bibi666

Seděl jsem v čalouněném křesle

a netrpělivě čekal na jeho příchod.

Klapot vysokých štíhlých podpatků tvrdě dopadal

na karmínovou podlahu

a já se vítězně pousmál.

Blížil se.

Zcela nejistý ve svých krocích, sladce kráčel podél zdi,

jež mu byla oporou.

_   .   _

Už jsem viděl ten obraz ve své hlavě . . . 

Zlatavé vlasy, jež mu zakrývají tvář.

Dokonalá vypracovaná hruď

a dlouhé nohy napasované v těsných nízkých džínech.

_   .   _

Nedočkavě volal jsem jeho jméno

a vábil ho tak k pospíšení si,

až konečně přistoupil přede mne.

Naprosto Dokonalý!

Nevinně zakrýval si svou nahou hruď

a ruměnou tvář schoval pod závoj žlutých vlasů.

Miloval jsem jeho Stydlivost.

Dostávala mne do varu, čehož si vůbec nebyl vědom.

Řekl jsem mu, aby zatančil.

V ten moment jsem poprvé spatřil jeho tvář.

Byla vylekaná, avšak vzrušená.

Nejistě pokusil se o tanec, jež jsem po něm vyžadoval,

ovšem vysoké boty ho táhly k zemi.

Bude muset ještě hodně cvičit,

než v nich bude pro mě ladně tančit.

Ale to mi nevadilo, protože jeho nemotornost

mě sváděla k horším činům.

.   .   .

Zvedl jsem se z křesla

a mlčky prohlížel si to nemravné tělo,

jež prahlo po mém dotyku.

Ovinul jsem své prsty kolem toho štíhlého krku

a něžně ho začal škrtit.

Tiše zasténal, což mi rozproudilo krev v žilách.

" Pověz "

zašeptal jsem tomu rozechvělému chlapci.

" co chceš, abych teď udělal? "

Na vteřinu užil jsem si jeho překvapený záblesk v očích

a pak ho jemnými stisky přinutil k odpovědi.

. . . To kožený obojek vábil jeho chutě.

Donutil jsem ho tedy pokleknout po Mém boku

a věrně následovat mé kroky po půl dne.

Ach, jak sobeckým jsem se stával v těchto situacích.

Miloval jsem ho v této pozici tak moc,

že jsem občas zapomínal,

jak musel trpět.

Teprve tehdy,

kdy mi padnul na chladnou zem vyčerpáním

jsem pochopil, jak moc krutým jsem byl . . .

Něžně zvedl jsem to bezvládné tělo a uložil ho do postele,

kde zahrnul jsem polibky ta do krve odřená kolena

a rudě zabarvené dlaně

a následně je láskyplně ošetřil.

Když však princátko nabilo vědomí,

toužebně volalo mé jméno a prahlo po " Objetí "

které jsem mu nedopřál.

Místo toho,

letmo políbil jsem ta narůžovělá ústa

a řekl mu, 

že všechno má svůj Čas . . .

.   .   .

Po několik následujících dnů

jsem ovšem to nebožátko odstrkoval od svého těla

a žádal po něm, aby odešel pryč!

I přesto, jak moc usilovně prosil abych ho neodháněl,

neobměkčilo to mé Srdce

a přestal jsem si ho zcela všímat.

Až do toho osudného večera,

kdy stále zdrcen mým tvrdým odmítnutím

vracel se pozdě večer domů

a Já ho přepadl.

Zakryl jsem mu jeho sladká ústa,

aby nekřičel o pomoc

a zatáhl ho do hustého křoví.

 Plakal a bránil se ze všech sil,

ale to mi nezabránilo v tom, 

Abych si ho tvrdě " VZAL! "

Bože, jaký musel mít strach, než zjistil,

že tím odporným zločincem jsem Já!

Ale to je mi jedno,

neboť jsem mu splnil to, po čem jeho tělo tolik prahlo . . .