annyja

Kamínku, kamen i– chci ti dát dar, dar ze všech nejvzácnější, dar života a dar citu, chceš?
Bože, velice moc ti děkuji za nabídku tvého daru, avšak nemůžu a nechci život ani cit. Bolestí a smutkem by má duše zašla a život tak předčasně by zkrátila mi. Nemůžu se s citem v srdci dívat na bolest a žal světa. Puknul bych neskonalým zármutkem. Jsem kámen, bez citu se dívám na láskou zmírající dívky, co život si berou a nechají po sobě jen prázdnotu. Jsem pln, pln sebe, nechci život. Dej ho těm dívkám, co se jejich lebka o mne tříští pro jednu hloupost citu. Dej ho dětem, co ve válce zahynuly dřív, než doopravdy začaly žít. Dej ho ptáčkům, co z větví otráveni padají na zem. Zkus zpátky slepit střípky toho, co člověk tak bezcitně rozbil.

Zakrýt si uši a neslyšet,
zakrýt si oči a nevidět,
sebe sám.
Neslyšet ty lidi,
ta slova plná bolesti.
Nevidět svou tvář
v zrcadle a –
nevidět ty lidi,
ty tváře, jak s potměšilým úsměvem se dívají –
pořádse dívají,
ve dne v noci…
zpocený strachem se budíš –
zase ty tváře jenom kolem tebe.
Bojím se budoucnosti.
Ony se vrátí, všechno se stále opakuje,
snad až zemřu –
ať mě čeká nebe nebo peklo
nebo snad jen temnota
vždy to snad bude
lepší než žít s nimi!

Sám v davu lidí, stojí
opuštěn ten, co jiný
se zdá býti.Všichni
o něm vědí, ale nevidí,
co skrývá se v něm.
Pod povrchem kůže vřou,
citů naplněn nemá
kam jít, kam odložit
tu bolest, co nikdo
nevidí. „Ten, ano, ten to je!“

ukazují ti stejní
a přesto tak jiní lidé.
Smích, co jiným zvedá
koutky úst a hvězdičky
v očích rozsvěcí, jiným
při něm mrznou ústa
a v očích všechno pohasíná.