Lednová výprava 2009 – zpráva psaná formou filmového scénáře o deseti obrazech s předmluvou.
19.Srpen 2009Předmluva
Jak jste asi všichni zaregistrovali, dne 15.8.2009 se uskutečnila „Lednová výprava“
Pro ty, co by snad netušili, odkud vítr vane a název výpravy je zarazil: v lednu letošního roku se domluvila návštěva Rokycan konkrétně tedy bytu dvojice, kterou na tomto serveru reprezentuje osoba známá pod nickem „Mentos 5“. Myšlenka to byla zdravá a nosná, ale k realizaci bylo daleko a tak po dlouhých dohadech byla Lednová výprava naplánována na březen… a následně den před uskutečněním zrušena z důvodu onemocnění hostitelky. Další pokus připadl na srpen a světe div se – povedlo se.
Bylo usneseno, že každá další výprava do Rokycan budiž nazývána Lednovou na počest té první… Já vím, Uljanov by se v mauzoleu obracel, ale což…
Osoby a obsazení:
Domácí:
Tereza – Mentos 5
Ernest – blahé paměti Anak0nda
Milan – Rockový kytarista bez profilu na Libku!
Tómik – pudl
Honza – kamarád taktéž bez profilu na Libku!
Klatovská návštěva:
Vašek – Žluna
Pražská návštěva:
Sabina – Sarong
Lucka – Bavlnka
A kurňa… - Ještěrka
Karel - Brontosaurus
Obraz první - Rokycany
Za více než půl roku, který uplynul od prvotní myšlenky se může stát spousta věcí. Určitě se i stala, ale za zmínku stojí jedna neveselá: Tereza alias Mentos 5 se se svým manželem Ernym rozvádějí… Tato informace byla oficiálně podávána hned při příjezdu a tak přestože to není příliš k popukání, do této zprávy prostě patří. Naštěstí se jedná o rozvod vedený v kamarádském duchu, takže s námi večer křepčili oba..
Ale dost přeskakování - držme se časové linie. V místě určení nás vítala pouze Mentoska, Erny pomáhal kamarádovi, kterého jsme ještě měli v průběhu dne poznat. Na plánovaný výšlap se s námi chystal i jeden nový člen výpravy domorodec Milan. Potetovaný rockový kytarista se stal nejstarším členem našeho společenství a protože to je blíženec, sedl si k nám jako p……. (no dobře, já vím, že to není lichotivé přirovnání, ale docela sedí a navíc se to i rýmuje). Po krátké snídani jsme vyrazili – do hospody… Přeci byste nechtěli, abychom předváděli výkony s prázdným žaludkem.
Obraz druhý – Restaurace Střelnice
Asi nemá smysl popisovat krmení dravé zvěře – dalo by se předpokládat, že ve scénáři by tuto pasáž stačilo odbýt jednou větou, ale to by se nesměla stát událost, která chod výpravy značně narušila. Možná si pamětníci (jako já) vzpomenou na dávný hit „Hotel Bílá Růže“, kterým Láďa Štaidl boural Hitšarádu pánů Šípa a Uhlíře. Těm, kdo si nevzpomněli, připomenu:
Ti kdo hotel Bílá Růže aspoň trochu znaj,
vědí, že tam umývadla dva kohoutky maj
V pravém voda vařící, v levém voda ledová
Když jsem v hotelu Bílá Růže já poprvé spal,
kohoutky jsem otočil a ruce pod ně dal.
Pravá opařila se, levá mi nastydla….
V restauraci Střelnice na dámských záchodech mají sice jenom jeden kohoutek, ale teče z něj voda vařící – Bavlnka ucukla ještě relativně včas, Ještěrka už ne – alespoň se jí podařilo vyškemrat na personálu restaurace pytlík s ledem, když už o odškodném nechtěli slyšet… Sabina si po těchto zkušenostech návštěvu toalety odpustila, ale jak se Mentosce povedlo umýt si ruce bez ztráty zdravé barvy je nám záhadou – že by protekce pro místní?
Obraz třetí – cesta
Cesta na hrad Kozel vede lesem… Nejprve je tedy nutné projít místní raritou zvanou „Rokychánov“ a potom …. Cestou necestou, polem nepolem… 12 km…. A v zádech přísné: „v místní čajovně nás očekávají za tři hodiny, tak pohněte!“.
Kráčeli jsme statečně doprovázeni občasným Mentosčiným povzdechem: „Já ani netuším, jestli jdeme dobře“, což jsme si překládali jako: „Naše ostatky najdou až další generace, tak doufám, že nemáte nemoderní spodní prádlo“…
Musím říci, že jsem si cestu opravdu užil – pokecal jsem si s každým a o všem – s někým o folku, s někým o vztazích, jindy přišla na paškál literatura, či divadlo, v kursu byly hlášky z Cimrmanů i známých českých filmů – ostatně proto je tato reportáž psána formou filmového scénáře.
Hrad Kozel nám problikl mezi stromy zrovna v okamžiku, kdy Milan do telefonu posouval rezervaci slovy: „Víte, my jsme nějak zabloudili a jsme asi 40km od Kozla… takže přijdeme tak za dvacet minut…“ a na vyděšenou odpověď zmatené obsluhy: „Ale to asi nestihnete“ dodával: „Máte pravdu - tak nám držte místa ještě půl hodiny!“
Obraz čtvrtý – čajovna
V čajovně na naše zmožená těla čekal veliký stůl, u něj pohovka a křesla a Mentoska nám za odměnu rozdala lízátka. Možná pro někoho překvapivě mám v oblibě červenou barvu (Já vím – červená není ani přeslička, ani bílá čokoláda) a tak jsem to své vyměnil s Bavlnkou. Že jsem udělal dobře, se ukázalo v momentě, kdy Vašek začal zpracovávat své modré lízátko – namodro obarvený měl nejenom jazyk, ale i zuby a hlavně rty, což mu na celou cestu domů dodalo poněkud mrtvolný vzhled.
Popisovat kvality čajovny asi nemá moc smysl – vybrali jsme si všichni nejenom čajíček, ale i třeba švestkové víno, nebo švestkový koláč. Vzhledem k prostředí, jsme chvilku kritizovali Ještěrku. Mírně zamyšlená osoba užívající tuto přezdívku nám všechno odkývala s tím, že je opravdu hrozná, než jsme jí vysvětlili, že opravdu nešijeme do ní, ale do vycpané kapitální ještěřice připevněné na stěně (i když kapitální – v porovnání s veleještěrem…).
Já osobně se touto cestou se ještě jednou dodatečně omlouvám Tomíkovi, na kterého jsem cestou z místnosti, do níž i císařpán chodil pěšky, šlápnul… Je to nedopatření, ke kterému dochází maximálně (v mém případě) jednou za milión let. Hořkou odměnou mi bylo Mentosí mračení po zbytek pobytu v čajovně…
Každý si dal dvě konvičky a vyrazili jsme na cca dva kiláčky vzdálené nádraží
Obraz pátý – cesta vlakem
Nádraží je poněkud nadnesené slovo – větší kadibudka u zapomenuté jednokolejky lépe vystihuje stav věcí. Přijel motoráček složený z jediného vagónu a my obsadili dvě čtyřsedadla uprostřed. Pohodlně jsem skrčil nohy pod sebe… a přivodil si popáleniny třetího stupně těsně nad achilovkou… Je to zvláštní zvyk v jednom z nejteplejších dnů v roce mít ve vlaku topení zapnuté naplno… Po deseti minutách jsem vyzval osazenstvo, abychom se přesunuli blíže ke dveřím a na nechápavé pohledy jsem objasnil, že se všichni potíme nejenom díky obzvláště slunečnému dni, ale hlavně tím, že mi sálací topení připéká veleještěří prdelku k sedačce… I osazenstvo druhé čtyřsedačky koukalo poněkud překvapeně, ale když jsme jim oznámili, že i oni sedí na vařícím kotli, rádi nás následovali. Další část cesty jsme rozvinuli teorii na jejímž konci bylo zjištění, že globální oteplování mají vlastně na svědomí České Dráhy!
Obraz šestý – znovu v civilizaci
Vystoupili jsme z vlaku… a zamířili přesně opačným směrem, než většina znavené (a příjemně rozsezené) výpravy očekávala. Zase tak znavení jsme nebyli, abychom nečekaný směr nezaznamenali. Co k tomu říci? No snad jenom to, že je krajně nezodpovědné nevzít si s sebou na výpravu dostatek peněz a potom znavené poutníky vláčet další půlkilometr k bankomatu České Spořitelny, protože v KB, ležící vedle nádraží „by to vyšlo draho!“ Že, Ještěrko!
Obraz sedmý – hospoda U Chmelířů
Unavené nohy na cestě k Mentosímu sídlu spočinuly v nálevně U Chmelířů: venku se neobsluhuje, račte k pultu. Tereza založila lístek „na Terezu“, opustila lokál a my si na něj postupně dali párečky, sekanou, hermelíneček, či utopence. Hlasitě hlásaného hesla „pište to na Terezu“ se chopil i zbytek hospody a tak byla Mentoska poněkud vyděšena, když šla pro další pivko a u pultu jí někdo řekl: „Ty jsi ta Tereza? Ta slanina byla výborná, dík!“
V průběhu večeře nás opustil Milan, který zamířil na nějaký festival a jeho pivo bylo jediné, které Tereza zaplatila navíc. Přesto jí výčepní vyzýval, aby chodila častěji – prý na ní lidi hodně chlastaj…
Obraz osmý – večer u Mentosky
„Jé, on tu byl Erny“ Hlásila Tereza už ode dveří. Jak to poznala? Dal si chlapec tu práci a našel někde zašantročené legendární kvarteto s anakondou. Jak bylo řečeno v úvodu, Mentosí rozvod vztahy až tolik nepošramotil a tak Erny dorazil i s kamarádem Honzou… a na kvarteto ani nedošlo – celý zbytek večera jsme hráli na homonyma. Pro případné mravokárce upozorňuji, že se nejedná o sprosté slovo. Každopádně pravidla tu opisovat nehodlám – možná někdy v klidu z oka do oka vysvětlím… Někomu to šlo lépe, někomu hůře - že Bavlnko s tím kmenem… Spát jsme šli ve dvě.
Obraz devátý – neděle ráno
Jak zmást veleještěra? Buďte nepořádní jako Žluna! Spal jsem na zemi na karimatce a okolo sedmé ráno jsem byl vzbuzen vlastním budíkem. Po nezbytném vyčůrání jsem konstatoval, že Vašek ještě spí.. a znova zabral. Vždy když jsem průběžně tak po půl hodince znovu otevřel oči, zkontroloval jsem pohledem Vaškův spacák, který byl v konstantní poloze, řekl si, že Vašek ještě spí a dřímal dál… Okolo jedenácté mi to začalo být divné… Vašek, liška podšitá, ze spacáku dávno vyklouzl a tím, že jej neuklidil mne zmátl natolik, že o tom jak probíhalo ráno Vám prostě referovat nemohu…
Obraz desátý – odjezd
Mentosce má přiletět kamarádka z Ameriky, takže je záhodno vypadnout nejpozději v jednu… Tím bylo řečeno vše podstatné – dal jsem si housku k obědosnídani, odvezl Vaška na nádraží, potom nabral členy Pražské sekce a už se frčelo směrem na Kladno, kde si holky střihly další mejdan…. ale o jeho průběhu už musí referovat někdo jiný…
napsal/a: brontosaurus 08:24 Link
