V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků knejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry vupíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčípodobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépepít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější,než by se na první pohled zdálo…

Klademe-lisi otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, žeodpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výraznéfaktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nichpůsobil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra vevlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu,kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečněi jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Užv prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jindešakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř vtlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách azpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy porituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovemvlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce vevlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možnésnáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytněpospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo.Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku knejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.

Vlk,respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptskécivilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti apodsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály,připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římskécivilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověstiodkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starýchGermánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, žekdyž tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistěneunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadajívětšinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.

Vlk,ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezinejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo byse říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizaceuž v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo osymboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčírituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástupkřesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starýchpohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech atajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr valchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetímagie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního životafeudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketickypojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážnýchproblémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantskéhoreformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jakproniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů.Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest,ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.

Byloby ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohotoprocesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohotoboomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchunechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se předevšímkatolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj jezároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednoceníkřesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu kestavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdybýt nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě aovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností.Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost,vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlalivyužít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možnése zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdoinklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsobyjednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo tojednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, mělarozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných idomnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jív tom byla výtečným pomocníkem.