zahájil druhou fázi operací proti Finsku 1. února 1940.Proti unavené finské armádě, která už trpěla akutním nedostatkemmunice, byly vrženy obrovské síly (poměr mužů bojových liniích byl 1:10až 1:15 ve prospěch Rudé armády). Po 15 dnech intenzívních bojůprolomila sovětská vojska hlavní opevnění Mannerheimovy linie a podalších 21 dnech překročila Viipurský záliv. Finská armáda byla k smrtivyčerpána a ztráty bojových jednotek dosáhly 40% původních stavů,nicméně stále ještě držela frontovou linii. 13. března 1940 bylo uzavřeno příměří, podle jehož podmínek poskytlo Finsko SSSR velkou část svého území a další ústupky.
Zimní válka měla za následek tři věci:
- prudký pokles reputace Rudé armády
- reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě včetně odstranění Vorošilovaz jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto byRudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a Sovětský svaz zlikvidován) [zdroj?]
- zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Franciea Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti Dánsko aNorsko obsadit.
[editovat] Válka v severní Evropě
Konec Zimní války zastihl Velkou Británii a Francii v poslední fázi příprav invaze do Skandinávie(přesněji řečeno Norska a Švédska) a sebral jim záminku pro tutooperaci. Obě země i nadále pokračovaly váhavě v přípravách, alezdlouhavé rozhodování, jak zdůvodnit narušení tradiční neutralitytěchto zemí [zdroj?], dalo Německu, které se k akci rozhodlo až na poslední chvíli, šancidohnat ztrátu. Nakonec obě strany spustily své akce prakticky současně:8. dubnazahájilo britské loďstvo zaminovávání norských výsostných vod. Na druhýden přinesla řádná vydání novin obsáhlé zdůvodnění britské vlády, pročse rozhodla narušit Norskou neutralitu, rozhlas a mimořádná vydání pakoznámily, že Německo zahájilo invazi do Dánska a Norska, aby (dlevlastního odůvodnění) ochránilo neutralitu těchto států (viz Operace Weserübung).
Pro západní spojence představovala německá invaze šok, byť podle odborníků nejdříve spíše příjemný [zdroj?]. Postupem času se však ukázalo, že odborníci se buďto mýlili, nebo sebritské námořnictvo a expediční sbor dopustil závažných chyb (pravdabude asi někde uprostřed). Německo rázným a skvěle připraveným útokem(byť místy až příliš riskantním a velkorysým – viz Narvik a Oslo),obsadilo všechny klíčové body a porazilo Norsko dříve, než se to zmohlona odpor (pokračující odpor norských jednotek ve vnitrozemí už nemohlbýt dostatečně účinný). Britské vylodění u Narviku nepředstavovaloadekvátní protitah, navíc německé letectvo si nad Norskem v té době uždávno vypracovalo absolutní vzdušnou převahu a britský expediční sborby byl odsouzen ke zkáze nebo evakuaci [zdroj?] , i kdyby zkáza Francie a stupňující se bitva o Atlantik nepřinutila Velkou Británii přesměrovat většinu kapacit jinam.
[editovat] Bitva o Francii
10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemía měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavníútok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schlieffenova plánu [zdroj?] . Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly.
Druhý německý útok, ten skutečně hlavní, však směřoval jižněji – přes Ardenny (které byly tehdy západními spojenci považovány za „nepřekročitelné“ pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení.
Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit.To se také podařilo až na většinu anglického kontingentu, který byl(bez těžkých zbraní) evakuován později od Dunkerquepomocí lodí. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velenínedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už bylzřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičníhosboru, který se u Arrasupokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úderbyl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byťněmecké velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha vevzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno na rozdíl odněmeckého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele.
Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuacebritských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusyfrancouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrověi snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jedinýmúspěchem francouzských vojsk bylo vítězství nad Italy. Itálie totiž vesnaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižníFrancii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabšíchfrancouzských rezerv ostudnou porážku [zdroj?] .
Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo v operaci Catapult[2],aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilofrancouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Navýchodě zatím Sovětský svaz násilně zabral Pobaltské státy a anektovalrumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik.
Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwaffe neuspěla ve své snaze zničit RAFa Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně hozajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředitna Operaci Barbarossa [zdroj?]. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončiladrtivou porážkou (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokoncezačali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážkuutrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálskarozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Britydo Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí býtdefinitivní.
V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii [zdroj?] . To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.
[editovat] 1941
Přechodné uklidnění bojů po likvidaci Francie dalo Německu čas na další rozšiřování, dozbrojování a přezbrojování vojsk a přípravu dalšího úderu. Adolf Hitler váhající mezi úderem proti Velké Británii a Sovětskému svazu si nakonec vybral druhý cíl: jednak jeho Luftwaffe nedokázala zničit RAFnatolik, aby vylodění nepředstavovalo neúměrné riziko a nevyhnutelnétěžké ztráty, jednak dospěl k závěru, že Sovětský svaz bude snadnozlikvidován ještě během roku 1941 [zdroj?] . Velká Británie zatím stupňovala své úsilí a boj proti Itálii na periferních bojištích v oblasti Středomoří a Afriky a pokračovaly i boje mezi Řeckem a Itálií na Balkáně.
Soustředění války na tato bojiště ukázalo, jak slabá je veskutečnosti Itálie. Na Balkáně byla v hluboké defenzívě a sériedrtivých porážek ji zastihla i v Africe. Britský protiútok na přelomulet 1940/1941 rozdrtil prvoliniové italské jednotky a pronikl hluboko na italská území v Severní Africe, během jara 1941 pak Velká Británie zlikvidovala italské panství v Etiopii. Hitler tak byl přinucen víceméně proti své vůli a svým záměrům [zdroj?] zasáhnout v Severní Africe (únor 1941), kam vyslal Rommelův Afrikakorps a na Balkáně, kde původně plánoval pouze akci proti Řecku, ovšem převrat, který v Jugoslávii smetl proněmeckou vládu (a byl podle některých autorů spoluiniciován i Velkou Británií a snad i Sovětským svazem [zdroj?]) jej přiměl neplánovaně rozšířit úder i na tuto zemi. Řada autorůzdůrazňuje, že nutnost zásahu na Balkáně, jeho rozšíření o Jugoslávii aposílení těchto zemi o britské jednotky mělo klíčový význam pro vývojcelé druhé světové války, když přinutilo Hitlera k odložení zahájení operace Barbarossa,neboť musel k zásahu povolat část klíčových jednotek určených pro jejíprovedení. Ztracený čas mu pak zřetelně chyběl. Řada jiných ovšem tentofakt zpochybňuje, např. Hartudává, že podle vzpomínek německých velitelů bylo tehdy počasí navýchodě natolik deštivé a nevhodné pro útok, že by akci bylo nutnoodložit tak jak tak.
Výsledkem německé intervence bylo ovládnutí celého Balkánu a Peloponésu silami Osy, které pak završila úspěšná Invaze na Krétu (20. květen 1941).Horší to bylo v Severní Africe a Středomoří obecně, kde to vypadalo nadlouhodobý boj. Ukázalo se, že Hitler není ochoten pro tuto oblastvyčlenit dostatečné síly, neboť je potřeboval v Sovětském svazu.Plánované operace proti Maltě a Gibraltaru se nikdy neuskutečnily a situace v Severní Africe se měnila jak na houpačce.
V létě se tvář války radikálně změnila, když německý útok na Sovětský svaz, operace Barbarossa, který započal 22. června 1941, zahájil Velkou vlasteneckou válku a zcela změnil válečnou situaci. Většina válečného úsilí Německa se napřela proti Sovětskému svazu, který měl být definitivně rozdrcen ještě v průběhu roku. Navzdory obrovským úspěchům Wehrmachtu se však takovýto předpoklad ukázal jako přespříliš optimistický a Německose tak ocitlo v dlouhodobém a velmi vyčerpávajícím zápase s nepřítelem,který měl nad ním zřetelnou převahu v lidských, surovinových a částečněi průmyslových kapacitách. Tento boj pohlcoval prakticky veškeré jehoválečné kapacity, takže ostatní bojiště musela být zanedbávána. Nakonecse tento boj ukázal jako neúspěšný, když německé jednotky nedosáhlysvého hlavního cíle roku 1941 a byly odraženy v bitvě před Moskvou.Za těchto okolností samozřejmě ožila britská strana, která využilazaneprázdnění Německa a americké materiální (a částečně i vojenské)pomoci a zahájila rozsáhlé protiakce na severoafrickém a středomořskémbojišti.
Na konci roku pak přišla definitivní gradace konfliktu: mocenské spory mezi expandujícím Japonskem a velmocemia přesvědčení Japonska, že jeho protivníci jsou rozhodujícím způsobemdočasně oslabeni, vedly k tomu, že se císařství rozhodlo vstoupit doválky. 7. prosince 1941 svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech (viz útok na Pearl Harbor). O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. Tím byla zahájena válka v Tichomoří.8. prosince došlo k zničujícímu náletu japonských letadel protiFilipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a1/2 amerických bombardérů. Japonsko poté prudce zaútočilo v Pacifiku aAsii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandskékolonie a zastavilo se až v dubnu 1942. Ještě do konce roku bylyobsazeny ostrovy Guam (10. prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní lodě Prince of Wales a Repulse).
Hitler byl pod prvními dojmy patrně přesvědčen, že USA budou rychleporaženy Japonskem a že konec konců už nyní zasahují do jeho války sVelkou Británií a Sovětským svazem natolik, že už prakticky je ve válce(dodávky Británii a Sovětskému svazu, doprovod britských konvojů),takže bez zábran vyhlásil USA 11. prosince válku také. Taktéž doufal,že Japonsko na oplátku podpoří jeho válečné snažení v Sovětském svazu,nicméně to něco takového ani nenapadlo [zdroj?]. Tyto výše zmíněné akty přispěly k propojení dosud oddělených válčišťv Evropě a Asii (resp. Atlantiku a Pacifiku), přivedly Spojené státyamerické do války a vedly k dotvoření spojeneckých koalic.
[editovat] 1942
Rok 1942 představoval zlomový rok války. Koalice se již zformovaly a bylo nanejvýš zřejmé, že pokud mocnosti Osy urychleně nevyužijí své vojenské převahy a strategické iniciativy,čeká je porážka, neboť jejich protivníci disponovali zdrcující převahouv průmyslových, lidských i surovinových zdrojích. Osa potřebovalarychlé vítězství, než naběhnou obrovské průmyslové kapacity Spojenýchstátů, urychleně přesměrovávané na válečnou výrobu. Tento fakt diktovaldo značné míry akce obou hlavních členů Osy, Německa i Japonska [zdroj?] .
Zpočátku to pro ně vypadalo slibně, Německo zahájilo novou rozsáhlouofenzívu v jižní části východní fronty a dosáhlo vrcholných úspěchů v boji proti spojeneckým zásobovacím lodím,čímž přiblížilo Velkou Británii na samý pokraj kolapsu. Japonsko zasesklízelo bohaté plody své ofenzívy, zahájené na konci minulého roku.Nicméně už brzy se začalo ukazovat, že obě strany přecenily své síly.Německá vojska již nedokázala přejít do ofenzívy na celé východnífrontě a nedostávalo se jim dost sil pro středomořské a africkéválčiště. Zpočátku nadějný postup jižním Ruskem a na Kavkaz uvázl i díky nesmyslným pouličním bojům ve Stalingradu,který se tak stal dějištěm rozhodujícího střetnutí velké vlasteneckéválky. Ironické je, že kdyby se německé síly namísto přímého útoku naměsto rozhodly je obklíčit, patrně by se jim to povedlo bez většíchztrát, Hitler zde však prosadil svou vizi [zdroj?], že město musí být dobyto co nejrychleji přímým útokem. Německý postupbyl zastaven jak v Severní Africe, tak na východní frontě a na konciroku mohutný protiúder Rudé armády, operace Uranus obklíčil velké německé síly ve Stalingradu a zcela rozbil německou frontu od jižního Běloruska až po Kavkaz.Hrozba obklíčení a zničení se nyní vznášela nad všemi německýmijednotkami v těchto oblastech a vynutila si rozsáhlý ústup až do hloubiUkrajiny.
Na tichomořské frontě japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Saravak a Brunei), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur a 9. března kapitulovala Jáva. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23. března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění na Nové Guineji v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Battan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na Filipínách. Během začátku roku podnikli Japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. dubna a 9. dubna nálety na Cejlon. Jedinou významnější akcí Američanů byl Doolittlův nálet, útok 16 bombardérů B-25 na Tokio 18. dubna[3].Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemníchjednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní sílynedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři. Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway,ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočnýpotenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšnévedení útočné námořní války většího rozsahu – od tohoto okamžiku byloJaponsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu,byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jedinýmjaponským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy). 7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu,čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. únoraevakuací Japonců. Během Guadalcanalské kampaně se uskutečnily tytonámořní bitvy: 8. srpna bitva u ostrova Savo, 24. srpna bitva u východních Šalamounů, 11.–12. října bitva u mysu Esperance, 26. října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.–15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.–30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.
[editovat] 1943
Rok 1943 už jen potvrzoval beznadějné postavení Osy, jejíž pád započal v roce 1942. Jeden z největších stratégů 20. století, maršál Manstein, sice ještě dokázal oproti obecnému očekávání [zdroj?] i přes zničení Paulusovy armády stabilizovat východní frontu a zahájit rozsáhlou jarní ofenzívu, během níž vrhl zaskočená sovětská vojska zpět a znovu dobyl Charkov, avšak to byl poslední skutečně výrazný úspěch Německa. Pak už následoval definitivní pád: krach německé ponorkové války v druhé bitvě o Atlantik, zhroucení vojsk Osy v Severní Africe pod soustředěným tlakem Britů a Američanů (kteří se vylodili na západě v rámci operace Torch), neúspěch v bitvě o Kurský oblouk a následná zdrcující sovětská ofenzíva, která zahnala německé síly až za Dněpr, pád Sicílie a úspěšné vylodění Spojenců v Itálii. Ta poté přešla na stranu Spojenců, ovšem německé síly její větší část promptně zabraly[4]. To však nemohlo nic změnit na faktu, že na italské jednotky přestalo být spolehnutí a že Spojenci zcela ovládli Středomoří.
Ani Japonsko nebylo úspěšnější – bitva o Guadalcanal skončila 7. února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guinei. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.–4. března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě,ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějído budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencíchtaktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím. Po skončení bojů o Guadalcanal postupovali Spojenci Šalamounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodili na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodili na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy - 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.–7. srpna bitva v zálivu Vella, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 26. listopadu bitva u mysu sv. Jiří. Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 27. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května spojenci osvobodili ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo [zdroj?], na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobováníjejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotekmusely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a kterébyly potřeba jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by jenahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin adocházely i pohonné hmoty.
[editovat] 1944
Rok 1944 byl pro Třetí říši i Japonsko katastrofální. Již 12. května zahájili spojenci generální ofenzívu proti německým vojskům v Itálii a už 5. června byly vojska v Římě. Dne 6. června nastal Den D, kdy začala operace Overlord – vylodění spojenců v Normandiina plážích s krycími názvy Utah beach a Omaha beach. K ohromné letníofenzívě došlo na východní frontě, kde sovětská vojska zahájila 20.června operaci Bagration. Na běloruské frontě učinila Rudá armáda mohutný průlom německou obranou [zdroj?] , další postup byl zaznamenán v
Ahojky máš to udělané hezky to se musí nechat, ale proč taková mlada a hezká holka jako ty ma rovna takové tema proč jsi s nevybrala něco veselejšího??