Folková Růže 2010
28.Červenec 2010Folková růže 2010
Na nejkrásnější festival na světě si letos Svatý Petr důkladně posvítil. Po dobu festivalu bylo přes den vedro k padnutí, takže účastníci leckdy marně hledali životodárný stín, ale ze tří večerních koncertů dva spláchnul pořádný příval vody – ve čtvrtek jenom na kůži promočil ty nešiky, kteří si nevzali pláštěnku a nenapadlo je se schovat v podloubí, sobotní koncert už šílená bouřka nahnala s půlhodinovým zpožděním do sálu na Střelnici.
Program byl jako vždy pestrý a bohatý – zdaleka jsem neviděl všechno (no co co – nejsem žádnej odbornej kritik a za své články nejsem honorován) a tak pohovořím o těch, kteří mě zaujali, ať už pozitivně, nebo negativně.
Večer první:
Dobrá poloha – trošku folkmetal, ale vůbec ne špatný – to bylo to první, co jsem slyšel ještě na druhém nádvoří, které pro letošní rok nahradilo rekonstruované muzeum.. (jak bylo řečeno – plivněte v Jindřichově Hradci kamkoliv a najdete vhodné místo pro pódium… )
Stráníci jsou pro mě trošku záhadou. Hrát umějí, zpívat umějí, zvláště když si pozvou Jardu Matějů, ale kde je nějaká autorská tvorba? Já vím, že písničky Michala Tučného jsou zárukou diváckého úspěchu, ale to si lze nechat na nějakou verzi folkové Superstar.
Devítka odvedla klasickou (tj. dokonalou) práci, ale přiznám se, že po týdnu si z jejich vystoupení nic nepamatuju – buď vzpomínky překryly nové zážitky, nebo mě opravdu nic nezaujalo – prostě klasika s „Holkou od koní“
Copáci nahrnuli do promoklých diváků svůj obvyklý nářez. V jejich podání pro mě bylo šokem, že na jevišti nestál můj nejoblíbenější člen kapely Jarda Štěrba. Nahradil jej borec s klasickým muzikantským jménem Malina, kterého Míša Leicht představoval jako „Nejlepšího houslistu v České Republice“… Trošku tuto formulaci degraduje skutečnost, že vzápětí i bendžistu označil za nejlepšího v ČR – sebevědomí je hezká věc, ale nesmí se to přehánět.
Epy de Mye se šíří folkovým hnutím a nezabírá na ní žádné očkování… Tak tohle pro mě je „kapela folkové růže 2010“. Možná se to zdá divné v záplavě osvědčených jmen, ale je pro to logické vysvětlení. Tahle mladá jihočeská skupina v JH vystupuje pravidelně – začínala odpoledními recitály, potom se na dvě tři písničky dostávala do hlavního večera a teď už byla zařazena jako jeden z hlavních taháků – měla za úkol připravit pro diváky jakýsi nenásilný přechod mezi Copáckým bluegrassem a Žalmanovou romantikou… A přesto si členové kapely nehráli na nějaké hvězdy – spali ve škole mezi ostatními návštěvníky a na festivalu zůstali až do konce připraveni zaskočit vždy, když nějaká kapela nedorazila. Přidejte si k tomu písničky, které už úspěšně znějí z rádií a máte důkaz, že folk setsakramentsky žije Myslím, že příjemná blbina „Lovec Amorů“ úspěšně soutěžila na Coutry rádiu ,upozornil bych ještě na rebelské „Opustíme vzory“ a krutě moudré „ženy mužů“ – k těm si připíšu další sloku – kdo mě zná a tuší o čem ta píseň je, ví jakou… J
Hned po příjezdu jsem si z nettu stáhl jejich texty i s akordy a dostupné Mptrojky… a cvičím… A zdaleka to není jenom tím, že s frontmanem kapely jsem se v jednu chvíli potkal ve sprše…
Žalman a spol jako vždy vynikající, večer zakočil bez mikrofonů s celým hledištěm zpívanou lidovkou „Nezacházej slunce“. Snad jenom malinké rýpnutí: v písničce o zlých rodičích „Rodičové tyranové“ je refrén „Nepůjdem z hospody než bude ráno“ – kdyby mi tohle sdělil můj potomek, tak ze mě bude taky tyran… A dále bych trochu starého barda pokáral za to, že tahle píseň je z odzpívaného repertoáru nejmladší – už by to chtělo něco nového!
Den druhý
U kapely Passage jsem si udělal hvězdičku, jako že dobrý, ale přiznám se, že po týdnu si vůbec kapelu nevybavím – takže jak moc dobrý nedokážu poreferovat. Ale folkového posluchače určitě z hlediště nevyžene.
Trio Jakseslezem mi moc nesedlo – po stránce instrumentální samozřejmě člověk nenajde chybičku – na této úrovni už byly všechny kapely dokonalé, ale: texty i melodie byly příliš složité, člověk si tak nějak nemohl broukat s interprety a tak můj dojem byl spíše rozpačitý. Folková muzika určitě v současné podobě snese takový nástroj jako je violoncello, ale ne každý jej dokáže zabudovat citlivě.
Shivers hraje keltskou a bretaňskou muziku…. Muzikanti to jsou skvělí – ostatně jsou to současní držitelé „krtka“ – ale pro mě folk jsou písničky o něčem. Skvěle zahrané keltské melodie prezentované jako instrumentálky mě prostě u srdce nevezmou. Jinak frontman kapely dokázal publikum rozesmát – to všechna čest, ale když jsem je měl slyšet podruhé, šel jsem na zmrzlinu.
Fajnbeat…. Byl fajn beat – na folkový festival patří, člověk se zavlní do rytmu, ale žádná melodie, ani text mi v hlavě neuvízly…
Netřísk dělal čest svému jménu – do nástrojů opravdu moc netřískali. Tři chlapci měli příjemně secvičené dvouhlasy (basista se nějak zpěvu nezúčastnil), ale zoufale jim chybělo jakékoliv charisma – i dobrý vtip, kterým frontmann omlouval hlasovou indispozici (odevzdal jsem hlas ve volbách a nikdo mi ho nevrátil) vyzněl tak, že se nikdo nezasmál. Ať se na mě chlapci nezlobí, ale já při jejich muzice usínal.
Marien – to je pro mě současné synonymum folku! “Kluk z Pardubic“ je nejenom hit, který vyžaduji na každém koncertu, ale i hlavní tvář kapely Víťa Troníček J - pokud někomu toto jméno něco říká, tak je to pravda – kdysi dávno měl kapelu jménem Poupata.
Choďte na ně, kupujte jejich CD, stahujte jejich písničky z nettu a opisujte si je do zpěvníčků, protože podle mého (pravda značně hluchého) sluchu, je tohle to nejlepší, co v současné době můžete slyšet. Během jejich dvou koncertů, jsem byl několikrát nucen nasadit si černé brýle, neb se mi do očí draly slzy (pravda, jsem v poslední době poněkud emočně rozhozen).
Nezbývá, než doufat, že bude platit nosná myšlenka jedné z písní že by: „prozpívaný čas bůh do života nepočítal“ a tudíž nás budou bavit ještě dostatečně dlouho.
„Techtle“ téhle kapely s místními čápy bych raději nekomentoval – každopádně na odpolední scéně chyběl basista a večer mu lidé provolávali obligátní „UMÍ“
Jen tak tak – Úcast domácí kapely na hlavním koncertu jsem léta bral jako úlitbu bohům – tedy organizátorovi celého festivalu Mildovi Vokáčovi, který je zároveň i ředitelem zdejšího gymnázia, jedním ze dvou moderátorů večera a basistou Jentaktaku. Často jsem jejich vystoupení nevnímal, čekajíce na zvučnější jména – o to více jsem byl letos překvapen, když jsem se pořádně zaposlouchal. Tahle kapela stojí za poslech – možná je to i tím, že už k sobě dva zkušení učitelé z gymnázia neberou své studenty, ale kapela má dobře osm let stejné složení.
Traband mě letos nepotěšil – před dvěma lety jsem z něj byl nadšen, letos jsem po dvou písničkách prchl. A tak jsem ani nečekal na vrchol večera:
Blue Effect – Ať si Michal Jupp Konečný říká, co chce, ale já si nemyslím, že pozváním na folkový festival se jakákoliv muzika stává folkovou – a čekat dvě hodiny na Hrob, (tedy sluneční), který ani nemusí přijít, se mi zdálo poněkud neefektivní.
Den třetí
Zhasni! Další z kapel, u nichž jsem měl hvězdičku, jako že velice dobrý.
Bejlí – to mě moc nenadchlo – tahací harmonika byla do tohoto stylu na můj vkus naroubována moc násilně
Z Hadraplánu jsem slyšel jenom dvě písničky, ale tahle stárnoucí a tudíž zkušená kapela vůbec nevypadala zle (myslím tedy hudebně – vzhledově mě ty lepší věci teprve čekaly)
Bonsai č.3 navazují na odkaz dávných Bonsai, které založil ještě František Stralczynski. Ti na rozdíl od kapely Jakseslezem mají violoncello zabudované v kapele velice vkusně – překvapivě, neboť se jedná o stejnou osobu. Oko diváka nemravy rádo spočinula na drobné postavě krásné zpěvačky s poetickým jménem Živana, která kdysi dávno bavila publikum coby Lesní panna (duo Toman a Lesní panna Bonsai spolkli komplet). Divák vtipálek se zase bavil špičkováním mezi moderátorem Mírou Ošancem (jinak moderátoem Ústeckého rádia) a novinářem a šéfem kapely Vaškem Koblenzem.
ICQ z Ostravy je kapela, jíž je velice těžké najít na nettu – těžko tenhle název proženete googlem. Takže ušetřím práci: www.kapelaicq.info . Jejich písničky už jsou ve velkém zpěvníku a jejich vystoupení patřilo k tomu nejlepšímu, co člověk mohl ten den vidět a hlavně slyšet. Navíc sympatie stouply, když chlapci s batohy na zádech prošli kempem, kde se diváci chystali na večer, s hlasitým a skromným: „Ahoj“ a šli se ubytovat.
Žamboši – tady se musím stydět. Tahle kapela natočila dvě CD a za každé z nic obdržela Anděla – cenu hudební akademie v oblasti folk a country… a já je až do letoška neznal. No upřímně řečeno – bláhově jsem si myslel, že když pravidelně navštěvuju koncerty kapely Semtex, tak že už jsem viděl všechno…. Hluboce jsem se mýlil… V civilu vypadají Žamboši vcelku nenápadně – s paní Žambochovou jsme se potkal u barpultu těsně před jejich vystoupením (řeč je o večerním koncertu, který se odehrával v sále na střelnici, zatímco venku se srazily dvě bouřky a pokoušely se o novou potopu světa), Žambocha i jejich bubeníka jsem vídal celý den tak nějak zmateně pobíhat…. V okamžiku, kdy vlezli na jeviště, měl jsem dojem, že vidím koncert někoho, kdo právě požil trochu toho hašiše… a trošku to přehnal…. Mimika, gesta (Bubeník s dlouhými vlasy nápadně připomínal Jiřího Lábuse v jeho slavné roli v majoru Zemanovi – kdopak by neznal Mimikry), přecházení z folku do punku, vyzvání obecenstva, aby zpívali jeden refrén pozpátku a vytrvalé trvání na tom, že musí zpívat všichni způsobily, že postarší manželé sedící kousek ode mne si ostantativně zacpávali uši…. Za sebe musím říci, že pořád ještě „Slyšííííím ten tóóóóóón“ J
Mošny – tahle kapela zpívávala před deseti lety z arkád – zpívají hlavně á kapela… a mně se to před těmi lety moc nelíbilo… Buď se změnili oni, nebo já, ale letos si vysloužili dlouhotrvající poslech – jsou k nalezení na youtubu, můžu vřele doporučit
Do Asonance si trošku rýpnu. Kapela funguje na české folkové scéně více než třicet let a hraje keltskou muziku. Hraje jí skvěle, o tom žádná diskuze, ale na to jaké tu jsou vstupní předpoklady má dost málo písniček o nichž se dá říci, že to jsou skutečné hity: Zelené Francouzské pláně, Čarodějnice z Amsburry, Dva havrani… a dál? Na první desce měla kapela písničku Kopce u pramenů řeky Tyne – pamatuje si jí dneska někdo? Když se stejné melodie chopil Žalman, udělal z ní svůj největší hit (Ano řeč je o Divokém horském tymiánu). Co se týče mojí osoby vadí mi například písničky, kde za každým řádkem, následuje řádek opakovaný – je možné, že takhle staří Keltové své písně psávali, ale marně hledám nějaký smysl v současnosti: je sice hezké, že neustálým omíláním věty „Stéká potůček studený“ lze vtáhnout do zpěvu i publikum (po desátém opakování během půlminuty si text zapamatuje i notorický sklerotik), ale potom chybí jakákoliv návaznost rýmů a divákům pomalu uniká i smysl zpívaného příběhu – maximálně pochopí, že došlo k vraždě, nehodě či jiné tragédii, když v závěru dojde ke změně a stéká potůček červený. Přitom melodie je zajímavá, příběh tklivý a jeho zveršování jistě stálo autora textu nemalé úsilí.
Ovšem musím říci, že něcopřebilo všechna negativa… V okamžiku, kdy na podium nastoupila zpěvačka Klára – jinak dcera zakladatelů skupiny (vůbec výchova dorostu je v této formaci na vysoké úrovni) – drtivá většina mužů v sále polkla naprázdno a začala se nepřirozeně potit. Po tom, co se tahle blonďatá krasavice roztomile zavrtěla a spustila „Asi Tě mám ráda“, začalo u kardiaků hrozit zvýšené nebezpečí infarktu. Tohle děvče navíc studovalo keltskou muziku přímo v Irsku, takže po odzpívané části se chopila fléten a červeně nalakované nehty se začaly míhat takovým stylem, že je většinou nebylo ani vidět… V tu chvíli asi lezli z důlků oči nejenom pánům.
Na závěr bych ještě poznamenal, že kapela poněkud poškádlila fantastického pana zvukaře: nechala se nazvučit jako dvanáctičlenný orchestr, ale nikdy jich nebylo na podiu více než sedm – zvláště Aničky Rábové mi bylo líto (to je další z odchovankyň kapely) – odehrála první dvě písně na příčnou flétnu a potom už jenom chodila na podium, aby se dozvěděla, že v další písničce taky nehraje…
Závěr festivalu patřil mistru kytary a mluveného slova – Karlu Plíhalovi. Musím přiznat, že mistr má u mě z minulosti jeden vroubek, tak na něj mám poněkud přísnější měřítko:
Na jednu kytaru a jeden mikrofon se zvučil zhruba stejně dlouho, jako dvanácti-členná Asonance (Hnidopich se stopkami by mě možná vyvedl z omylu, ale alespoň mi to tak přišlo!).
Potom zpíval šíleně potichu a kýváním se do rytmu jakoby stále mikrofon míjel – seděl jsem hned za zvukařem a ten dost kroutil hlavou.
Básničky stále spolehlivě rozesmávají publikum, ale minimum jich bylo nových (abych nekřivdil, nějaké jsem ještě neznal – asi tři) …
Stejně tak jsem nezaznamenal žádnou novou píseň a navíc mistr neskutečně zvrtal svůj nejstarší hit „Takhle nějak to bylo“, když místo druhé sloky začal znovu první a teprve v půlce přeskočil do správných slov, takže se neplatilo buchtama za spodky, sudičky nesmolili kádrový posudky a tak dále – místo toho se ještě jednou jedlo zpívalo a pilo…. Sice to bylo podáno profesionálně, takže člověk neznalý textu chybu nepostřehl, ale kolik lidí tuto píseň v hledišti neznalo?
Dalo by se tedy říci, že mistr sice stále dokonale ovládá kytaru, ale stárne a nějak nám v novém vývoji ustrnul. Ovšem něco nového se přeci jenom objevilo – byla to nejlepší část vystoupení nazvaná nové lidové písničky, kde se pokusil uvést do života pár lidových písní upravených na současný životní styl (Pročpak slza padá…. Do tvého i-poda) – berme to jako malý náznak toho, že to s mistrem ještě není tak zlé…
A to byl konec uplakané folkové růže 2010 – nasadili jsme pláštěnky a vyrazili do deště zkontrolovat, jestli stany tu buřinu tak nějak ustály..
