U počítače seděla dívka a bez pohnutí se dívala na svítící monitor,který byl jediným zdrojem světla v tmavém pokoji. Už dlouho nevěděla comá psát, dřív šlo všechno tak jednoduše a teď? Jako by ztratila všechnuinspiraci. Ještě před půl rokem by stačilo jen na něco pomyslet a už byse jí v hlavě odehrával fiml, na který by stačilo se dívat a psát co sev něm právě odehrávalo. Teď to ale nešlo, všechno bylo jinak. Jak seběhem pár dní může všechno takhle změnit?

Pomyslela si a začala si okusovat nehty na rukou, tak jako vždy,když byla v koncích. Zhluboka se nadechla a porozhlédla se po místnostipřece tu musí být něco.. zarazila se při pohledu na černý rámečekvisící nad postelí, pomalinku se zvedla aby se mohla podívat zblízka. Zfotografie se usmívaly tři osoby. Ona, její sestra a matka. Usmála seale nešlo to moc dobře, neudržela se a rozbrečela se. Vždyť jsme bylytak šťastný, tak jak se to mohlo takhle pokazit? Položila si otázku,ale nikdo ji neodpověděl. Vzpoměla si na den, kdy byl tento snímekpořízen, byla to oslava sestřiných narozenin..
"Tak už ti je osm let, to už jsi velká slečna" řekla něžně Eliška apohladila Anetu po zářivě blonďatých vlasech " Já jsem taky velká."hlásila se o slovo Sára. "To víš že jo, srdíčko." usmála. "Jděte blíž ksobě" řekl Sářin otec. Obě dívky si sedly k Elišce co nejblíže apoložily jí na ramena hlavy..
Dívka seděla na posteli a v dlaních měla složenou hlavu. Každý den se otom mluvilo, ale nikdy netušila že to může potkat někoho koho zná, jejírodinu, vlastní matku.. Proč jsem jen s ní nezůstala? Proč jsem jínebyla nablízku když nás všechny potřebovala? Lehla si na postel a naprsa si přitiskla fotografii, stále si jen myslela že to všechno budedobré..
Pokojem se rozléhala tichá hudba kterou přehlučel nepříjemný hlastelefonu. Sára ležela na gauči a četla si knihu. Kdo, co zase sakrachce? natáhla se po telefonu a nepříjemným hlasem řekla " No?" na druhéstraně nebylo slyšet nic krom vzlykotu "S mamkou je to špatný.."zašeptal známý hlas. Dívka jen protočila panenky a nevzrušeněodpověděla "Ono se to zlepší, musíš doufat". Aneta propukla v pláč, "Cokdybys přijela, nevíš jak dlouho tu ještě bude, přece nechceš aby sisto potom celý život vyčítala..", "Neboj, máma je silná a popere se stím, čau" zavěsila telefon.
Jak jsem mohla být takový sobec? Nedělám nic jiného než že myslím nasebe. Ale teď už je na všechny omluvy pozdě.. Přemýšlela o tom jaké byto asi bylo kdyby vydržela, změnilo by se vůbec něco? Nebyla by topořád jen ta nepříjemná Sára myslící jen na sebe? Dokázala by si matkyvážit víc? Nedokázala! Nevěděla bych že tak brzo umře..
Vlak se skřípěním zastavil, dívka vystoupila a porozhlédla se ponádraží. Projížděla touhle stanicí deně ale nikdy nevystoupila, byla topro ni ztráta času.. Cestu k jejímu bývalému domovu znala zpaměni užabych jela zase domů, nechápu co tu vlastně dělám. Přistoupila kstarému domu a zazvonila na zvonek, první kdo jí přivítal byl hlasSama, štěkajícího za dveřmi, které jí otevřela Aneta. " Jsem ráda žejsi přijela" Sára se jen ušklíbla a vešla do ložnice kde na posteliležela Eliška. Ten pohled jí zaskočil. Už to nebyla ta energetickáusměvavá žena která měla vždy plno elánu. Jak jí ta nemoc mohla takhlezničit? " S čím potřebuješ pomoci?" otočila se na svou sestru. " Jdu jíuvařit jídlo tak tu buď kdyby se vzbudila". Sára se posadila dohoupacího křesla a sledovala ji. Pečlivě zkoumala každý kousíček jejíhoobličeje. Takhle tu nevydržím musím si jít ven. Vyběhla do zahrady azapálila si cigaretu, z otevřeného okna se ozval ochraptělý hlas.Pomalinku se zvedla z kamenného schodu a vešla zpět do pokoje. " Chcešpomoc? Chceš si sednout?" ozvalo se jen ochraptělé " Jo" Chytla matkuza ruce a pomalu jí pomohla si sednout a potom si přisedla k ní "Smrdíš.." Sára se ušklíbla no jo, odnaučený kuřák mi bude něco říkat..
Stále ležela na posteli. nemohla si vzpomenout jestli ten den, kdyviděla svou matku naposled políbila, nebo aspoň pohladila. Pomalu sezvedla, vrátila fotografii na své místo a sedla si k počítači. Promiň,maminko, promiň, že jsem vždy uměla myslet jen na sebe. Omlouvám se žejsem si jen naivně myslela že se to zlepší, teď už vím, že jsem setouhla výmluvou snažila jen utišit svoje svědomí. Promiň, že se asi užnikdy nezměním ale pokusím se... Pomalu zvedla svou uslzenou tvář akoukla se znovu na fotografii, přesně takovou si jí chce zapamatovat,krásnou, mladou, usměvavou, zdravou..