HOP TROP - 30 let
20.Leden 201013.1.2009 – Hudební divadlo v Karlíně
"Výjimečných 30"
Slavnostní koncert k příležitosti 30 let skupiny HOP TROP
Něco z historie
„Dobrý večer, hrát a zpívat Vám budou Jarda Samson Lenk, Láďa Kučera – Huberťák a Míra Vondra, říkáme mu Šroub“ Těmito slovy začínala první dlouhohrající deska kapely Hop-trop „Live na Petynce“, která spatřila světlo světa v roce 1986. (no tak dobře – začínala písničkou „Říkal mi brácho“, mluvené slovo přišlo až po ní, ale historičtí hnidopichové mi tenhle přehmat jistě rádi odpustí). Krátce po jejím vydání píseň „Obchodník s deštěm“ převálcovala hitparádu Radioporty, jediného folkového pořadu té doby a když jsem výše zmíněnou desku dostal do ruky já, změnil se mi svět. A tak jsem (coby hudební antitalent ) dospěl k názoru, že bez kytary prostě nemůžu žít. Nebudu tvrdit, že bych si jí nekoupil nebýt této desky – to by byl nechutný patos - protože kdo tíhne k folkové muzice stejně si kytaru nakonec pořídí. Ale byl to určitý impuls za který jsem této skupině vděčný (pravda, moje blízké okolí, zvláště ze začátku onen impuls spíše proklínalo – naštěstí netušilo kam přesně své kletby směřovat).
Kapela v době vydání své první desky už měla za sebou šest let činnosti a každému kdo umí počítat je teď jasné, že tohle seskupení právě oslavilo třicáté narozeniny. Pánové hrají stále ve stejném složení a to včetně zvukaře Rendy Caise, jehož jméno se vytrvale pokoušejí zahrát, přestože rve uši, když jedna kytara hraje Cé a druhá Ais. Výše uvedená skutečnost naznačuje, že navzdory tvrzení lékařských kapacit v oblasti psychologie lék proti ponorkové nemoci vynalezen byl…. Jenom se nedostal na trh a pár vyvolených si ho drží pro vlastní potřebu.
Písničky skupiny Hop-trop zná určitě každý. Kdo tvrdí že ne, tak to jenom neví a myslí si, že Amazonka či Tři kříže, které hlasitě vyřvával v hospodě, když trempíci přinesli kytaru, jsou lidovky. Melodie jsou chytlavé a kouzelně jednoduché – většinou stačí tři, maximálně tak šest akordů a málokdy se objeví nějaká akordová zpotvořenina typu G4sus/7 a podobně. Samostatnou kapitolou jsou texty – pravidelně na koncertech zaznívá: „my si moc nevymejšlíme, my máme pestrej život!“. Většinou se tedy jedná o příběhy, které prožil autor, nebo mu je někdo vyprávěl a jsou postaveny, či situovány tak, aby se v nich pokud možno žijící hrdina nepoznal.
Tolik tedy úvodem a pojďme se věnovat narozeninovému koncertu, který se odehrál ve středu 13.1.2010 v hudebním divadle v Karlíně.
Výjimečných třicet
Nedvědi vyprodali Strahov, Nohavica Lucernu, Hoptropáci se vrhli do Karlína s tím, že nedali vstupenky do klasického předprodeje - kdo chtěl dovnitř, musel si lístky objednat přes jejich web. Producenti asi hrůzou zešedivěli, ale výsledkem bylo, že hudební divadlo praskalo ve švech i na druhém balkóně.
Chlapci nastoupili k tradičním nástrojům z dílny Ládi Kučery. Míra - pidibasa, Jarda - osmistrunná pidikytara a jenom autor si podržel šestistrunnou kytaru v tradiční velikosti. Hoši sice pravidelně tvrdí, že je to proto, aby se snáze vešli do auta když pořadatelské držgrešle nechtějí proplácet cestovné vícero vozům, ale kdo ví - možná je to určitá kompenzace za kila, která kapela v průběhu let nabrala.. ;-)
Stejně jako kapela pokročila i technika – žádné dráty k mixážnímu pultu, každý měl na zádech připevněný „vysílač“… a právě tahle technika po dvou písních zkrachovala… Ne tedy celá, jenom basa nějak něchtěla basovat a tak po pódiu lítal nebohý Jiříček Šneberk coby kapelní technik a zpod kšiltovky mu kudrnaté vlasy skrápěl pot. Nakonec to vyřešil – jak jinak – drát a mohlo se hrát…
Musím velice ocenit skutečnost, že kapela celý program sfoukla bez přestávky. Aby si jednotliví členové poněkud odfrkli, měli připravené dva hosty a tak se nejprve věnujme jim:
Prvního hosta uvedl Láďa Kučera dokonalou historkou z Aljašky a mě to nedá, abych ji tu alespoň v kostce neshrnul:
Rozhovor s Aljašskými domorodci:
„A jaký tu žijou medvědi?“
„No jsou tu baribalové, těch se bát nemusíte, ale potom taky grizly a to je horší“
„a co máme dělat, aby se nám nic nestalo?“
„Dělejte hluk, zpívejte si, hrajte na píšťalky, nebo si třeba pořiďte rolničky a zvonečky a připevněte je na pingl, ono to zvoní a on uteče… a taky sledujte medvědí trus. Když bude do modra, tak to je v pohodě, to je baribal, ten se živí bobulema, nejčastěji borůvkama…. Ale když z něj budou koukat zvonečky, rolničky, píšťalky a sem tam nějakej foťák, tak to je zlý….“
A potom už dostal slovo Zdeněk Šmíd, autor nejenom knížky Putování po Aljašce, ale i mnoha dalších a mimo jiné i vodácké bible „Proč bychom se netopili“, z níž přečetl tu nejpovedenější pasáž – tj. tu o vodáckých písničkách.
Pro ty, kdo by netušili o čem je řeč, jedná se o velice nebezpečnou knížku, která je psaná takovým stylem, že čtenář každou chvíli zařve smíchy a po pár stránkách mu začínají téci slzy. Čtením této knížky na veřejnosti, se takto postižený jedinec dostává do podezření, že užil větší množství zakázaných látek, které jsou známé pod souhrnným názvem drogy.
Asi si dovedete představit, co se stane, když z téhle knížky budete předčítat narvanému divadlu tu nejlepší část…
No musím říct, že i já, který ji zná málem zpaměti, těžce popadal dech a utíral si slzy, ale:
Celý koncert natáčela televize, na krajích pódia stáli dva kameramani se svým pracovním náčiním, které bylo naštěstí připevněno na stativech. Kameraman, který stál (z pohledu diváků) vpravo tuhle knížku evidentně neznal…
Po pár větách se začal smát, potom řehtat a nakonec řičel smíchy a po tvářích se mu kutálely slzy jako hrachy. Stál na prknech, která znamenají svět a ta jsou konstruovaná tak, aby se zvuk nesl hodně, hodně daleko do obecentstva…. Takže když dozněl smích vyvolaný čteným humorem, zdvihla se druhá vlna vyvolaná smíchem kameramanovým… myslím, že tahle část programu se protáhla hodně přes plán…
Druhého hosta si uvedl Jarda Samson a nebyl jím nikdo jiný, než známý autor „zvířátkových“ večerníčků Václav Chaloupek, který se uvedl úžasným vyznáním: „Natáčel jsem Hoptropáky na pódiu několikrát, ale potom jsem je jednou natáčel na oslavě a v tu chvíli jsem si uvědomil, že po zbytek života chci pracovat raději se zvířaty“…
Vrcholem tohoto čísla byla reakce na loňské události okolo dětského večerníčku Madla a Ťap. Pokud někdo nesleduje bulvár rychle připomeňme, že jde o večerníček jehož hrdiny jsou fenka Madla a rysí mládě jménem Ťap. V jednom z dílů po nich střílel pytlák a tady nastal kámen úrazu – autor průvodního slova sice zdůrazňoval, že šlo o špatného člověka, který s lesem neměl nic společného, ale onu postavu oblékl do zeleného obleku. Sdružení myslivců to pochopilo jako útok na svou instituci – člověk oblečený jako myslivec je zde dětem předkládán jako padouch… Náprava byla tedy provedena na prknech hudebního divadla v Karlíně, kde byla promítnuta verze v níž vystupují pytláci hned tři – jeden co by Santa Claus v pyžamu, druhý jako milicionář z národní třídy v roce
A nyní už k písničkám…
Písně všeobecně bych rozdělil do tří kategorií: Některé Vás na první poslech nezaujmou, ale čím častěji je do Vás rozhlas buší, tím více si je zamilujete.To není žádná ostuda - je dost kapel, které takové písně mají… Potom jsou písně, které Vás nezaujmou ani na první poslech, ani na druhý poslech a čím častěji je slyšíte, tím častěji přelaďujete na jinou stanici… A pak jsou písničky, které na první poslech posloucháte s otevřenou pusou… a tím se vyznačují písničky „made in HopTrop“.
Sám za sebe si dovolím pro jednou nesouhlasit se Samsonem, který často deklaruje že: „novou písničku Ti lidé musí odpustit“ – v případě Hoptropu to je právě naopak: na koncertech s chutí poslouchám staré pecky i hlas přiložím k dílu, ale nejvíc se těším na novinky, které jsem ještě neslyšel. Na výročním koncertu jsem si tak vychutnal píseň o mlynáři, kterému po osmačtyřicátém sebrali mlejn a vzápětí píseň o trestanci, co se těší, že až ho pustí, zkoupí v krámku za rohem zboží, které v průběhu výkonu trestu byl nucen vyrobit…
Pokud můžu trochu kritizovat mrzí mě, že jsou poněkud opomíjeny písně z mé nejoblíbenější desky „Veselá Bída“ – zazněla tuším že pouze ta „Z konce světa“, chyběla i Hoptropácká saň (i když tu na desce zpívají hostující děvčata) a vůbec titulní písničky nějak nebyly v kurzu - nedošlo ani na Svátek ani na Potvory. Naopak velice mě potěšila moje oblíbená píseň, která je v podstatě o mě - Markoni (hlasitě zpíval a příšerně hrál – i když já spíše hlasitě hraju a příšerně zpívám…).
Nenápadně se ze začátku do děje vkrádala projekce na zadní oponu, tolik využitá u vystoupení pana Chaloupka – v prvních písních se promítaly jenom jakési ornamenty, potom přišla „Kláda“ a záběry z pily, v dalších kouscích občas nějaká ta krajinka…grády to nabíralo pomalu, ale jistě. „Obluda“ už byla doprovázena fotografiemi jednotlivých členů – podotýkám, že počítačově upravených (doufám!).
Projekční vrchol nastal v písni „Gulášek“. Samotná píseň byla uvedena slovy že: „se jedná o nejstrašnější píseň, kterou kdy kapela nahrála a do koncertů je zařazována proto, aby si posluchač uvědomil, jak jsou ostatní písně krásné!“
Pro ty, kdo toto dílko neznají jenom v kostce: zpěvák se převtěluje do guláše v žaludku během divokého mejdanu, který končí…. No nic…
Každopádně během písně se na plátně rozehrál živý děj – rumové víly symbolizovala zdvojená víla Amálka, objevil se fernet, gin, vaječňák, užasně zpracovaná moucha a závěr byl za všeobecného halasu symbolizován značkou „nouzový východ“…
Blížil se konec – Já věděl, že se něco chystá (ne nadarmo jsme měli lístky od dcery jednoho z protagonistů), ale tohle jsem nečekal: Hoptropáci se „Doškrábali strání plnou kamení“ pomalu doznívala dohra a jen odložili kytary ozval se džezový nástup… Muzikanti odešli, roztáhla se zadní opona a tam seděl kompletní orchestr… Trubky, saxofony, tuba, klavír, dvě řady houslí… a název The Hottentot Orchestra… A jeli: pozvolna přešli na Tři Kříže, Jonatána, Škrábej, Betty …. Hudba je prostě jenom jedna a dá se hrát jakýmkoliv stylem. Hrdinové večera potom nastoupili oděni v saka a s tímhle ansámblem v zádech si zazpívali svůj dávný hit – parafrázi na Werichovu „Ten umí to a ten zas tohle“ s povzdechem, že si po roce 1989 mysleli, že už nebude aktuální… jenom pro ukázku:
„Tady je světskej, kuplíř, pingl a ten co natahuje lidi, no to je taxikář..
Kde koho živí kšeft a švindl… a skoro všichni mají kolem huby svatozář“…
Orchestr dohrál, lidi tleskali, tleskali, tleskali a najednou na podium vykoukl Láďa Kučera… nějaký hubenější ale s hlavou asi pětinásobnou… a za ním další dva – tedy Samson a Míra… a následovala scénka ze života, kdy se chlapci nejprve poperou a nakonec je resuscituje čtvrtá postava – i méně znalí už tušili, že jde o Rendu Caise…
Co říci závěrem?
HopTropáci vydali celkem sedm desek - Pokud tedy nebereme v potaz HopTrop na Venkowě, která byla výcucem prvních tří a BESTiální Uf. To je písniček požehnaně. Když se na závěr zeptali: „Tak jakou byste chtěli jako poslední?“ odpovědí byla neuvěřitelná změť desítek názvů písní na něž se nedostalo - nakonec vyhrál Pošťák, (aby bylo zpravodajské povinnosti učiněno zadosti) a následoval aplaus ve stoje – kdo může říct, že se mu to po třiceti letech kariéry povedlo?
