V pokoji bylo šero a zima, po celém pokoji bylo hrobové ticho.Místností se do všech koutů rozprostírala nevyřčená otázka. Sandraseděla na posteli s hlavou v dlaních, nevěděla jak už dlouho takhlesedí a přemýšlí jen nad tou jedinou věcí. Tiše zvedla hlavu a podívalase na probouzející město. Dívala se a přemýšlela nad osudy těch párlidí kteří jednou za dlouhou dobu prošli po deštěm zmáčenýchchodnících. Přitiskla čelo ke studenému oknu a její pohled sklouznul zaměsto, tam, kde je les, hřbitov..

Na okno se posadila můra avzrušeně mávala svými křídly. Sandra se na ní lehce usmála a dostejných míst, jenže z druhé strany, položila svou ruku. Ty se máš, můžeš letět kam se ti zachce. Řekla můře která si jí nevšímala. Z vedlejší místnosti doléhaly k Sandřiným uším zvuky. Už zase se hádají, proč mi musí tolik ubližovat.Položila si otázku a přešla pokoj k posteli. Položila se na ni amyšlenkami se snažila utéct mimo její pokoj, tam, kde by nebyly slyšethlasy hádající se matky a jejího přítele, někam mimo město, někam pryč.Vzpomínkami se dostala do doby kdy ještě žil její otec, vzpomínala nato, jak si s ní hrál, jak jí pokládal všelijaké hádanky a jak jí četlpohádky a ona s dětskými culíčky a vykulenými očima hltala každé jehoslovo. " Kdy se vrátíš?" ptala se osmiletá dívka svého otce " Až zatýden." Odpověděl muž rovnající do auta své kufry " A proč až takdlouho?" " Protože musím pracovat. Slibuju že příští neděli tu budu." "Neodjížděj, prosím.." žadonila malá dívenka " Musím, přivezu ti něcohezkého. Mám tě moc rád.". Sandra svého otce vyhlížela každý den alenevrátil se, už nikdy..

Sandra se vrátila do současnosti, hlasy zvedlejšího pokoje už utichly a proměnily se v hysterický pláč. Sandraležela na posteli a z očí se jí kutálely slzy. Otcovy poslední slova jíneustále zněly v hlavě. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi že sevrátíš.. Ty jsi to slíbil! Proč lidé slibují když nemůžou daný slibsplnit? Proč jsi mě tu nechal samotnou? Sandra se zvedla ze svépostele a otevřela dveře do obývacího pokoje, nikdo tu nebyl. Po zemise válelo oblečení, televize vydávala jen šumivé zvuky a obraznahradily černobílé tečky. Na stole byla láhev od nějakého alkoholu, vpopelníku dohořívala cigareta. Sandra opatrně prošla obývákem azaklepala na dveře od koupelny odkud byl stále slyšet pláč. " Mami? Jsitam?" zeptala se dívka ale odpověď nedostala. " Mami? Tak jsi tam? Jávím, že si, tak mi otevři." " Běž pryč!" ozvalo se z koupelnyrozechvělým hlasem " Mami? Co je?" nedala se Sandra odbít " Neslyšelas?Vypadni! Táhni! Stejně je to tvoje vina že se pořád hádáme! Běž!Vypadni a už se nevracej!". Sandra se zděšeně podívala na dveře,nevěřila svým uším. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Dívkasi nebyla žádného svého prohřešku vědoma. Vždyť nic neudělala, smatčiným přítelem se ani nebaví tak jak může být příčinou všech sporů.Smutně se koukla na dveře a vběhla do svého pokoje kde za sebou hlasitězabouchla dveře. Oči se jí znovu zalily slzami. No tak! Uklidni se! Udělám to, co chtěla!Rychle se oblékla a podívala se do zrcadla. V odraze viděla asisedmnáctiletou dívku s blednou pletí, dlouhými černými vlasy ačokoládově hnědými oči. Po tvářích měla rozmazanou řasenku. Rychle sizačala stírat rozmazaný make-up ale moc to nepomáhalo. Kašlu na to!Pomyslela si, rozhlédla se po svém pokoji a rychle vyběhla ven z bytu.Seběhla schody a už stála venku. Zhluboka se nadýchla smogového vzduchua začala vybírat směr své cesty. Chodila dlouho, kolem ní chodili lidékteří na ni znechuceně koukali jako kdyby měla nějakou vážnou nemoc.Moc si jich nevšímala. Znovu a znovu se vracela ke svému otci .Proč?Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě nechal na tomhle světě samotnou? Pročjsi mě nevzal s sebou? Proč jsi mi tak ublížil? Měl ses vrátit a nebomě tu aspoň nenechávat. Už to tu déle nevydržím!Já chci pryč…

Sandra stála na mostě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by to bylo skočit tam? Nechat všechny starosti tady. Jaké by to bylo na nic nemyslet a jen tak letět? Kladla si otázky ale nikdo jí neodpovídal. Byla na všechno sama. Ne, teď a tady ne! Až někdy jindy a někde jinde! Ne teď a hlavně ne tady!

Sandrastála zpět na sídlišti, všechny ty paneláky jí připomínaly krabice.Bezbarevné, nudné, někde neobjeví nápis a pak zase šeď. Rozhlédla se potom všem stereotypu a pak pomalými kroky došla k její krabici.Nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo 8. Výtah se ale nerozjel, někdootevřel jeho dveře. K Sandře přistoupily dvě dívky asi stejného věku.Obě se smály, asi nikdy nepoznaly co je to mít strach, přijít o někohoblízkého.. Obě dvě měly totiž na starosti jiné věci než se zajímat oostatní lidi a to byl jejich vzhled. Sotva si všimly dívky stojící vrohu výtahu věnovaly jí povýšený pohled a nenápadně ji začaly pomlouvataniž by ji poznaly. Nelíbilo se jim asi to jak byla oblečená, možná sejim nelíbily její černé dlouhé vlasy, nebo rozmazaný make-up. Dívky sezačaly hlasitě smát kdykoliv se na Sandru podívaly. Sandra rychlesklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výtahu. Konečně osmé patro.Pomyslela si radostně a co nejrychleji to šlo opustila výtah. Kdyžpřišla domů všude bylo ticho. Sandra vešla do svého pokoje a pustila sipřehrávač. Sedla si ke svému stolu a z první zásuvky si vyndala papír apero. Nejdřív přemýšlela co napsat ale nakonec začala psát první co jínapadalo:

Mami, promiň že jsem neměla dost odvahy k tomu,abych ti řekla to, co se ti tu snažím sdělit. Měla jsem tě vždy ráda avím že i ty mě i když jsi to neuměla dát pořádně najevo. Moc mě mrzí žejsem ti nikdy nedokázala pomoci a že jsem ti nikdy nerozuměla. Promiňže jsem takový srab. Své problémy jsem vždy řešila jedním způsobem ajiný jsem bohužel už nenašla. Mám tě moc ráda a věř mi, že kdybychvěděla jak to změnit, tak bych to neudělala. Nashledanou v nějakémpříštím a doufám že pro nás pro obě lepším světě.

Tvá Sandra

Dopissi po sobě naposled přečetla a položila ho v obývacím pokoji na stůl.Vešla do svého pokoje a znovu pustila smutnou písničku. Lehla si napostel a podívala se na 10let starou fotku na které se s mámou a tátousmějí do objektivu. "Miluji vás!" To byly její poslední slova. Pak užjen vzala žiletku a koukla se na své zápěstí které bylo celé zjizvené.Žiletkou silně přejela přes tepnu, chvilku si držela ruku před očimaale pak už jí ztěžkla spadla na postel vedle ní. Dívala se, jak bílépovlečení zaplavuje krásná rudá krev. Celé její tělo zalilo teplo.Chtělo se jí strašně spát. Naposledy se usmála a pak…