Do všech koutů se rozlévala tmavá noc, ulice osvětlovaly svýmioranžovými paprsky mokré chodníky a celým městem panovalo ticho kterébylo čas od času protnuto zvukem projíždějcích aut. V pokoji bylootevřené okno díky němuž mohl do místnosti proudit chladný, únorovývzduch který se mísil s oblaky namodralého cigaretového kouře. V křesleseděl devatenáctiletý chlapec s bledou tváří, hnědými, polodlouhýmivlasy a lesknoucími se jantarovými oči které měl orámované černoutužkou.

Na kolenouch měl položený zelený popelník a vtřásnoucích rukách držel zapalovač a cigaretu. V pokoji hrála hudba aleAlex jí nevnímal, jeho oči se upřeně dívaly z okna a sledovaly jednu zestarých pouličních lamp která slabě problikávala až nakonec zhasla. ToAlexe probudilo ze zasnění, strčil si do pusy cigaretu a zapálil si.Proč se to jen stalo? Jak to mám zvládnout dál? Život zhasne jako tapouliční lampa a pak už zůstane jen spoustu otázek.. Vydechl kouř adlaněmi si přikryl obličej, bylo pro něj potupujcí brečet i když bylsám. Místností se rozlehl nepříjemný drnčivý zvuk telefonu. Nejsemtady, pro nikoho, už nikdy! Telefon ale nepřestal vydávat ten odpornýzvuk a tak se ho rozhodl chlapec ignorovat, po dvou minutách naštěstítelefon umlkl a ozvalo se vysvobozujcí pípnutí záznamníku ,, Nejsemdoma, nechte vzkaz.." Z telefonu se ozval dívčí hlas ,, Alexi? Vím žejsi doma, znám tě moc dobře! Tak přestaň dělat kraviny a zvedni tentelefon!" Ale on jen seděl a připadalo mu jako kdyby každý kousíčekjeho těla byl v ohni, hlava mu třeštila a chtěl utéct, utéct aspoňmyšlenkami, ale nešlo to, rušila ho dívka,, Alexi, do prdele, říkám tizvedni prdel a vem ten telefon! Slyšíš?!!" ječela dívka. Alex sepomalinku zvedl z křesla a přišel k telefonu, nejdřív myslel že zvednejen sluchátko a hned zavěsí ale něco se v něm hnulo a donutilo honeudělat to ,, Ano sestřičko?" řekl milým hlasem a zapálil si novoucigaretu. ,, Můžeš mi říct co to děláš? Máš nějaký vysvětlení pro svojechování?" říkala dívka rychle jako by jí v puse něco pálilo a tím žebude mluvit rychle svou bolest utiší. ,, Taky tě rád slyším mojemilovaná Andrejko, jak dlouho to je co jsme spolu naposledy mluvili?"snažil se mluvit Alex klidným a mírným hlasem ,, Alexi neser mě! Můžešmi říct co děláš?" řekla Andrea klidně a z jejího hlasu byla cítítstarostlivost. Alex posmutněl, jako by vítr který se najednou zvedlodnesl všechnu jeho bezstarostnost a přinesl s sebou zase tuneutichající bolest ,, Nechci se o tom s tebou bavit.." pronesl taktiše že ho bylo sotva slyšet ,, Ale Alexi vždyť.." ,, Teď ne! Zavolámti až... Prostě se ozvu" skočil jí do řeči a dřív než stihla něco říctpoložil sluchátko. Chvilku jen tak stál a díval se ven na hvězdy jsoutak krásný. Jsou jich miliony a přesto jsou samy... Pomalými alejistými kroky vyšel směrem k oknu, odhrnul zašedlou záclonu která podnáporem vzduchu vypadala jako když tančí a sednul si na okení parapet.V tu chvíli ho ovál ještě studenější vítr, trošku se zatřásl zimou apotáhnul z cigarety.
Vypadají nadosah a přesto jsou tak vzdálené. Alex se podíval nasilnici, byla tak daleko, kdyby skočil určitě by se zabil a kdyby nebyl by do smrti připoután k posteli a museli by za něj dýchat všelijaképřístroje. Při pomyšlení na skok se otřásl, ale v jeho nitru se ozvalslabý hlásek který mu našeptával "skoč.. bude ti dobře.. aspoň chvilkupoletíš..". Zhluboka se nadechl a snažil se myšlenky na skok zahnat alenebylo to vůbec nic platné, byly stále silnější a vlezlejší. Chytil sirukami obličej "Mysli na něco jiného, mysli na něco jiného!" začalhledat ve své paměti..
"Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání, prosím,později" ozval se nepříjemný ženský hlas z telefonu "No do prdele, cozase dělá? K čemu kurva má ten mobil?" rozčiloval se Alex, zapálil sicigaretu a vydal se směrem ke staré továrně, byla to cesta k nejlepšíkamarádce, vlastně jediné kamarádce, nikdy nikoho neměl, ve škole se muvysmívali za jeho oblečení které bylo vždy jen černé, za jehonalakované nehty, za jeho líčení a Aneta byla jediná kdo ho dokázalpochopit. Cestou přemýšlel co mu asi chtěla tak naléhavého říct, jejíhlas zněl tak šťastně. Že bych zapomněl, že má narozeniny? Nebo že bysi už konečně uvědomila že mě má taky ráda víc než jen kámoše? Alex semusel pousmát, ale věděl že je to naprosto nemožné i když... "AhojAlexi" usmála Aneta a políbila ho na tvář "Ani nevíš jak jsem šťastná,nejdeme si sednout támhle na lavičku?" Alex se nezmohl na nic jen se naní připitoměle usmíval "Tak co se stalo?" "Chodím s Martinem.." zářilaAneta štěstím ale Alex ne, úsměv se mu z tváře ztratil a na místo nějse mu na tváři objevil výraz znechucení a opovržení "S tím debilem?""Alexi!" zamračila se Aneta "Je to super kluk" "To teda, tobě nepodrážínohy, nelije na tebe pití, neoslovuje tě demente, nerozhlašuje o toběže jsi psychopatickej magor.. Mám pokračovat?" říkal rychle a přikaždém dalším slovu sílil i jeho hlas. "Alexi, křivdíš mu! Ty ho vůbecneznáš, je strašně něžnej a romantickej.." rozplívala se Aneta. Alex sinervózně strčil další cigaretu do pusy a s úšklebkem řekl "Strašněromantický když na tebe plyvne". "Alexi víš co? Jdi do prdele, nemůžuza to že mu závidíš! Taky si najdi někoho s kým ti bude dobře, ale toty nemůžeš protože o tebe nikdo nestojí a víš co? Nechci o tobě užnikdy v životě slyšet!" zařvala Aneta a utekla pryč. Alex jen omráčeněseděl na lavičce a připadal si jako by na něj někdo vylil studenouvodu. Jak to mohla říct? Ta jediná na který mi kdy záleželo, ta jedinákterou jsem kdy miloval, ta jediná pro kterou mělo cenu žít..
Pár týdnů si vůbec nevolali, nenavštěvovali se, nepotkávali se. Alex secítil úplně prázdný, jako by z něj někdo vysál všechnu radost, všechensmích, všechnu lásku.. Seděl doma a díval se na fotky, které spolufotili, jak se smáli, jak byli šťastní, až se v něm něco hnulo a on serozhodnul že jí musí vidět. Byl ochoten se jí omluvit za pravdu kterouřekl, byl rozhodnut snášet všechny ty Martinovi narážky, jen když budes ní. Zvednul telefon a ozvalo se známé ,, Volaný účastník.." Co s timmobilem zase sakra dělá? Popadnul bundu a vyběhl do chladné noci, skoroběžel, jen už aby mohl zase být s Anetou. Konečně někdo otevřel dveřeale nebyla to ona, byla to její maminka. "Ahoj Alexi, co potřebuješ?"zeptala se "Je tu Aneta? Musím s ní mluvit", řekl rychle a sotvapopadal dech. Anetině matce se oči zalily slzami "Alexi ty to nevíš?"."Co mám vědět?" tvářil se nechápvě "Aneta měla autonehodu, zemřela předdvouma týdny.. "Najednou se s ním všechno zatočilo, v uších slyšelpískání a jeho obraz se rozostřil od slz které se mu ihned začaly valitz očí, Anetina matka mu ještě něco říkala, ale on neslyšel, její hlasbyl tak strašně v dáli, vnímal jen svou bolest, která stále sílila...
Seděl zpět na okně a zase strašně brečel, jako za poslední měsíc užněkolikrát. Vzpomínky na jeho první a možná i poslední lásku se snažilzahnat, ale nešlo to. Rána na jeho srdci se znovu otevřela a on nemělnic co by ji vyléčilo. Aspoň chvilku poletím, budu zase s ní.. Stoupnulsi a zadíval se opět na studenou silnici, už byl připraven ale pak sezarazil. Co to dělám? Je tu ještě tolik lidí, pro které je dobré žít,moje rodina, slíbil jsem Andree, že jí zavolám.. Bolest sice zůstane,ale časem bude slábnout až nakonec utichne...