bibi666

Seděl jsem v čalouněném křesle

a netrpělivě čekal na jeho příchod.

Klapot vysokých štíhlých podpatků tvrdě dopadal

na karmínovou podlahu

a já se vítězně pousmál.

Blížil se.

Zcela nejistý ve svých krocích, sladce kráčel podél zdi,

jež mu byla oporou.

_   .   _

Už jsem viděl ten obraz ve své hlavě . . . 

Zlatavé vlasy, jež mu zakrývají tvář.

Dokonalá vypracovaná hruď

a dlouhé nohy napasované v těsných nízkých džínech.

_   .   _

Nedočkavě volal jsem jeho jméno

a vábil ho tak k pospíšení si,

až konečně přistoupil přede mne.

Naprosto Dokonalý!

Nevinně zakrýval si svou nahou hruď

a ruměnou tvář schoval pod závoj žlutých vlasů.

Miloval jsem jeho Stydlivost.

Dostávala mne do varu, čehož si vůbec nebyl vědom.

Řekl jsem mu, aby zatančil.

V ten moment jsem poprvé spatřil jeho tvář.

Byla vylekaná, avšak vzrušená.

Nejistě pokusil se o tanec, jež jsem po něm vyžadoval,

ovšem vysoké boty ho táhly k zemi.

Bude muset ještě hodně cvičit,

než v nich bude pro mě ladně tančit.

Ale to mi nevadilo, protože jeho nemotornost

mě sváděla k horším činům.

.   .   .

Zvedl jsem se z křesla

a mlčky prohlížel si to nemravné tělo,

jež prahlo po mém dotyku.

Ovinul jsem své prsty kolem toho štíhlého krku

a něžně ho začal škrtit.

Tiše zasténal, což mi rozproudilo krev v žilách.

" Pověz "

zašeptal jsem tomu rozechvělému chlapci.

" co chceš, abych teď udělal? "

Na vteřinu užil jsem si jeho překvapený záblesk v očích

a pak ho jemnými stisky přinutil k odpovědi.

. . . To kožený obojek vábil jeho chutě.

Donutil jsem ho tedy pokleknout po Mém boku

a věrně následovat mé kroky po půl dne.

Ach, jak sobeckým jsem se stával v těchto situacích.

Miloval jsem ho v této pozici tak moc,

že jsem občas zapomínal,

jak musel trpět.

Teprve tehdy,

kdy mi padnul na chladnou zem vyčerpáním

jsem pochopil, jak moc krutým jsem byl . . .

Něžně zvedl jsem to bezvládné tělo a uložil ho do postele,

kde zahrnul jsem polibky ta do krve odřená kolena

a rudě zabarvené dlaně

a následně je láskyplně ošetřil.

Když však princátko nabilo vědomí,

toužebně volalo mé jméno a prahlo po " Objetí "

které jsem mu nedopřál.

Místo toho,

letmo políbil jsem ta narůžovělá ústa

a řekl mu, 

že všechno má svůj Čas . . .

.   .   .

Po několik následujících dnů

jsem ovšem to nebožátko odstrkoval od svého těla

a žádal po něm, aby odešel pryč!

I přesto, jak moc usilovně prosil abych ho neodháněl,

neobměkčilo to mé Srdce

a přestal jsem si ho zcela všímat.

Až do toho osudného večera,

kdy stále zdrcen mým tvrdým odmítnutím

vracel se pozdě večer domů

a Já ho přepadl.

Zakryl jsem mu jeho sladká ústa,

aby nekřičel o pomoc

a zatáhl ho do hustého křoví.

 Plakal a bránil se ze všech sil,

ale to mi nezabránilo v tom, 

Abych si ho tvrdě " VZAL! "

Bože, jaký musel mít strach, než zjistil,

že tím odporným zločincem jsem Já!

Ale to je mi jedno,

neboť jsem mu splnil to, po čem jeho tělo tolik prahlo . . .  

Koupil jsem ji ve Sluncem zalitém Jadranu

u překupníka pochybné existence

za pár drobných.

Mrskal její téměř holé tělo rákosem

a pak ji surově předhodil lačnícímu davu.

Byla vyděšená, přesto nebezpečně drzá.

Žluté vlasy jí divoce vlály

a v očích jí žhnul spalující oheň.

Byla připravená se rvát.

Byla připravena přijít o život.

Ohromen její statečností.

rozhodl jsem se zabránit zbytečné tragédii.

. . . 

Ve svém naškrobeném zlatavém paláci

jsem uvítal tu divokou květinu,

kde začala mne svádět pohledy

a něžnými letmými doteky.

Zcela vzrušen tímto náhlým chováním

snažil jsem si ji několikrát podmanit,

však marně.

Chladně odmítala mé údy

a smysly opíjela historkami,

proč nemůže být mou.

Zmaten, pln nepochopení,

vrcholil jsem k naprostému šílenství.

Byl jsem lapen v sítích hříšné hry.

Nemocen a poblázněn tím božským tělem

na kterém jsem se málem dopustil znásilnění.

Však dokázal jsem zarazit své choutky

a ukojit je v lóži cizí ženy.

Jenže Ona. Jen ONA!

Podoba Nevinné krásy

mohla uhasit ten nekončící žár,

jež spaloval mé zotročené Srdce.

. . . 

Mé údy, má pleť . . .

tvrdě poznamenány dlouho potlačovanou touhou

chřadly.

Poražen a zubožen

vyběhl jsem do letního večera.

Snad stíny starého města utiší mou bolest.

Mlčky sledoval jsem svoje kráčející nohy

a nechal se jimi unášet do neznámých končin.

Jenže právě tam,

v té divočině cizích míst

uvědomil jsem si, že pozorují mě oči ze tmy.

Vyděšen, vykřikl jsem, ať Ďábel neskrývá svou tvář

a hrdě vyjde ze stínu ven.

Ovšem ten Fantom,

překvapen mým chováním

náhle prchl do tajemných zákoutí.

Hnán zvědavostí,

kdo pozoroval moje kroky

vyběhl jsem za ním .

Měsíc ukázal mi,

kdo přede mnou zbaběle hnal se tmou

a chtěl zůstat skryt.

Z posledních sil doběhl jsem hříšníka

a pevně uchopil ho za loket.

Vzdoroval se a bránil

jenže zbytečně.

To Má otrokyně tajně plížila se městem.

Ovšem teď, tvrdě přitisknuta ke zdi

nemaje místo k úniku

divoce vzdouvala se její hruď ze strachu,

že ji umučím či zabiju.

Hrubě přitáhl jsem si ji k tělu

- vzrušeně vzdechla do mé tváře - 

a já se neskrývaně kochal tímto pohledem.

Pak drze, nenasytně

ukradl jsem si její polibek

a chlípnými prsty začal si brát co bylo mé.

Dychtivě poddávala se mé Vášni,

sladce šeptala mé jméno

a tak zuřivě laskal jsem ty ňadra

a dravě pošpinil tu Nevinnost,

až konečně Má touha utichla . . . 

Byl jsem naštvaný, sám jsem ani nevěděl proč.

Poslední dobou jsem býval tak mrzutý.

Zavíral jsem se ve svém tmavém sídle, 

obklopen nechutným bohatstvím z kterého šel chlad

a zpit bourbonem vysokých kvalit

jsem den za dnem snil o těle,

jež by opět ve mě zažehlo plamen vášně . . .

Matně a snad i marně jsem se pokoušel vzpomenout si

jaké to je dychtit po bledé a voňavé pokožce.

Jenže s každou další sebezničující myšlenkou

jsem upadal hlouběji a hlouběji do deprese.

Vstal jsem.

Donesl jsem své mramorové tělo k oknu a doufal,

že padající sněhové vločky spasí mou mysl.

. . . aspoň pro dnešní večer.

. . .

Zmítán ve svém Infernu,

opile bloudím prázdnými komnatami

a v tichu odříkávám modlitbu Spásy.

Ach, v jaké tragické hlubině se to topím,

že není NIKDO, kdo zachránil by mě z bídného života!

Sám v sídle nočních můr,

zhypnotizován sněhovými vločkami padajícími

z tmavých chřtánů mraků si přeji jediné . . .

Spasení od Samoty!

ZACHRAŇ MĚ, AŤ SI KDEKOLIV!

. . .

Oslaben a snad i zmaten svými smysly,

spatřil jsem zlatavého Anděla obklopeného sněžnou peřinou.

Mrtev ležel v ledové krajině.

Aspoň tak jsem to viděl Já!

Pln strachu a obav vyběhl jsem do té zmrzlé divočiny

a padl před ním se slzami v očích.

Jeho bledá kůže nesla vůni Smrti

a namodralé rty mě přesvědčovaly o věčném tichu.

Vzal jsem to nebohé tělo a přenesl ho přes práh.

Tam ztrhl jsem z něho roztřesenými prsty poslední šat

a skryl jeho prochladlé údy do zlatě vyšívaného brokátu.

. . .

Vyděšen jeho stavem,

odnesl jsem ho do své ohněm vyhřáté lóže

a tam, uložen pod tíhou peřin,

zanechal jsem princátko napospas osudu.

. . .

Po několika hodinách,

zmítán v těžké nevědomosti,

zda ta éterická bytost otevře své oči,

přistoupil jsem k jeho lóži

a dychtivým zrakem prozkoumal tu dokonalou tvář.

Jeho jemné zlatavé vlasy líně ležely na polštáři.

Voněly sněhem a vším tím divokým tam venku.

Jeho zavřená víčka na mě působila dojemně, skoro až chlapecky.

Tak krásně vykrajovaná, bez sebemenší vrásky.

Nos měl krásný, dlouhý, typicky řecký a přesto tak něžný.

Jeho ústa, teď už lehce perleťová mě vábila k polibku.

Chtěl jsem obšťastnit ty studené rty,

snad do nich lehce kousnout

aby se navrátily zpět k životu.

Ale něco uvnitř mě mi našeptávalo,

že jeho tvář byla mým pouhým Předpeklím.

. . .

Pln stydlivosti,

však hnán silným chtíčem,

odkryl jsem peřinu a vyšívaný brokát,

jež halily jeho tělo.

Otupen, s otevřenými ústy a hltavými pohledy

jsem zardousil svou mysl hříšnými obrazy.

To šílenství, jež mi proudilo v žilách bylo nevyhnutelné.

Můj chtíč nekontrolovatelně rozhýbal mé prsty k činu.

. . .

Hladově prozkoumal jsem každý sval i záhyb na tom Athénském těle

a pak k němu chlípně přivoněl.

Ten parfém jeho kůže

vzrušeně dostával mě do bezvědomí

v kterém jsem chtěl zůstat navěky.

. . .

Polapen v sítích té Božské krásy

zlíbal jsem Athénskou hruď

a pak dravě vpadl do jeho klína.

Snad za pocitu divoké vášně

nadejde k Tvému Zmrtvýchvstání . . .