bibi666

Byl jsem naštvaný, sám jsem ani nevěděl proč.

Poslední dobou jsem býval tak mrzutý.

Zavíral jsem se ve svém tmavém sídle, 

obklopen nechutným bohatstvím z kterého šel chlad

a zpit bourbonem vysokých kvalit

jsem den za dnem snil o těle,

jež by opět ve mě zažehlo plamen vášně . . .

Matně a snad i marně jsem se pokoušel vzpomenout si

jaké to je dychtit po bledé a voňavé pokožce.

Jenže s každou další sebezničující myšlenkou

jsem upadal hlouběji a hlouběji do deprese.

Vstal jsem.

Donesl jsem své mramorové tělo k oknu a doufal,

že padající sněhové vločky spasí mou mysl.

. . . aspoň pro dnešní večer.

. . .

Zmítán ve svém Infernu,

opile bloudím prázdnými komnatami

a v tichu odříkávám modlitbu Spásy.

Ach, v jaké tragické hlubině se to topím,

že není NIKDO, kdo zachránil by mě z bídného života!

Sám v sídle nočních můr,

zhypnotizován sněhovými vločkami padajícími

z tmavých chřtánů mraků si přeji jediné . . .

Spasení od Samoty!

ZACHRAŇ MĚ, AŤ SI KDEKOLIV!

. . .

Oslaben a snad i zmaten svými smysly,

spatřil jsem zlatavého Anděla obklopeného sněžnou peřinou.

Mrtev ležel v ledové krajině.

Aspoň tak jsem to viděl Já!

Pln strachu a obav vyběhl jsem do té zmrzlé divočiny

a padl před ním se slzami v očích.

Jeho bledá kůže nesla vůni Smrti

a namodralé rty mě přesvědčovaly o věčném tichu.

Vzal jsem to nebohé tělo a přenesl ho přes práh.

Tam ztrhl jsem z něho roztřesenými prsty poslední šat

a skryl jeho prochladlé údy do zlatě vyšívaného brokátu.

. . .

Vyděšen jeho stavem,

odnesl jsem ho do své ohněm vyhřáté lóže

a tam, uložen pod tíhou peřin,

zanechal jsem princátko napospas osudu.

. . .

Po několika hodinách,

zmítán v těžké nevědomosti,

zda ta éterická bytost otevře své oči,

přistoupil jsem k jeho lóži

a dychtivým zrakem prozkoumal tu dokonalou tvář.

Jeho jemné zlatavé vlasy líně ležely na polštáři.

Voněly sněhem a vším tím divokým tam venku.

Jeho zavřená víčka na mě působila dojemně, skoro až chlapecky.

Tak krásně vykrajovaná, bez sebemenší vrásky.

Nos měl krásný, dlouhý, typicky řecký a přesto tak něžný.

Jeho ústa, teď už lehce perleťová mě vábila k polibku.

Chtěl jsem obšťastnit ty studené rty,

snad do nich lehce kousnout

aby se navrátily zpět k životu.

Ale něco uvnitř mě mi našeptávalo,

že jeho tvář byla mým pouhým Předpeklím.

. . .

Pln stydlivosti,

však hnán silným chtíčem,

odkryl jsem peřinu a vyšívaný brokát,

jež halily jeho tělo.

Otupen, s otevřenými ústy a hltavými pohledy

jsem zardousil svou mysl hříšnými obrazy.

To šílenství, jež mi proudilo v žilách bylo nevyhnutelné.

Můj chtíč nekontrolovatelně rozhýbal mé prsty k činu.

. . .

Hladově prozkoumal jsem každý sval i záhyb na tom Athénském těle

a pak k němu chlípně přivoněl.

Ten parfém jeho kůže

vzrušeně dostával mě do bezvědomí

v kterém jsem chtěl zůstat navěky.

. . .

Polapen v sítích té Božské krásy

zlíbal jsem Athénskou hruď

a pak dravě vpadl do jeho klína.

Snad za pocitu divoké vášně

nadejde k Tvému Zmrtvýchvstání . . .