Folková Růže 2010
28.Červenec 2010Folková růže 2010
Na nejkrásnější festival na světě si letos Svatý Petr důkladně posvítil. Po dobu festivalu bylo přes den vedro k padnutí, takže účastníci leckdy marně hledali životodárný stín, ale ze tří večerních koncertů dva spláchnul pořádný příval vody – ve čtvrtek jenom na kůži promočil ty nešiky, kteří si nevzali pláštěnku a nenapadlo je se schovat v podloubí, sobotní koncert už šílená bouřka nahnala s půlhodinovým zpožděním do sálu na Střelnici.
Program byl jako vždy pestrý a bohatý – zdaleka jsem neviděl všechno (no co co – nejsem žádnej odbornej kritik a za své články nejsem honorován) a tak pohovořím o těch, kteří mě zaujali, ať už pozitivně, nebo negativně.
Večer první:
Dobrá poloha – trošku folkmetal, ale vůbec ne špatný – to bylo to první, co jsem slyšel ještě na druhém nádvoří, které pro letošní rok nahradilo rekonstruované muzeum.. (jak bylo řečeno – plivněte v Jindřichově Hradci kamkoliv a najdete vhodné místo pro pódium… )
Stráníci jsou pro mě trošku záhadou. Hrát umějí, zpívat umějí, zvláště když si pozvou Jardu Matějů, ale kde je nějaká autorská tvorba? Já vím, že písničky Michala Tučného jsou zárukou diváckého úspěchu, ale to si lze nechat na nějakou verzi folkové Superstar.
Devítka odvedla klasickou (tj. dokonalou) práci, ale přiznám se, že po týdnu si z jejich vystoupení nic nepamatuju – buď vzpomínky překryly nové zážitky, nebo mě opravdu nic nezaujalo – prostě klasika s „Holkou od koní“
Copáci nahrnuli do promoklých diváků svůj obvyklý nářez. V jejich podání pro mě bylo šokem, že na jevišti nestál můj nejoblíbenější člen kapely Jarda Štěrba. Nahradil jej borec s klasickým muzikantským jménem Malina, kterého Míša Leicht představoval jako „Nejlepšího houslistu v České Republice“… Trošku tuto formulaci degraduje skutečnost, že vzápětí i bendžistu označil za nejlepšího v ČR – sebevědomí je hezká věc, ale nesmí se to přehánět.
Epy de Mye se šíří folkovým hnutím a nezabírá na ní žádné očkování… Tak tohle pro mě je „kapela folkové růže 2010“. Možná se to zdá divné v záplavě osvědčených jmen, ale je pro to logické vysvětlení. Tahle mladá jihočeská skupina v JH vystupuje pravidelně – začínala odpoledními recitály, potom se na dvě tři písničky dostávala do hlavního večera a teď už byla zařazena jako jeden z hlavních taháků – měla za úkol připravit pro diváky jakýsi nenásilný přechod mezi Copáckým bluegrassem a Žalmanovou romantikou… A přesto si členové kapely nehráli na nějaké hvězdy – spali ve škole mezi ostatními návštěvníky a na festivalu zůstali až do konce připraveni zaskočit vždy, když nějaká kapela nedorazila. Přidejte si k tomu písničky, které už úspěšně znějí z rádií a máte důkaz, že folk setsakramentsky žije Myslím, že příjemná blbina „Lovec Amorů“ úspěšně soutěžila na Coutry rádiu ,upozornil bych ještě na rebelské „Opustíme vzory“ a krutě moudré „ženy mužů“ – k těm si připíšu další sloku – kdo mě zná a tuší o čem ta píseň je, ví jakou… J
Hned po příjezdu jsem si z nettu stáhl jejich texty i s akordy a dostupné Mptrojky… a cvičím… A zdaleka to není jenom tím, že s frontmanem kapely jsem se v jednu chvíli potkal ve sprše…
Žalman a spol jako vždy vynikající, večer zakočil bez mikrofonů s celým hledištěm zpívanou lidovkou „Nezacházej slunce“. Snad jenom malinké rýpnutí: v písničce o zlých rodičích „Rodičové tyranové“ je refrén „Nepůjdem z hospody než bude ráno“ – kdyby mi tohle sdělil můj potomek, tak ze mě bude taky tyran… A dále bych trochu starého barda pokáral za to, že tahle píseň je z odzpívaného repertoáru nejmladší – už by to chtělo něco nového!
Den druhý
U kapely Passage jsem si udělal hvězdičku, jako že dobrý, ale přiznám se, že po týdnu si vůbec kapelu nevybavím – takže jak moc dobrý nedokážu poreferovat. Ale folkového posluchače určitě z hlediště nevyžene.
Trio Jakseslezem mi moc nesedlo – po stránce instrumentální samozřejmě člověk nenajde chybičku – na této úrovni už byly všechny kapely dokonalé, ale: texty i melodie byly příliš složité, člověk si tak nějak nemohl broukat s interprety a tak můj dojem byl spíše rozpačitý. Folková muzika určitě v současné podobě snese takový nástroj jako je violoncello, ale ne každý jej dokáže zabudovat citlivě.
Shivers hraje keltskou a bretaňskou muziku…. Muzikanti to jsou skvělí – ostatně jsou to současní držitelé „krtka“ – ale pro mě folk jsou písničky o něčem. Skvěle zahrané keltské melodie prezentované jako instrumentálky mě prostě u srdce nevezmou. Jinak frontman kapely dokázal publikum rozesmát – to všechna čest, ale když jsem je měl slyšet podruhé, šel jsem na zmrzlinu.
Fajnbeat…. Byl fajn beat – na folkový festival patří, člověk se zavlní do rytmu, ale žádná melodie, ani text mi v hlavě neuvízly…
Netřísk dělal čest svému jménu – do nástrojů opravdu moc netřískali. Tři chlapci měli příjemně secvičené dvouhlasy (basista se nějak zpěvu nezúčastnil), ale zoufale jim chybělo jakékoliv charisma – i dobrý vtip, kterým frontmann omlouval hlasovou indispozici (odevzdal jsem hlas ve volbách a nikdo mi ho nevrátil) vyzněl tak, že se nikdo nezasmál. Ať se na mě chlapci nezlobí, ale já při jejich muzice usínal.
Marien – to je pro mě současné synonymum folku! “Kluk z Pardubic“ je nejenom hit, který vyžaduji na každém koncertu, ale i hlavní tvář kapely Víťa Troníček J - pokud někomu toto jméno něco říká, tak je to pravda – kdysi dávno měl kapelu jménem Poupata.
Choďte na ně, kupujte jejich CD, stahujte jejich písničky z nettu a opisujte si je do zpěvníčků, protože podle mého (pravda značně hluchého) sluchu, je tohle to nejlepší, co v současné době můžete slyšet. Během jejich dvou koncertů, jsem byl několikrát nucen nasadit si černé brýle, neb se mi do očí draly slzy (pravda, jsem v poslední době poněkud emočně rozhozen).
Nezbývá, než doufat, že bude platit nosná myšlenka jedné z písní že by: „prozpívaný čas bůh do života nepočítal“ a tudíž nás budou bavit ještě dostatečně dlouho.
„Techtle“ téhle kapely s místními čápy bych raději nekomentoval – každopádně na odpolední scéně chyběl basista a večer mu lidé provolávali obligátní „UMÍ“
Jen tak tak – Úcast domácí kapely na hlavním koncertu jsem léta bral jako úlitbu bohům – tedy organizátorovi celého festivalu Mildovi Vokáčovi, který je zároveň i ředitelem zdejšího gymnázia, jedním ze dvou moderátorů večera a basistou Jentaktaku. Často jsem jejich vystoupení nevnímal, čekajíce na zvučnější jména – o to více jsem byl letos překvapen, když jsem se pořádně zaposlouchal. Tahle kapela stojí za poslech – možná je to i tím, že už k sobě dva zkušení učitelé z gymnázia neberou své studenty, ale kapela má dobře osm let stejné složení.
Traband mě letos nepotěšil – před dvěma lety jsem z něj byl nadšen, letos jsem po dvou písničkách prchl. A tak jsem ani nečekal na vrchol večera:
Blue Effect – Ať si Michal Jupp Konečný říká, co chce, ale já si nemyslím, že pozváním na folkový festival se jakákoliv muzika stává folkovou – a čekat dvě hodiny na Hrob, (tedy sluneční), který ani nemusí přijít, se mi zdálo poněkud neefektivní.
Den třetí
Zhasni! Další z kapel, u nichž jsem měl hvězdičku, jako že velice dobrý.
Bejlí – to mě moc nenadchlo – tahací harmonika byla do tohoto stylu na můj vkus naroubována moc násilně
Z Hadraplánu jsem slyšel jenom dvě písničky, ale tahle stárnoucí a tudíž zkušená kapela vůbec nevypadala zle (myslím tedy hudebně – vzhledově mě ty lepší věci teprve čekaly)
Bonsai č.3 navazují na odkaz dávných Bonsai, které založil ještě František Stralczynski. Ti na rozdíl od kapely Jakseslezem mají violoncello zabudované v kapele velice vkusně – překvapivě, neboť se jedná o stejnou osobu. Oko diváka nemravy rádo spočinula na drobné postavě krásné zpěvačky s poetickým jménem Živana, která kdysi dávno bavila publikum coby Lesní panna (duo Toman a Lesní panna Bonsai spolkli komplet). Divák vtipálek se zase bavil špičkováním mezi moderátorem Mírou Ošancem (jinak moderátoem Ústeckého rádia) a novinářem a šéfem kapely Vaškem Koblenzem.
ICQ z Ostravy je kapela, jíž je velice těžké najít na nettu – těžko tenhle název proženete googlem. Takže ušetřím práci: www.kapelaicq.info . Jejich písničky už jsou ve velkém zpěvníku a jejich vystoupení patřilo k tomu nejlepšímu, co člověk mohl ten den vidět a hlavně slyšet. Navíc sympatie stouply, když chlapci s batohy na zádech prošli kempem, kde se diváci chystali na večer, s hlasitým a skromným: „Ahoj“ a šli se ubytovat.
Žamboši – tady se musím stydět. Tahle kapela natočila dvě CD a za každé z nic obdržela Anděla – cenu hudební akademie v oblasti folk a country… a já je až do letoška neznal. No upřímně řečeno – bláhově jsem si myslel, že když pravidelně navštěvuju koncerty kapely Semtex, tak že už jsem viděl všechno…. Hluboce jsem se mýlil… V civilu vypadají Žamboši vcelku nenápadně – s paní Žambochovou jsme se potkal u barpultu těsně před jejich vystoupením (řeč je o večerním koncertu, který se odehrával v sále na střelnici, zatímco venku se srazily dvě bouřky a pokoušely se o novou potopu světa), Žambocha i jejich bubeníka jsem vídal celý den tak nějak zmateně pobíhat…. V okamžiku, kdy vlezli na jeviště, měl jsem dojem, že vidím koncert někoho, kdo právě požil trochu toho hašiše… a trošku to přehnal…. Mimika, gesta (Bubeník s dlouhými vlasy nápadně připomínal Jiřího Lábuse v jeho slavné roli v majoru Zemanovi – kdopak by neznal Mimikry), přecházení z folku do punku, vyzvání obecenstva, aby zpívali jeden refrén pozpátku a vytrvalé trvání na tom, že musí zpívat všichni způsobily, že postarší manželé sedící kousek ode mne si ostantativně zacpávali uši…. Za sebe musím říci, že pořád ještě „Slyšííííím ten tóóóóóón“ J
Mošny – tahle kapela zpívávala před deseti lety z arkád – zpívají hlavně á kapela… a mně se to před těmi lety moc nelíbilo… Buď se změnili oni, nebo já, ale letos si vysloužili dlouhotrvající poslech – jsou k nalezení na youtubu, můžu vřele doporučit
Do Asonance si trošku rýpnu. Kapela funguje na české folkové scéně více než třicet let a hraje keltskou muziku. Hraje jí skvěle, o tom žádná diskuze, ale na to jaké tu jsou vstupní předpoklady má dost málo písniček o nichž se dá říci, že to jsou skutečné hity: Zelené Francouzské pláně, Čarodějnice z Amsburry, Dva havrani… a dál? Na první desce měla kapela písničku Kopce u pramenů řeky Tyne – pamatuje si jí dneska někdo? Když se stejné melodie chopil Žalman, udělal z ní svůj největší hit (Ano řeč je o Divokém horském tymiánu). Co se týče mojí osoby vadí mi například písničky, kde za každým řádkem, následuje řádek opakovaný – je možné, že takhle staří Keltové své písně psávali, ale marně hledám nějaký smysl v současnosti: je sice hezké, že neustálým omíláním věty „Stéká potůček studený“ lze vtáhnout do zpěvu i publikum (po desátém opakování během půlminuty si text zapamatuje i notorický sklerotik), ale potom chybí jakákoliv návaznost rýmů a divákům pomalu uniká i smysl zpívaného příběhu – maximálně pochopí, že došlo k vraždě, nehodě či jiné tragédii, když v závěru dojde ke změně a stéká potůček červený. Přitom melodie je zajímavá, příběh tklivý a jeho zveršování jistě stálo autora textu nemalé úsilí.
Ovšem musím říci, že něcopřebilo všechna negativa… V okamžiku, kdy na podium nastoupila zpěvačka Klára – jinak dcera zakladatelů skupiny (vůbec výchova dorostu je v této formaci na vysoké úrovni) – drtivá většina mužů v sále polkla naprázdno a začala se nepřirozeně potit. Po tom, co se tahle blonďatá krasavice roztomile zavrtěla a spustila „Asi Tě mám ráda“, začalo u kardiaků hrozit zvýšené nebezpečí infarktu. Tohle děvče navíc studovalo keltskou muziku přímo v Irsku, takže po odzpívané části se chopila fléten a červeně nalakované nehty se začaly míhat takovým stylem, že je většinou nebylo ani vidět… V tu chvíli asi lezli z důlků oči nejenom pánům.
Na závěr bych ještě poznamenal, že kapela poněkud poškádlila fantastického pana zvukaře: nechala se nazvučit jako dvanáctičlenný orchestr, ale nikdy jich nebylo na podiu více než sedm – zvláště Aničky Rábové mi bylo líto (to je další z odchovankyň kapely) – odehrála první dvě písně na příčnou flétnu a potom už jenom chodila na podium, aby se dozvěděla, že v další písničce taky nehraje…
Závěr festivalu patřil mistru kytary a mluveného slova – Karlu Plíhalovi. Musím přiznat, že mistr má u mě z minulosti jeden vroubek, tak na něj mám poněkud přísnější měřítko:
Na jednu kytaru a jeden mikrofon se zvučil zhruba stejně dlouho, jako dvanácti-členná Asonance (Hnidopich se stopkami by mě možná vyvedl z omylu, ale alespoň mi to tak přišlo!).
Potom zpíval šíleně potichu a kýváním se do rytmu jakoby stále mikrofon míjel – seděl jsem hned za zvukařem a ten dost kroutil hlavou.
Básničky stále spolehlivě rozesmávají publikum, ale minimum jich bylo nových (abych nekřivdil, nějaké jsem ještě neznal – asi tři) …
Stejně tak jsem nezaznamenal žádnou novou píseň a navíc mistr neskutečně zvrtal svůj nejstarší hit „Takhle nějak to bylo“, když místo druhé sloky začal znovu první a teprve v půlce přeskočil do správných slov, takže se neplatilo buchtama za spodky, sudičky nesmolili kádrový posudky a tak dále – místo toho se ještě jednou jedlo zpívalo a pilo…. Sice to bylo podáno profesionálně, takže člověk neznalý textu chybu nepostřehl, ale kolik lidí tuto píseň v hledišti neznalo?
Dalo by se tedy říci, že mistr sice stále dokonale ovládá kytaru, ale stárne a nějak nám v novém vývoji ustrnul. Ovšem něco nového se přeci jenom objevilo – byla to nejlepší část vystoupení nazvaná nové lidové písničky, kde se pokusil uvést do života pár lidových písní upravených na současný životní styl (Pročpak slza padá…. Do tvého i-poda) – berme to jako malý náznak toho, že to s mistrem ještě není tak zlé…
A to byl konec uplakané folkové růže 2010 – nasadili jsme pláštěnky a vyrazili do deště zkontrolovat, jestli stany tu buřinu tak nějak ustály..
HOP TROP - 30 let
20.Leden 201013.1.2009 – Hudební divadlo v Karlíně
"Výjimečných 30"
Slavnostní koncert k příležitosti 30 let skupiny HOP TROP
Něco z historie
„Dobrý večer, hrát a zpívat Vám budou Jarda Samson Lenk, Láďa Kučera – Huberťák a Míra Vondra, říkáme mu Šroub“ Těmito slovy začínala první dlouhohrající deska kapely Hop-trop „Live na Petynce“, která spatřila světlo světa v roce 1986. (no tak dobře – začínala písničkou „Říkal mi brácho“, mluvené slovo přišlo až po ní, ale historičtí hnidopichové mi tenhle přehmat jistě rádi odpustí). Krátce po jejím vydání píseň „Obchodník s deštěm“ převálcovala hitparádu Radioporty, jediného folkového pořadu té doby a když jsem výše zmíněnou desku dostal do ruky já, změnil se mi svět. A tak jsem (coby hudební antitalent ) dospěl k názoru, že bez kytary prostě nemůžu žít. Nebudu tvrdit, že bych si jí nekoupil nebýt této desky – to by byl nechutný patos - protože kdo tíhne k folkové muzice stejně si kytaru nakonec pořídí. Ale byl to určitý impuls za který jsem této skupině vděčný (pravda, moje blízké okolí, zvláště ze začátku onen impuls spíše proklínalo – naštěstí netušilo kam přesně své kletby směřovat).
Kapela v době vydání své první desky už měla za sebou šest let činnosti a každému kdo umí počítat je teď jasné, že tohle seskupení právě oslavilo třicáté narozeniny. Pánové hrají stále ve stejném složení a to včetně zvukaře Rendy Caise, jehož jméno se vytrvale pokoušejí zahrát, přestože rve uši, když jedna kytara hraje Cé a druhá Ais. Výše uvedená skutečnost naznačuje, že navzdory tvrzení lékařských kapacit v oblasti psychologie lék proti ponorkové nemoci vynalezen byl…. Jenom se nedostal na trh a pár vyvolených si ho drží pro vlastní potřebu.
Písničky skupiny Hop-trop zná určitě každý. Kdo tvrdí že ne, tak to jenom neví a myslí si, že Amazonka či Tři kříže, které hlasitě vyřvával v hospodě, když trempíci přinesli kytaru, jsou lidovky. Melodie jsou chytlavé a kouzelně jednoduché – většinou stačí tři, maximálně tak šest akordů a málokdy se objeví nějaká akordová zpotvořenina typu G4sus/7 a podobně. Samostatnou kapitolou jsou texty – pravidelně na koncertech zaznívá: „my si moc nevymejšlíme, my máme pestrej život!“. Většinou se tedy jedná o příběhy, které prožil autor, nebo mu je někdo vyprávěl a jsou postaveny, či situovány tak, aby se v nich pokud možno žijící hrdina nepoznal.
Tolik tedy úvodem a pojďme se věnovat narozeninovému koncertu, který se odehrál ve středu 13.1.2010 v hudebním divadle v Karlíně.
Výjimečných třicet
Nedvědi vyprodali Strahov, Nohavica Lucernu, Hoptropáci se vrhli do Karlína s tím, že nedali vstupenky do klasického předprodeje - kdo chtěl dovnitř, musel si lístky objednat přes jejich web. Producenti asi hrůzou zešedivěli, ale výsledkem bylo, že hudební divadlo praskalo ve švech i na druhém balkóně.
Chlapci nastoupili k tradičním nástrojům z dílny Ládi Kučery. Míra - pidibasa, Jarda - osmistrunná pidikytara a jenom autor si podržel šestistrunnou kytaru v tradiční velikosti. Hoši sice pravidelně tvrdí, že je to proto, aby se snáze vešli do auta když pořadatelské držgrešle nechtějí proplácet cestovné vícero vozům, ale kdo ví - možná je to určitá kompenzace za kila, která kapela v průběhu let nabrala.. ;-)
Stejně jako kapela pokročila i technika – žádné dráty k mixážnímu pultu, každý měl na zádech připevněný „vysílač“… a právě tahle technika po dvou písních zkrachovala… Ne tedy celá, jenom basa nějak něchtěla basovat a tak po pódiu lítal nebohý Jiříček Šneberk coby kapelní technik a zpod kšiltovky mu kudrnaté vlasy skrápěl pot. Nakonec to vyřešil – jak jinak – drát a mohlo se hrát…
Musím velice ocenit skutečnost, že kapela celý program sfoukla bez přestávky. Aby si jednotliví členové poněkud odfrkli, měli připravené dva hosty a tak se nejprve věnujme jim:
Prvního hosta uvedl Láďa Kučera dokonalou historkou z Aljašky a mě to nedá, abych ji tu alespoň v kostce neshrnul:
Rozhovor s Aljašskými domorodci:
„A jaký tu žijou medvědi?“
„No jsou tu baribalové, těch se bát nemusíte, ale potom taky grizly a to je horší“
„a co máme dělat, aby se nám nic nestalo?“
„Dělejte hluk, zpívejte si, hrajte na píšťalky, nebo si třeba pořiďte rolničky a zvonečky a připevněte je na pingl, ono to zvoní a on uteče… a taky sledujte medvědí trus. Když bude do modra, tak to je v pohodě, to je baribal, ten se živí bobulema, nejčastěji borůvkama…. Ale když z něj budou koukat zvonečky, rolničky, píšťalky a sem tam nějakej foťák, tak to je zlý….“
A potom už dostal slovo Zdeněk Šmíd, autor nejenom knížky Putování po Aljašce, ale i mnoha dalších a mimo jiné i vodácké bible „Proč bychom se netopili“, z níž přečetl tu nejpovedenější pasáž – tj. tu o vodáckých písničkách.
Pro ty, kdo by netušili o čem je řeč, jedná se o velice nebezpečnou knížku, která je psaná takovým stylem, že čtenář každou chvíli zařve smíchy a po pár stránkách mu začínají téci slzy. Čtením této knížky na veřejnosti, se takto postižený jedinec dostává do podezření, že užil větší množství zakázaných látek, které jsou známé pod souhrnným názvem drogy.
Asi si dovedete představit, co se stane, když z téhle knížky budete předčítat narvanému divadlu tu nejlepší část…
No musím říct, že i já, který ji zná málem zpaměti, těžce popadal dech a utíral si slzy, ale:
Celý koncert natáčela televize, na krajích pódia stáli dva kameramani se svým pracovním náčiním, které bylo naštěstí připevněno na stativech. Kameraman, který stál (z pohledu diváků) vpravo tuhle knížku evidentně neznal…
Po pár větách se začal smát, potom řehtat a nakonec řičel smíchy a po tvářích se mu kutálely slzy jako hrachy. Stál na prknech, která znamenají svět a ta jsou konstruovaná tak, aby se zvuk nesl hodně, hodně daleko do obecentstva…. Takže když dozněl smích vyvolaný čteným humorem, zdvihla se druhá vlna vyvolaná smíchem kameramanovým… myslím, že tahle část programu se protáhla hodně přes plán…
Druhého hosta si uvedl Jarda Samson a nebyl jím nikdo jiný, než známý autor „zvířátkových“ večerníčků Václav Chaloupek, který se uvedl úžasným vyznáním: „Natáčel jsem Hoptropáky na pódiu několikrát, ale potom jsem je jednou natáčel na oslavě a v tu chvíli jsem si uvědomil, že po zbytek života chci pracovat raději se zvířaty“…
Vrcholem tohoto čísla byla reakce na loňské události okolo dětského večerníčku Madla a Ťap. Pokud někdo nesleduje bulvár rychle připomeňme, že jde o večerníček jehož hrdiny jsou fenka Madla a rysí mládě jménem Ťap. V jednom z dílů po nich střílel pytlák a tady nastal kámen úrazu – autor průvodního slova sice zdůrazňoval, že šlo o špatného člověka, který s lesem neměl nic společného, ale onu postavu oblékl do zeleného obleku. Sdružení myslivců to pochopilo jako útok na svou instituci – člověk oblečený jako myslivec je zde dětem předkládán jako padouch… Náprava byla tedy provedena na prknech hudebního divadla v Karlíně, kde byla promítnuta verze v níž vystupují pytláci hned tři – jeden co by Santa Claus v pyžamu, druhý jako milicionář z národní třídy v roce
A nyní už k písničkám…
Písně všeobecně bych rozdělil do tří kategorií: Některé Vás na první poslech nezaujmou, ale čím častěji je do Vás rozhlas buší, tím více si je zamilujete.To není žádná ostuda - je dost kapel, které takové písně mají… Potom jsou písně, které Vás nezaujmou ani na první poslech, ani na druhý poslech a čím častěji je slyšíte, tím častěji přelaďujete na jinou stanici… A pak jsou písničky, které na první poslech posloucháte s otevřenou pusou… a tím se vyznačují písničky „made in HopTrop“.
Sám za sebe si dovolím pro jednou nesouhlasit se Samsonem, který často deklaruje že: „novou písničku Ti lidé musí odpustit“ – v případě Hoptropu to je právě naopak: na koncertech s chutí poslouchám staré pecky i hlas přiložím k dílu, ale nejvíc se těším na novinky, které jsem ještě neslyšel. Na výročním koncertu jsem si tak vychutnal píseň o mlynáři, kterému po osmačtyřicátém sebrali mlejn a vzápětí píseň o trestanci, co se těší, že až ho pustí, zkoupí v krámku za rohem zboží, které v průběhu výkonu trestu byl nucen vyrobit…
Pokud můžu trochu kritizovat mrzí mě, že jsou poněkud opomíjeny písně z mé nejoblíbenější desky „Veselá Bída“ – zazněla tuším že pouze ta „Z konce světa“, chyběla i Hoptropácká saň (i když tu na desce zpívají hostující děvčata) a vůbec titulní písničky nějak nebyly v kurzu - nedošlo ani na Svátek ani na Potvory. Naopak velice mě potěšila moje oblíbená píseň, která je v podstatě o mě - Markoni (hlasitě zpíval a příšerně hrál – i když já spíše hlasitě hraju a příšerně zpívám…).
Nenápadně se ze začátku do děje vkrádala projekce na zadní oponu, tolik využitá u vystoupení pana Chaloupka – v prvních písních se promítaly jenom jakési ornamenty, potom přišla „Kláda“ a záběry z pily, v dalších kouscích občas nějaká ta krajinka…grády to nabíralo pomalu, ale jistě. „Obluda“ už byla doprovázena fotografiemi jednotlivých členů – podotýkám, že počítačově upravených (doufám!).
Projekční vrchol nastal v písni „Gulášek“. Samotná píseň byla uvedena slovy že: „se jedná o nejstrašnější píseň, kterou kdy kapela nahrála a do koncertů je zařazována proto, aby si posluchač uvědomil, jak jsou ostatní písně krásné!“
Pro ty, kdo toto dílko neznají jenom v kostce: zpěvák se převtěluje do guláše v žaludku během divokého mejdanu, který končí…. No nic…
Každopádně během písně se na plátně rozehrál živý děj – rumové víly symbolizovala zdvojená víla Amálka, objevil se fernet, gin, vaječňák, užasně zpracovaná moucha a závěr byl za všeobecného halasu symbolizován značkou „nouzový východ“…
Blížil se konec – Já věděl, že se něco chystá (ne nadarmo jsme měli lístky od dcery jednoho z protagonistů), ale tohle jsem nečekal: Hoptropáci se „Doškrábali strání plnou kamení“ pomalu doznívala dohra a jen odložili kytary ozval se džezový nástup… Muzikanti odešli, roztáhla se zadní opona a tam seděl kompletní orchestr… Trubky, saxofony, tuba, klavír, dvě řady houslí… a název The Hottentot Orchestra… A jeli: pozvolna přešli na Tři Kříže, Jonatána, Škrábej, Betty …. Hudba je prostě jenom jedna a dá se hrát jakýmkoliv stylem. Hrdinové večera potom nastoupili oděni v saka a s tímhle ansámblem v zádech si zazpívali svůj dávný hit – parafrázi na Werichovu „Ten umí to a ten zas tohle“ s povzdechem, že si po roce 1989 mysleli, že už nebude aktuální… jenom pro ukázku:
„Tady je světskej, kuplíř, pingl a ten co natahuje lidi, no to je taxikář..
Kde koho živí kšeft a švindl… a skoro všichni mají kolem huby svatozář“…
Orchestr dohrál, lidi tleskali, tleskali, tleskali a najednou na podium vykoukl Láďa Kučera… nějaký hubenější ale s hlavou asi pětinásobnou… a za ním další dva – tedy Samson a Míra… a následovala scénka ze života, kdy se chlapci nejprve poperou a nakonec je resuscituje čtvrtá postava – i méně znalí už tušili, že jde o Rendu Caise…
Co říci závěrem?
HopTropáci vydali celkem sedm desek - Pokud tedy nebereme v potaz HopTrop na Venkowě, která byla výcucem prvních tří a BESTiální Uf. To je písniček požehnaně. Když se na závěr zeptali: „Tak jakou byste chtěli jako poslední?“ odpovědí byla neuvěřitelná změť desítek názvů písní na něž se nedostalo - nakonec vyhrál Pošťák, (aby bylo zpravodajské povinnosti učiněno zadosti) a následoval aplaus ve stoje – kdo může říct, že se mu to po třiceti letech kariéry povedlo?
Olda CRZ - Loučení se Sabinou
16.Září 2009Olda CRZ – úterý 8.9.2009 19:30 – rozloučení se Sabinou.
Klub Kocour – restaurace u Kavalíra
Jak se rozloučit se zpěvákem, který chce skončit v kapele? Myslím, že mnohé slavnější kapely by se mohly přiučit. Skupina Olda CRZ připravila Sabině velký koncert v zahradní části Vysočanské restaurace u Kavalíra. Samotná zpěvačka byla zahrnuta kyticemi, což komentovala slovy „Já nevím, jak to ti slavíci dělají“. Na závěr ještě dostala profesionálně vytvořenou knihu v níž byly zpracovány fotky vzniknuvší za dobu Sabinina působení v kapele a mě osobně velice potěšila skutečnost, že v rubrice „Sabina a fanoušci“ jsem dvakrát objevil i povědomý obličej- tj. ten, který denně vídám v zrcadle…
Kapela sama o sobě nekončí – naopak ve druhé části koncertu ukázala směr, kterým se bude ubírat: pozvala na pódium svého nového člena – multiinstrumentalistu schopného zahrát na cokoliv. Bubnování na bonga dodalo tradičním písničkám poněkud exotičtější nádech a veliké oživení nastalo v okamžicích, kdy tento všeuměl stiskl svůj saxofon. Určitě bude zajímavé sledovat další cesty Olďáků.
Jak jsem již předesílal, ne všechno se povedlo úplně ideálně.
Něco působilo úsměvně. Kupříkladu nebohý zvukař, který umístěn hned vedle pódia sice nikomu nebránil ve výhledu, ale neměl nejmenší šanci slyšet, jak zní hudba z reproduktorů, takže co chvíli odbíhal do prostoru poslechnout si jak to vlastně nastavil. Lehký skluz koncertu byl tolerovatelný – basistka potřebovala ještě dokojit potomka a i Sabina dobíhala na podium s jazykem na vestě v okamžiku, kdy kapelník zahajoval koncert slovy „je přesně 19:30“. Pro hnidopichy podotýkám, že na mých hodinkách bylo v té době tři čtvrtě na osm…
Trochu bych se zastavil u délky koncertu. Od začátku bylo inzerováno, že půjde o nejdelší koncert v dějinách kapely. Co se týče pohledu na hodinky určitě – od prvního do posledního tónu uběhly dobře dvě hodiny. Problémem zůstává, že nešlo o čistý čas: dva půlhodinové bloky přeťala hodinová pauza. Upřímně řečeno, je to podobné, jako kdybych vyhlásil, že odehraji nejdelší fotbalový zápas v dějinách a potom bych se o zápis do knihy rekordů pokusil tím, že mezi dva běžné poločasy vložím pořádně dlouhou přestávku.
Dostáváme se k repertoáru. Už jsem stačil vypozorovat jednu věc: písničky téhle kapely nejsou takové, aby Vás zaujaly prvním poslechem. Je potřeba je mít naposlouchané. To není žádná vada, podobně je na tom mnoho kapel a myslím si, že to je i hlavní důvod toho, že druhé CD kapely Olda CRZ bylo kritiky přijato velice vlažně.
Mým problémem možná bylo, že tohle druhé CD jsem ještě neměl možnost slyšet, takže u písniček, které znám jsem se bavil, zatímco u novějších se moje mysl toulala nezaujata kdesi kolem.
Budu se opakovat tím, že podle mého názoru písničky Olďáků mají kvalitní texty i povedené melodie (které se jedna od druhé liší – nejsou lidově řečeno „na jedno brďo“), ale na větší zaujetí posluchačů jim chybí refrény. Nebo tedy ne přímo refrény, ale určitá vyvrcholení, místa v nichž by celá kapela zpívala naplno a která by se opakováním vryla do paměti posluchačů. Olďácké písničky mají refrény tiché, zpívané většinou dvojhlasně a pro mé hluché uši se tváří jako další sloky zpívané trochu jinou melodií. Jako by se členové kapely báli nabít obecenstvo energií naplno odzpívaným popěvkem.
Jak by zněl Poslední Kovboj Michala Tučného bez naplno odzpívaného „Tak přijíždí Poslední kovboj“, nebo Báječná ženská, kdyby bylo vypuštěno: „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap…“ I geniální Bedna od whisky by dávno zapadla bez známého „Ta kopni do tý bedny… “ Tohle jsou místa, která zaujmou na první poslech – kolikrát se refrén ani neliší melodickou linkou, jenom intenzitou s jakou je zpíván…
V těchto úvahách mě utvrzuje i skutečnost, že sama kapela považuje za největší hit písničku „Skromná“, která sice nemá klasický refrén, ale vyvrcholením písničky, které si každý posluchač v souvislosti s touto písní vybaví je opakování konce každé sloky s výrazným „jsem totiž skromná-ááá-á …. atd“
Pro mě bylo o to nepochopitelnější, že se na play list nedostaly dvě písničky, které se dle mého názoru z předchozího odstavce vymykají a pro mě se díky tomu řadí k největším hitům: Korále a Sladké nicnedělání.
Na závěr se dostávám k podle mého soudu největší slabině skupiny a tou je mluvené slovo. Každé hudební těleso potřebuje nejenom přirozeného vůdce, který skládá písničky a má poslední slovo ohledně aranžmá i repertoáru (tím je v tomto případě jednoznačně kapelník Jirka), ale i přirozeného mluvčího, který koncert od začátku do konce odmoderuje a má jeho běh plně pod kontrolou. Nezmaři takového mluvčího mají v Drengubákovi, Žalman si koncert za svůj spol odmluví sám, za Spirituál Kvintet hovoří k divákům Dušan Vančura, Lokálku uvádí Vašek Souček a tak dále a tak dále. Jeden mluvčí má tu výhodu, že mluvené slovo má ucelenou podobu – vtipy a historky mají podobný charakter – divák není vláčen změnami hlasů a nálad.
U Olďáků vypadá moderování jako štafetový běh. Kapelník nás přivítal a seznámil s programem koncertu, uvedl prvních cca pět písniček a když se zdálo, že bude mít moderování koncertu na starosti, tak se najednou bez varování, či vyzvání mikrofonu chopila Sabina – uprostřed první části koncertu nás nečekaně ještě jednou přivítala a do přestávky si vzala slovo. Po přestávce bylo potřeba pozvat na pódium nového člena a zřejmě proto, že to je kolega sólového kytaristy Tomáše, vzal si pro tento úsek na starosti on (po stránce moderátorské asi nejlepší řešení). Když došly písně, které byly s novým členem souboru secvičeny, Jako by Tomášovi došel dech a zbytek koncertu včetně předávání kytic domoderovala basistka Markéta.
Co se týče kostrbatosti dialogů chápu, že by asi nebylo ideální odříkávat předem připravené věty, jako na divadle, ale doporučoval bych mít dopředu domluvená témata aby ostatní členové kapely měli tušení o čem chce kolega vyprávět. Zabránilo by se dialogům vedeným do ztracena které končí podobně jako:
„A cos tím jako chtěl říct“
„No to co jsem řekl“
„Ale já to nechápu..“
„Hmmm“
Co říci závěrem – doufám, že stávající členové kapely netuší kde bydlím, ani kde pracuji a že mi tudíž nikdo v nejbližších dnech kvůli tomuto článku nerozbije ciferník… J
napsal/a: brontosaurus 12:45 Link komentáře (0)
Lednová výprava 2009 – zpráva psaná formou filmového scénáře o deseti obrazech s předmluvou.
19.Srpen 2009Předmluva
Jak jste asi všichni zaregistrovali, dne 15.8.2009 se uskutečnila „Lednová výprava“
Pro ty, co by snad netušili, odkud vítr vane a název výpravy je zarazil: v lednu letošního roku se domluvila návštěva Rokycan konkrétně tedy bytu dvojice, kterou na tomto serveru reprezentuje osoba známá pod nickem „Mentos 5“. Myšlenka to byla zdravá a nosná, ale k realizaci bylo daleko a tak po dlouhých dohadech byla Lednová výprava naplánována na březen… a následně den před uskutečněním zrušena z důvodu onemocnění hostitelky. Další pokus připadl na srpen a světe div se – povedlo se.
Bylo usneseno, že každá další výprava do Rokycan budiž nazývána Lednovou na počest té první… Já vím, Uljanov by se v mauzoleu obracel, ale což…
Osoby a obsazení:
Domácí:
Tereza – Mentos 5
Ernest – blahé paměti Anak0nda
Milan – Rockový kytarista bez profilu na Libku!
Tómik – pudl
Honza – kamarád taktéž bez profilu na Libku!
Klatovská návštěva:
Vašek – Žluna
Pražská návštěva:
Sabina – Sarong
Lucka – Bavlnka
A kurňa… - Ještěrka
Karel - Brontosaurus
Obraz první - Rokycany
Za více než půl roku, který uplynul od prvotní myšlenky se může stát spousta věcí. Určitě se i stala, ale za zmínku stojí jedna neveselá: Tereza alias Mentos 5 se se svým manželem Ernym rozvádějí… Tato informace byla oficiálně podávána hned při příjezdu a tak přestože to není příliš k popukání, do této zprávy prostě patří. Naštěstí se jedná o rozvod vedený v kamarádském duchu, takže s námi večer křepčili oba..
Ale dost přeskakování - držme se časové linie. V místě určení nás vítala pouze Mentoska, Erny pomáhal kamarádovi, kterého jsme ještě měli v průběhu dne poznat. Na plánovaný výšlap se s námi chystal i jeden nový člen výpravy domorodec Milan. Potetovaný rockový kytarista se stal nejstarším členem našeho společenství a protože to je blíženec, sedl si k nám jako p……. (no dobře, já vím, že to není lichotivé přirovnání, ale docela sedí a navíc se to i rýmuje). Po krátké snídani jsme vyrazili – do hospody… Přeci byste nechtěli, abychom předváděli výkony s prázdným žaludkem.
Obraz druhý – Restaurace Střelnice
Asi nemá smysl popisovat krmení dravé zvěře – dalo by se předpokládat, že ve scénáři by tuto pasáž stačilo odbýt jednou větou, ale to by se nesměla stát událost, která chod výpravy značně narušila. Možná si pamětníci (jako já) vzpomenou na dávný hit „Hotel Bílá Růže“, kterým Láďa Štaidl boural Hitšarádu pánů Šípa a Uhlíře. Těm, kdo si nevzpomněli, připomenu:
Ti kdo hotel Bílá Růže aspoň trochu znaj,
vědí, že tam umývadla dva kohoutky maj
V pravém voda vařící, v levém voda ledová
Když jsem v hotelu Bílá Růže já poprvé spal,
kohoutky jsem otočil a ruce pod ně dal.
Pravá opařila se, levá mi nastydla….
V restauraci Střelnice na dámských záchodech mají sice jenom jeden kohoutek, ale teče z něj voda vařící – Bavlnka ucukla ještě relativně včas, Ještěrka už ne – alespoň se jí podařilo vyškemrat na personálu restaurace pytlík s ledem, když už o odškodném nechtěli slyšet… Sabina si po těchto zkušenostech návštěvu toalety odpustila, ale jak se Mentosce povedlo umýt si ruce bez ztráty zdravé barvy je nám záhadou – že by protekce pro místní?
Obraz třetí – cesta
Cesta na hrad Kozel vede lesem… Nejprve je tedy nutné projít místní raritou zvanou „Rokychánov“ a potom …. Cestou necestou, polem nepolem… 12 km…. A v zádech přísné: „v místní čajovně nás očekávají za tři hodiny, tak pohněte!“.
Kráčeli jsme statečně doprovázeni občasným Mentosčiným povzdechem: „Já ani netuším, jestli jdeme dobře“, což jsme si překládali jako: „Naše ostatky najdou až další generace, tak doufám, že nemáte nemoderní spodní prádlo“…
Musím říci, že jsem si cestu opravdu užil – pokecal jsem si s každým a o všem – s někým o folku, s někým o vztazích, jindy přišla na paškál literatura, či divadlo, v kursu byly hlášky z Cimrmanů i známých českých filmů – ostatně proto je tato reportáž psána formou filmového scénáře.
Hrad Kozel nám problikl mezi stromy zrovna v okamžiku, kdy Milan do telefonu posouval rezervaci slovy: „Víte, my jsme nějak zabloudili a jsme asi 40km od Kozla… takže přijdeme tak za dvacet minut…“ a na vyděšenou odpověď zmatené obsluhy: „Ale to asi nestihnete“ dodával: „Máte pravdu - tak nám držte místa ještě půl hodiny!“
Obraz čtvrtý – čajovna
V čajovně na naše zmožená těla čekal veliký stůl, u něj pohovka a křesla a Mentoska nám za odměnu rozdala lízátka. Možná pro někoho překvapivě mám v oblibě červenou barvu (Já vím – červená není ani přeslička, ani bílá čokoláda) a tak jsem to své vyměnil s Bavlnkou. Že jsem udělal dobře, se ukázalo v momentě, kdy Vašek začal zpracovávat své modré lízátko – namodro obarvený měl nejenom jazyk, ale i zuby a hlavně rty, což mu na celou cestu domů dodalo poněkud mrtvolný vzhled.
Popisovat kvality čajovny asi nemá moc smysl – vybrali jsme si všichni nejenom čajíček, ale i třeba švestkové víno, nebo švestkový koláč. Vzhledem k prostředí, jsme chvilku kritizovali Ještěrku. Mírně zamyšlená osoba užívající tuto přezdívku nám všechno odkývala s tím, že je opravdu hrozná, než jsme jí vysvětlili, že opravdu nešijeme do ní, ale do vycpané kapitální ještěřice připevněné na stěně (i když kapitální – v porovnání s veleještěrem…).
Já osobně se touto cestou se ještě jednou dodatečně omlouvám Tomíkovi, na kterého jsem cestou z místnosti, do níž i císařpán chodil pěšky, šlápnul… Je to nedopatření, ke kterému dochází maximálně (v mém případě) jednou za milión let. Hořkou odměnou mi bylo Mentosí mračení po zbytek pobytu v čajovně…
Každý si dal dvě konvičky a vyrazili jsme na cca dva kiláčky vzdálené nádraží
Obraz pátý – cesta vlakem
Nádraží je poněkud nadnesené slovo – větší kadibudka u zapomenuté jednokolejky lépe vystihuje stav věcí. Přijel motoráček složený z jediného vagónu a my obsadili dvě čtyřsedadla uprostřed. Pohodlně jsem skrčil nohy pod sebe… a přivodil si popáleniny třetího stupně těsně nad achilovkou… Je to zvláštní zvyk v jednom z nejteplejších dnů v roce mít ve vlaku topení zapnuté naplno… Po deseti minutách jsem vyzval osazenstvo, abychom se přesunuli blíže ke dveřím a na nechápavé pohledy jsem objasnil, že se všichni potíme nejenom díky obzvláště slunečnému dni, ale hlavně tím, že mi sálací topení připéká veleještěří prdelku k sedačce… I osazenstvo druhé čtyřsedačky koukalo poněkud překvapeně, ale když jsme jim oznámili, že i oni sedí na vařícím kotli, rádi nás následovali. Další část cesty jsme rozvinuli teorii na jejímž konci bylo zjištění, že globální oteplování mají vlastně na svědomí České Dráhy!
Obraz šestý – znovu v civilizaci
Vystoupili jsme z vlaku… a zamířili přesně opačným směrem, než většina znavené (a příjemně rozsezené) výpravy očekávala. Zase tak znavení jsme nebyli, abychom nečekaný směr nezaznamenali. Co k tomu říci? No snad jenom to, že je krajně nezodpovědné nevzít si s sebou na výpravu dostatek peněz a potom znavené poutníky vláčet další půlkilometr k bankomatu České Spořitelny, protože v KB, ležící vedle nádraží „by to vyšlo draho!“ Že, Ještěrko!
Obraz sedmý – hospoda U Chmelířů
Unavené nohy na cestě k Mentosímu sídlu spočinuly v nálevně U Chmelířů: venku se neobsluhuje, račte k pultu. Tereza založila lístek „na Terezu“, opustila lokál a my si na něj postupně dali párečky, sekanou, hermelíneček, či utopence. Hlasitě hlásaného hesla „pište to na Terezu“ se chopil i zbytek hospody a tak byla Mentoska poněkud vyděšena, když šla pro další pivko a u pultu jí někdo řekl: „Ty jsi ta Tereza? Ta slanina byla výborná, dík!“
V průběhu večeře nás opustil Milan, který zamířil na nějaký festival a jeho pivo bylo jediné, které Tereza zaplatila navíc. Přesto jí výčepní vyzýval, aby chodila častěji – prý na ní lidi hodně chlastaj…
Obraz osmý – večer u Mentosky
„Jé, on tu byl Erny“ Hlásila Tereza už ode dveří. Jak to poznala? Dal si chlapec tu práci a našel někde zašantročené legendární kvarteto s anakondou. Jak bylo řečeno v úvodu, Mentosí rozvod vztahy až tolik nepošramotil a tak Erny dorazil i s kamarádem Honzou… a na kvarteto ani nedošlo – celý zbytek večera jsme hráli na homonyma. Pro případné mravokárce upozorňuji, že se nejedná o sprosté slovo. Každopádně pravidla tu opisovat nehodlám – možná někdy v klidu z oka do oka vysvětlím… Někomu to šlo lépe, někomu hůře - že Bavlnko s tím kmenem… Spát jsme šli ve dvě.
Obraz devátý – neděle ráno
Jak zmást veleještěra? Buďte nepořádní jako Žluna! Spal jsem na zemi na karimatce a okolo sedmé ráno jsem byl vzbuzen vlastním budíkem. Po nezbytném vyčůrání jsem konstatoval, že Vašek ještě spí.. a znova zabral. Vždy když jsem průběžně tak po půl hodince znovu otevřel oči, zkontroloval jsem pohledem Vaškův spacák, který byl v konstantní poloze, řekl si, že Vašek ještě spí a dřímal dál… Okolo jedenácté mi to začalo být divné… Vašek, liška podšitá, ze spacáku dávno vyklouzl a tím, že jej neuklidil mne zmátl natolik, že o tom jak probíhalo ráno Vám prostě referovat nemohu…
Obraz desátý – odjezd
Mentosce má přiletět kamarádka z Ameriky, takže je záhodno vypadnout nejpozději v jednu… Tím bylo řečeno vše podstatné – dal jsem si housku k obědosnídani, odvezl Vaška na nádraží, potom nabral členy Pražské sekce a už se frčelo směrem na Kladno, kde si holky střihly další mejdan…. ale o jeho průběhu už musí referovat někdo jiný…
napsal/a: brontosaurus 08:24 Link komentáře (0)Folkový Kvítek 2009 - několik poznatků o folku
15.Květen 2009FOLKOVÝ KVÍTEK 2009
Poznatek č.1:
Když už člověk něco umí, neměl by umírat příliš mladý. Na druhou stranu, pokud člověk opravdu NĚCO uměl a podobnou kravinu provedl, nikdy nás v podstatě neopustí…
Celý Folkový kvítek byl věnován Zuzaně Navarové, která by se v červnu dožila padesáti let. Asi nejlépe to shrnul Vašek Souček slovy: „Ty Čůzo, tys tu měla ještě padesát let bejt a bavit nás, ne se flákat tam nahoře!“
Kapela Nerez zahrála všechny Zuzčiny písničky, které si dovedete vybavit a její part fantasticky odzpívala dcera jednoho z dávných členů Nerezu Klára Vytisková – pro mne nové jméno, ale prý má svou kapelu. Nevím co její kapela hraje, ale nezbývá jí (té kapele) k takové zpěvačce pogratulovat..
Poznatek č.2:
Lokálce pramen nápadů nevysychá.
Člověk už si za ta léta zvykl, že kluci z lokálky nenechají suchou ni na žádné hvězdě naší scény, přesto mě jejich nápady nepřestávají udivovat. Nebudu popisovat staré fláky jako Žíznivá ženská, nebo Vietnamský obchodník, zaměřím se na novinky: Po alkoholickém spirituálu „Když ti játra už nějak neslouží, musíš pít, pít dál“ (s pointou, že cílem, který je každou slokou blíž je fakt, že čím dříve člověk umře, tím dřív ho naloží do lihu), následovala politická glosa čítající cca posledních deset let ve dvaceti slokách s názvem „Léta jdou a my víme kam“. Potom už přišel na paškál Vašek Neckář(písně toho, který všechny své písně zapomněl a znovu se je naučil, zpíval interpret, u kterého je pravděpodobné, že všechny písně brzy zapomene, ale už se je nikdy nenaučí… ten, který tančí s vlkem – František Zapadlo). Doktorskou píseň „Rozhod jsem se léčit zácpu šááááraticí“ vystřídala lehce erotiká „Tu viágru jsem koupil kvůli Tobě“ (co říci na verše … a dal jsem za ní svůj třináctej plat, ta dávno ještě byla ve výrobě a já už trnul, zda mi bude sta-a-ááát..). Na závěr přišla zvláště mě v současné době velmi blízká lidovka „Ještě jsem se neoženil, už mě žena sére“… Asi jenom lokálka dokáže v textu použít „konečník“ v souvislosti se štěstím – „Mám však kliku z konečníku, že mě nepřepére…
Poznatek č.3
Jarmila Šuláková je přírodní úkaz.
Před třiceti lety mi tahle ženská připadala stará jako hnědý uhlí. Zhruba v té době do mě v hudební výchově cpali stupidní píseň Beskyde Beskyde. Napadlo by Vás při téhle konstalaci hvězd, že po třiceti letech budu tuhle píseň vyřvávat s narvaným Konopišťským amfiteátrem a touhle „bábou“, která bude mít v zádech folkmetalovou kapelu?
Fleret sám o sobě je fantazie, ale ve spojení s ženskou, která v osmdesáti zvládá juchat na podiu jako dvacetiletá zpěvačka? Nemám slov.
Asi by se na ní měla podívat antidopingová komise (i když je slivovice doping?).
Moc bych nedal za to, že za dvacet let po ní zbyde trochu čoudu a díra ve stropě..
Poznatek č.4
Staré písně se nezapomínají
Žalman si odehrál své se spolem… a za chvíli vystoupil s praspolem. Zkušení určitě tuší, o čem je řeč - Lenka Slabá je v kanadě, takže tudy cesta nevedla, ale Tonda Hlaváč byl na konopišti s Nezmary a Pavlína Jíšová si přijela pro titul „rytíř folku 2009“. Tohle seskupení hrávalo v letech 1982 – 1991, takže ožily dávno nehrané písně „Zavři oči na petlici“, nebo „Vítr severní“. Pro mě bylo potěšitelné, že mi naskočily texty všech úplně automaticky, přestože jsem některé neslyšel dobře dvacet let
Poznatek č.5
Mysleli jste si, že Nedvědi jsou out? Chyba lávky…
Když jsem viděl, že se chystají vystoupit Nedvědi, čekal jsem pidlikání s kytarou. Zpozorněl jsem v okamžiku, kdy moderátor začal vyjmenovávat členy doprovodné kapely (zvučili se za oponou): Bicí - Jarda Petrásek, elektrická sólová kytara – Petr Kocman, Dvanáctistruná kytara – Vojtíšek, Basová kytara …. Si z nás dělaj moderátoři srandu, ne?
Napadlo Vás někdy, že Nedvědovy písničky budou znít naprosto fantasticky v rockové úpravě? Franky Dlouhán, Kytka, Kamarád – ty nejstarší fláky z dob Brontosaurů s metalovým nářezem v zádech. Kdybych měl kontaktní čočky, tak je budu hledat tři řady před sebou, jak mi lezly oči z důlků. Ještě víc mě šokovalo, že z dvou bratrů, kteří do toho opravdu pidlikali s kytarami se více odvázal Honza… A na závěr nás odrovnal prosbou, aby si Jižní Kříž zahráli jenom oni dva.. a když kapela začala odcházet, dodal: „Kam jdete? Zůstaňte tady a učte se, volové!“
Poznatek č.6
Semtex je stále brutální.
Stále platí, že můžete pozvat neznalého člověka na tohle uskupení slovy: To jste v životě neviděli, ani neslyšeli. Chlapci poněkud změnili kostýmy: Petr Nowak celý v oranžovém – že se nejedná o popeláře naznačoval jenom nápis ČD na zádech, Lukáš Krásný v kostýmu kostlivce, Míša Rorich v hokejovém repre dresu. Chyběl Jiříček…
Vedle kompletních a provařených fláků nechyběla ani umělecká vložka – Nowakovy čerešničky… Doprovázet se při zpěvu na basovou kytaru je netradiční, i když představitelná věc. Kouřit při zpěvu cigaretu jsem už taky párkrát viděl – pravda, nikdo si ji během produkce nedával do ucha. Ale doprovázet se při tom na foukací harmoniku tím, že si jí narvu do pusy, cedím slova skrz ní a při každém nádechu vydám tón… To moc často k vidění není
A ta brutalita? Malá ukázka: „Zahrajeme Vám písničku o lásce, jmenuje se Guma“ píseň začíná známými slovy: Samým blahem, jedním tahem srdce z lásky maluju… a frontman kapely rukama kreslí ve vzduchu kosočtverec…
A co na závěr:
Nejprve tedy něco těch, které jsem ve svých předchozích odstavcích opomenul:
Do Kamelotu se vrátil Viki Porkristl – pro mě dobrý, měl jsem ho vždycky rád. Kapela byla pořádně zarostlá, asi víte, že jede na rekord do Guinessovy knihy rekordů – 106 koncertů za 106 dní. Prostě hrají o sto šest. Tenhle měl, tuším, že pořadové číslo
Nezmaři hodně vzpomínali – mají výročí a tak zazněly písničky, co zpívávala Lenka Slabá (Kohouti) a Jarda Matěj Matějů – nezklamali, možná málo legrace, člověk vidí Zajíce a už čeká nějakou srandu.
Wabi Daněk představil nové CD – Jestli z něj budou hity ukáže čas..
Jarret mně nezklamal – tahle kapela mi prostě nesedí. Mnoho hlasitých harmonických zvuků, ale ne pro mě – někomu to třeba vyhovuje, podle mě jsou v téhle věkové kategorii lepší.
Robert Křesťan – doyen českého Bluegrassu nachází ideální polohu v pomalejších baladách – Sbohem Angelíno, Španělské schody.. To se mi prostě neoposlouchá
Vítěz porty – Romana Tomášková a její tři kámošky. Jedna kytara, jeden mikrofon, velice nápadité texty – tohle je pro mě důkaz, že folk žije..
Pavla Mariánová – kdysi klíčový hlas kapely Klíč předvedla, že umí i s kytarou. Její cikánské písně měli zklidnit osazenstvo před vrcholem večera – záměr se podařil.
Hop Tropáci si vzali těžké sousto – poněkud probrat diváky okolo jedné hodiny ranní a připravit je na semtexí nářez. Dělali co se dalo, já byl spokojenej….
A něco k organizaci: ze začátku nabral festival asi půlhodinové zpoždění a organizátoři udělali geniální věc – vždycky jednoho účinkujícího nazvučili na pódiu za oponou, zatímco ten předchozí, hrál na předscéně a naopak, protože předscéna nebyla přímo před pódiem, ale trošku bokem. Nevím, jestli bylo řazení zpěváků ve stylu: písničkář/kapela/písničkář záměrem, či náhodou, ale končilo se přesně dle plánu.
Co se týče soutěže – moderátoři si pochvalovali úroveň, no, já měl dojem, že soutěžící byli spíše mladí, než talentovaní. Na druhou stranu mě by z kapely Hluchá Ucha z fleku vyloučili proto, že takhle hluchá zase nejsou, takže talent nepoznám, ani kdyby mě praštil mezi oči. Každopádně: já chápu, že každý mladý umělec chce ukázat, že kytaru zvládá, ale zvrhává se nám to ve snahu narvat do jedné skladby všechny již objevené akordy a ještě nějaké vymyslet. K tomu, že v jednoduchosti je krása se asi musí dospět věkem…
Předvánoční čajovna U Džoudyho, aneb večer plný dvojsmyslů….
28.Březen 2007Jak asi všichni na této diskuzi vědí, včera jsme se sešli u Džoudyho… Někteří to vědí proto, že tam byli, někteří proto, že tam být nemohli a litují toho a někdo proto, že tam být mohl, ale hodil na nás bobek….
Večer začal tradičně – rozdali jsme si dárečky… Od Modroočky jsme se dozvěděli, že jsme až na Checkera ukrutně zlobili – respektive pouze Check dostal dárek se slovy: „To je pro tebe, ty jsi byl hodnej“. Každý to pojal po svém – někdo přinesl svíčky, někdo přepálil CD (Doufám, že mi mráz nic neroztrhne – nepřepálil jsem si je – přepálil jsem je někomu jinému a originál poctivě zakoupil…) a Check přinesl noviny z letiště (málem se mu podařilo vnutit Slunce letadlo, které tam bylo na obrázku – naštěstí s sebou neměla tolik peněz…). Právě ty noviny hrály v celém podivném večeru nezastupitelnou roli.
Dali jsme si všichni kuskus a čaj (to je překvapení)… Veden radou Modroočky a myšlenkou na své problémy, dal jsem si čaj podporující dobré trávení (jiný než ten s Ernym – to prosím zdůrazňuji!). Když jsem potom trávil v přítomnosti motýla Emanuela delší čas, než mi bylo milo, došlo mi, že tenhle čaj je vhodný spíše pro člověka trpícího zácpou… Tolik jenom na úvod.
A potom se večer zvrhl …
Všechno začalo nevinnou diskuzí o Tangách… Když na závěr celé seriozní diskuze Bavlnka prohlásila, že mi nevěří, směle jsem navrhl, že jí je klidně mohu stáhnout….
Nechápu všeobecné veselí, které potom nastalo – i méně inteligentnímu čtenáři musí být jasné, že byla řeč o zásuvkách na 230V – výrobce ABB vyrábí řadu jménem TANGO a jeho obrázky se dají snadno stáhnout z internetu…
Pro nevěřící Lucie přidávám i odkaz na správnou stránku:
http://www.abb-epj.cz/catalog.asp?thema=5667&category=2348
Během následující hodiny jsme provedli experiment, jehož závěry se dají shrnout do několika vět:
1. Malé žabce se mezi nohy vejde maximálně jeden prst, a někdy ani ten ne!
2. S malou žabkou je lepší zkoušet to na tvrdém povrchu!
3. Když se taková žabka mezi nohama dobře zmáčkne, doskočí daleko!
4. Velká žabka snese mezi nohama v pohodě i dva tlusté prsty!
5. Pokud to s velkou žabkou zkoušíme na měkkém povrchu, má velice dobrou práci nohou a nakonec vždy skončí v poloze na zádech s nohama široce roztaženýma!
6. Takto zpracovaná velká žabka po zmáčknutí skáče naopak velice vysoko!
To je jenom v kostce několik závěrů hodinového zkoumání, které Vám teď popíšu podrobněji, aby snad nedošlo k mýlce:
Modroočka konečně našla využití pro Checkovy letecké noviny. Z prvního vytrženého dvojlistu postavila čepici, následně ji předělala na lodičku. Další pokus byl parník – ten se povedl až na podruhé – následovala vlaštovka a nakonec žabka…. Tady jsme se zadrhli. Postavit žabku z papíru je vcelku jednoduchá záležitost, ale tím to teprve začíná – je nutné na závěr správně jí vyvážit a když se taková žabka správně zmáčkne, tak skočí. Ze školy jsem si pamatoval (tedy z experimentů během školních přestávek – tohle na Žižkově nevyučovali), že nejlépe skáče menší žabka udělaná z tvrdšího papíru – tenkrát jsme používali piják. Takže jsme nejprve zkusili postavit žabku z novin, ale z menšího formátu a potom Check nabídl k dispozici složenku. Suma sumárum jsme k experimentům měli dvě velké žabky z novin, jednu novinovou malou a jednu složenkovou malou. Výsledek našeho bádání je shrnut v šesti úvodních větách tohoto odstavce. Skutečně hlavním problémem bylo, že se nedařilo odpálit malou žabku tomu, kdo má příliš široké prsty, protože jí hned po odpalu přimáčkl ke stolu – chtělo to cvik a trochu šikovnosti. Když toho Check dosáhl a podařilo se mu zasáhnou prázdný hrníček i Bavlnčin výstřih, rozhodl se pro secvičení nějakého čísla. Malou žabku posadil na záda velké, velkou odpálil… a malá dopadla Bavlnce do čerstvě nalitého čaje… Touto smutnou smrtí nejmladší žabičky experimenty se žabičkami a vůbec celými skládačkami skončily…
Pod dojmem závěrů předchozí hodiny nebylo možné pokračovat v normální konverzaci – tu někteří zkažení jedinci přímo ignorovali. Další téma nám nabídli Check se Slunkou, kteří si takřka současně polili tác neodbornou manipulací se sítkem. Následovala debata na téma „Vystříknutí“ pokračující příbuzným tématem „Výron, aneb, když se najde slušnej ďolík, je to hned“.
Opravdu nevím, co na tom bylo tak vtipného, že některým jedincům tekly slzy smíchu – jako aktivní sportovec vím, že nerovnost terénu opravdu snadno může běžícímu jedinci způsobit špatné došlápnutí a následný výron v kotníku…. Ostatně vzápětí nás odbouralo i tvrzení, že není nutný dolík, je to dost dobře možné i na ledu…
Večer se pomalu chýlil, zmáhala nás únava i množství vypitých čajů, tak jsme se ve své kóji rozhodli pomalu polehávat – nastal problém jak si lehnout – nakonec jsem to vzhledem ke svým problémům chápal – kdo by chtěl ke štědrovečerní večeři suchou rýži, že – takže se obě nejblíže ležící děvčata uvelebila tak, že směrem ke mně měla své nohy. Potud vše v pořádku. Slunka to však doprovodila slovy: „Ty už jsi mou dírku stejně viděl, že jo?“ Což znovu probudilo všeobecné veselí.
No jasně, že viděl – mám oči – Bavlnka měla podobnou, pouze Modroočka jí neměla. Nevím tudíž jestli je to nějaká nová móda, nebo jenom shoda okolností, že se podobné nedopatření přihodilo zrovna dvěma našim spoluležícím.
Ti bystřejší z Vás zajisté pochopili, že se jedná o dírku na ponožce…
Tolik tedy k včerejšímu večeru – témat bylo samozřejmě probráno více – například já jsem s Bavlnkou prohrál na body v hádce o to, kdo se měl první představit, když jsme se vrátili k našemu prvnímu setkání na koncertě pod Vesuvem (Kde ses toulala Prali, abys mě podpořila?)…
Ale v kostce nebylo možné říci cokoliv, aby se hovor nestočil k erotice – je neuvěřitelné, jak rodinné svátky zatočí s psychikou citově strádajících jedinců…
napsal/a: brontosaurus 15:22 Link komentáře (2)
Pavlína Jíšová - 25.1.2007
25.Leden 2007Takže nám do Prahy dorazila skrz závěje dorazila Pavlínka... a vzhledem k tomu, že jsem Vás na ní lákal marně - rychle jste můj výkřik zamluvili nějakou čokoládou v trafice - tak musím opět referovat sám...
Pavlínka začala stylově - možná až moc.. Název první písně "Růže v závějích" do toho počasí vyloženě sedl, ale její úvodní slova (pro neznalé: "Zimní čas vládu svoji sčítá, balí si kufry odřený") zněla mírně jako provokace...
Pavlínka již nějaký ten čas vystupuje s dvojicí Pavlů - zřejmě do tohoto uskupení jiná křestní jména nemají vstup - Malina je světem protřelý kytarista, hlavně z Druhé trávy, Peroutka je lamač dívčích srdcí z kapely Reliéf. Padlo pár starších fláků, pár novějších a do mé mysli se začala vkrádat myšlenka, že nejlepší jsou stále ty kousky, které Pavlínka nahrála s Weekendem (Velkej bílej dům, již zmíněná Růže v Závějích), či Druhou trávou (To ráno) a že už je možná holka trošku za hudebním zenitem... Pravda - mohlo to být tím, že jsem byl po pracovním dnu unaven a neochoten pořádně vnímat písničky, které jsem neměl na hard disku...
Když tu se stalo něco zvláštního a zapůsobila podivná telepatie...
Pavlínka uvedla zcela novou písničku, která zatím zněla pouze na zkouškách, s tím, že její pracovní název je "Jednou", ale možná se to ještě změní a ta se mi začala líbit - refrén začínal slovy: "Bláznům hlídá štěstí dívka s bílou růží" a mě napadlo, že tak by se ta písnička mohla jmenovat... Vzápětí mi došlo, že to je moc dlouhý, tak "štěstí bláznů"(?) to taky ne, ale "Dívka s bílou růží" to je dobrej název... Písnička skončila akdyž dozněl potlesk, tak Pavlínka přistoupila k mikrofonu a řekla:
"Tak mě napadlo, že tahle písnička by se mohla jmenovat: Dívka s bílou růží..."
Že by bylo něco mezi folkovým nebem a zemí?
No a dál ... dál už ty neznámé písničky zněly úplně jinak - hlavně vánoční koleda od strýčka Pompa z kapely Semtex - tedy Míši Roricha.. při té melodii se chtělo zavřít oči a říct si : "Ježiš, to je nádhera!"...
Na Závěr jsme si ještě vytleskali přídavek v podobě další koledy, kde Pavlínka coby autorka textu chtěla lehce ironizovat vánoce na splátky,a le mám dojem, že tenhle nápad zůstal kdesi na půlce - tak humorné a ironické to nebylo, ale přitom ten patos si o to říkal:
"Očička svítí, výlohy září, tatínek vyplnil šek...(rumcajcaj, rumcajcaj)..." dál si ten refrén nepamatuju, ale čekal jsem nabízející se rým ... Ježíšek, ale končilo to: "ve vaně kapr mámy se lek...."
A pak jsem si tradičně koupil CD... a vyrazil do vánice...
napsal/a: brontosaurus 00:02 Link komentáře (0)
Koncert Olda CRZ + Pavel Býma
06.Květen 2006Koncert Olda CRZ + Pavel Býma
Na začátek koncertu mě čekal obrovský, byť milý šok… Asi jsem již s důvtipností na štíru, ale ze všech narážek, které na diskusním fóru zazněly, jsem vyrozuměl maximálně to, že sir Paul dostane od Sarong fidorku – rozhodně mě nenapadlo, že nám večer opravdu zahraje v Proseckém klubu kocour. Kdo to opravdu na pódiu je mi začalo docházet až v okamžiku, kdy prohlásil: „Asi jste z mé mluvy poznali, že sú rodilé Pražák…“
Samozřejmě jsem na sobě nedal nic znát a tvářil jsem se, že chachary s kytarou potkávám na každém rohu… Musím uznat, že je to frajer – jet čtyři hodiny proto, abych zahrál třiceti sedmi platícím divákům – to chce velké srdce…
Samotnou produkci anglického šlechtice nejlépe vystihuje jeho dialog s kapelníkem pořádající kapely:
„Kolik mám ještě času?“
„Už hraješ tři čtvrtě hodiny…“
„To není možný!“
„No tak jinak – hraješ asi patnáct minut, půl hodiny jsi prokecal…“
Ano – Sir je velice hovorný písničkář. Svůj smysl pro humor a nadsázku uplatňuje na našem diskusním fóru a pokračoval v tom i na pódiu. Několik básniček bylo vskutku Plíhalovských, vtipům se někteří lidé smáli ještě více než já (Nebudu jmenovat – aby mě příště Pompela neztloukla…).
Co se týče písniček jsme se přesvědčili, že Paul má melodický hlas i šikovné prsty – dokázal hrát nejen na svoji kytaru s nějakým podivným laděním, ale rozladit i kytaru Tomáše – sólového kytaristy Oldů…
Trochu bych si rýpl, že nevím, je-li moudré do obecenstva, složeného z pracujících občanů, kteří po celý den ve svých zaměstnáních tvrdě dřeli, ještě takhle na večer hustit texty k přemýšlení… Za sebe mohu konstatovat, že určitě si jeho koncert více vychutnám, až budu tyto písničky důkladně znát a budu mít přemýšlení nad nimi již za sebou… Konkrétně to znamená malou část si poslechnout ještě nejméně jednou, větší část raději vidět napsanou (aby se odladili honzlovci a tak) a poslední – nemalé – procento, dostat k dispozici se Slezko-českým slovníkem, potažmo i vysvětlivkami autora…
Samostatnou kapitolou zvláště této části koncertu byli fotografové – na jejich blýskání svedl Sir Paul svůj výpadek paměti… Nevím, mohl-li za to Ještěrčin blesk, ale písní Mravenec, předvedenou na třikrát a v plné polní až po odehrání raději úplně jiné písně, nám autor připomněl, že už nastoupil do věku kdy se muzikantům místo „Umí!“ aplauduje podstatně realističtějším: „Nezapomněl…“
Na druhou stranu musím podotknout, že ve zšeřelém sále jsem také raději nasadil výraz svého oblíbeného smajlíka v okamžiku, kdy se na mě Ještěrka otočila s fotoaparátem v ruce – blízkost blesku také mohla způsobit, že bych zbytek koncertu (a nejenom jeho) vnímal pouze sluchem…
Po skončení své produkce Sir Paul aristokraticky olíbal dámskou část našeho internetového spolku (fotky prý budou…) a poslechl si několik písniček z první části vystoupení Oldů. Poté, co zašlápl čokla dvojice posluchačů a málem si tak přivodil infarkt, se zvedl, olíbal nejenom dámskou část, ale i část pánské části našeho stolu a odfrčel kamsi na severní Moravu. Nechci zacházet příliš do detailů, ale musím konstatovat, že zatímco na pódiu z dálky vypadal vcelku upraveně, takhle intimně zblízka přeci jenom poněkud škrábal….
Olda CRZ měli své vystoupení rozdělené malou kulturní vložkou, tak se nejprve věnujme jí…
Lidové písničky….
O mikrofony se podělili – frajer s kytarou, Sarong a jedno děvče… Jména Vám určitě Sabina ráda doplní….
Při představování toho děvčete chlapec s kytarou použil větu, kterou si teď – ač se za to stydím – úplně přesně nevybavuji – buď že „skoro-vystudovala operní zpěv“, nebo že „vystudovala skoro-operní zpěv“… každopádně je to pořádný kus děvčete se silným operním hlasem, to bylo vidět i slyšet…
Některé mé spolustolovníky a uživatele naší, folkové diskuse tato část programu nejprve rozesmála, poté rozplakala a následně vyhnala do přilehlého báru…. Jak mi bylo sděleno, byli to ti, kteří na škole uměleckého zaměření právě tyto písničky zpívali povinně…
Pokud mohu mluvit za sebe, mě se tahle část programu velice zamlouvala – co si budeme povídat, Sira Paula jsem slyšel poprvé, Oldy CRZ podruhé – tohle bylo jediné místo programu, kde jsem znal texty a to je – tedy samozřejmě subjektivně pouze pro mě – stěžejní věc každé písně..
Jediným zklamáním pro mě byla skutečnost, že protagonisté na začátku slibovali i písničky z pohádek … Nakonec se vymlouvali na zakuklence z OSY a tak podobně, takže jediná písnička, která kdy přičichla k filmovému plátnu, byla „Prijdi Jano k nám“, kteroužto kdysi dávno zpíval vojenský pěvecký sbor v „Trampotách oficiála Třísky“, což, co si budeme povídat, má do pohádky daleko….
A nyní již k hlavní části večera…
Kapelu Olda CRZ jsem slyšel již podruhé… a podruhé se mi stalo, že jsem si druhý den ráno broukal jednu z jejich písniček… To si myslím je smysl všech písniček…. Takže bych si dovolil tvrdit, že toto uskupení je na dobré cestě – nebudu prozrazovat o kterou písničku šlo – jenom ať pilují všechny!
Hlavní představitelka této kapely – alespoň tedy pro uživatele Libka… - měla po koncertě pocit, že se jí vystoupení nepodařilo…. Já jsem s ní tento pocit nesdílel….
Samozřejmě to může být dáno tím, že mě by ze skupiny „Hluchá ucha“ během okamžiku vyloučili s tím, že takhle hluchá zase nejsou…
Když tedy budu mluvit za sebe a své pocity:
Tato kapela má velice dobře secvičené dvojhlasy a to v jakýchkoliv variacích. Mým hluchým uším však přišlo, že pokud se pustí do trojhlasů, začíná to skřípat…
Sabina sama o sobě bez problémů vyvrátila kritiku, že u mikrofonu stojí jako prkno – každý kdo chtěl alespoň tak, jako já, si v jejích pohybech roztomilé vrtění našel a divák nemrava si určitě přišel na své.
Chybějící sóla na flétnu nikterak nechyběla, neb měla být nová a tudíž je tam ani stálí a věrní posluchači neočekávali…
Jediné, co se Sabině dá vytknout je její touha být o něco vyšší, která způsobila, že měla mikrofon nastaven o pár centimetrů výše než by bylo potřeba a hlavně v první písni (Než zvukaři došlo o co jde) jako by nebyla slyšet – pokud šlo o záměr, tak se omlouvám…
Písničky Oldů jsou svižné, zpěvné a jsou ke stažení na jejich webu, takže asi nemá smysl se o nich nějak zvlášť rozepisovat. Snad jenom funglová novinka mě zarazila tím, že jedno dvojverší bylo zcela ukradeno Vojtovi Kiďákovi Tomáškovi… V první chvíli jsem myslel, že to má být pocta tomuto bardovi, ale zbytek písně mě z tohoto omylu vyvedl. Sám autor textu po koncertu v polosoukromém rozhovoru přiznal, že tohle vůbec netušil. Zřejmě píseň „Špinavé řeky“ slyšel kdysi dávno a zlomyslná múza mu tento verš podstrčila jako jeho vlastní… No, v tomto malém sále to nevadilo, uvidíme, jak se Kiďák bude tvářit, až se potkají na nějakém letním fesťáku…
Samostatnou kapitolou byla touha Sabiny po řízku, který ztratila před začátkem koncertu a který se překvapivě našel, když si o něj sama řekla na plnou hubu a na mikrofon… Pravda byl možná ohlodanější, než původně, ale přišel před půlnocí k chuti….
Pokud nějaké fotky z tohoto koncertu budou ke shlédnutí pouze pod heslem – je velice pravděpodobné, že to heslo bude: řízek…
To by bylo asi tak fšechno…
napsal/a: brontosaurus 19:46 Link komentáře (0)
Semtex 20.6.2006
21.Duben 2006Semtex – 20.4.2006 – Gong
Vzal jsem na koncert našeho brankáře a slíbil jsem mu, že uvidí, co ještě neviděl a uslyší, co ještě neslyšel…… a nekecal jsem!
První půlka koncertu se však chlapcům moc nepovedla… Záměr byl povedený – „Řekněte, co chcete, my to zahrajeme" ale:
Už při první – Formuli z formely – Petr Nowak zvrtal sólo, písnička byla přerušená…. A nějak se nedařilo navázat refrénem..
Přišla série několika nádechů, doprovázených huronským smíchem, dialogy typu:
„Tak tři, čtyři“
„pět, šest“
„chacha chá“
a po několika minutách už to nebyla ani legrace…..
Dalším přáním obecenstva byla Včelka Mája – chlapci se kroutili, že tu většinou hrají jako poslední – vystřihli jí skvěle – ještě jsem tuhle věc neslyšel se začátkem kdy střihne Šprcka originál Máji v němčině… a dle očekávání se po písničce uklonili a odešli… ale obecenstvo ještě nebylo v takovém varu, aby šílelo, dokud nepřijdou zpátky – všem bylo jasné, že takhle to neskončí, takže po chvíli potlesku se rozhostilo ticho…. Kluci se vrátili a začali ještě jednou rozpačitě vysvětlovat, že to je pro ně zvyk se prostě po týhle písničce sbalit a jít…
Následovala písnička, kterou si Šprcka připravil cestou do Prahy – jednou z toho možná bude hit, ale text k písni „Mám novou sestru“ asi nebude z těch Šprckových lepších a hlavně bylo vidět, že jej opravdu možná dával dohromady ještě v šatně – až na refrén,který se ukázal být parodií na Levandulovou Hany Hegerové….
A hned vzápětí vystoupil se svým samostatným číslem Petr Nowak… Zazpíval Beskyde beskyde s tím, že se sám doprovázel na foukací harmoniku a dvě flétny – v průběhu písně si harmoniku narval do pusy, obě flétny strčil do nosních dírek… No jako pokus to nebylo zlý, ale obě samostatná vystoupení by se dle mého názoru hodily na zpestření parádně rozjetýho koncertu…. Ale tenhle koncert byl po hodině pořád na začátku….
To samé se dá říci i o následující – Oslíci a Vrány…. Takhle naživo nám hlavně Petr Nowak předvedl, že by z fleku mohl nastoupit na místo uvolněné strýčkem Jedličkou, ale jinak dohadování, kdo které zvíře předvede a jestli tedy ještě nějaké bude, nebo už bude konec, působilo alespoň na mě rozpačitě...
Hodina byla za námi a všichni čekali až to opravdu začne…
A pak to začlo….
Odstartovala to píseň „Takhle na mě ještě nikdo nevystaroval“ a pokračovalo vším co si dovedete představit – proběhl Michael Jacksonn, Pytlík, Plzeňská věž, Amazonka..… a lidi začali šílet – teď by vystoupení Šprcky, či Petra Nowaka vyznělo úplně jinak….
Úplný závěr obstarali Pionýři a už bez mikrofonů „Přátelé zeleného údolí“…
Samotnou kapitolou byl výkon neznámého fotografa, který se během focení stihl pod pódiem kroutit celé dvě hodiny – Petra s flétnou v jedné chvíli totálně odboural a on ončil svou flétnovou produkci slovy: děkuji Vám… děkuji i kobře…
Během závěrečné písničky, kdy kluci seděli na kraji pódia a pěli „Znáš nebe bez mraků…“
Mu Lukáš sebral fotoaparát a udělal fotky, které budou jednou mít cenu zlata – Petr mimo jiné odepnul horní část svých skopčáckých kalhot a zasunul aparát k vyfocení svých míst nejintimnějších…
Můj kamarád konstatoval, že něco takového opravdu ještě nikdy neviděl, ani neslyšel…
napsal/a: brontosaurus 10:12 Link komentáře (0)
