Slovo gejša se začalo běžně užívat v 17. století jako označení pro ženy, které dovedly dobře zpívat, tančit i jinak duchaplně bavit hosty (doslovný překlad "žena předvádějící tradiční umění"). Dnes jich už není příliš mnoho

Výchova budoucích geiš začíná i dnes často u pětiletých dívek a již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, aranžování květin (ikebany) a dalších tradičních japonských umění. Dorůstající dívky se pak stávají nejdříve "učednicemi", které se tradičně nazývají v Tokiu Hangjoku (psáno znaky: poloviční + drahokam) a v Kjótu Maikó (tančící dívka). Teprve po jisté době učení se mohou stát pravými geišami.

Přestože v životě dnešních Japonců už nehrají tak důležitou úlohu, jak se někdy cizinci domnívají, stává se ještě stále dosti často, že obchodníci a podnikatelé na jednání s partnery v některém nočním podniku k sobě přizvou geiši nebo hangjoku, případně maiko. Jejich přítomnost vždy zvýší lesk takové schůzky. Některé restaurace mají své vlastní geiši, ale nejčastěji je lze objednat telefonicky pomocí zprostředkovatelských organizací. Geiši i jejich učednice se oblékají pouze do kimon tradičních střihů a i jejich účes, nalíčení a celé vystupování musí být takové, aby uspokojilo i ty nejnáročnější znalce japonských kulturních tradic. Navíc musí umět zpívat, tančit a hrát na tradiční japonské hudební nástroje a také konverzovat s hosty na nejrůznější témata. Japonští muži si u gejš nejvíce cení umění obratné konverzace. Musí znát novinky dne, nejnovější klepy ze světa zápasníků sumó iz divadelního zákulisí, musí umět vyprávět dvojsmyslné vtipy a něžně - nebo jindy zas frivolně - zalichotit. Gejša má přečtené ego každého muže a dovede ho pěstovat jako okrasnou zahradu. Během večera gejša obvykle vystupuje na jedné nebo dvou společenských akcích a má dva volné dny v měsíci. Mívá mnoho zákazníků a doufá v zámožného mecenáše, který bude podporovat její další vzdělání, kupovat jí drahá kimona, jezdit s ní do ciziny a možná jí jednou pomůže založit vlastní obchod. Může se stát, že s ním bude mít dítě, které on uzná za své a bude ochoten je podporovat. Ve výjimečných případech může být koncem takového příběhu i svatba a nový život. Nestává se to však často, mnohem častěji zůstávají gejši u svého povolání celý život. Jejich průměrný věk dnes přesahuje čtyřicítku. Starší gejši vedou domy a starají se o výchovu dorostu, vyučují tanec a hudbu a při každoročních slavnostech předvádějí, co ještě dovedou. Pod těžkými parukami a v navlečených kostýmech pak v záři reflektorů na nějakou dobu zapomínají na svůj skutečný věk. Výchova budoucí gejši je nejen složitou, ale také nákladnou záležitostí. Maiko musí dostat umělecké vzdělání, musí mít desítky drahých kimon a majitelka domu jí kromě toho platí i stravu a běžné zaopatření. Část nákladů dosahujících desítky milionů jenů potom gejša své opatrovatelce splácí.
Současné Japonsko je zemí rychlých proměn. Čtvrti gejš, kdysi oázy kultivovanosti a tradic, ztrácejí v hektických velkoměstech na významu a dnešní Japonci dávají přednost exkluzivním golfovým klubům, kasinům nebo nejrůznějším masážním salonům a nočním barům. Ještě počátkem století dosahoval počet žen ve "vodním řemesle" osmdesáti tisíc. Dnes jich je sotva dvacet tisíc a téměř všechny jsou zaměstnané v tradičních termálních lázních onsen . Lázeňské gejši se pohybují na hranici zábavy a prostituce a klasické gejši jimi vesměs opovrhují.