Běžím po vodní hladině.
Já jsem říční víla.
Už se nebe stmívá,
měsíc odráží ve vlnkách.
Vítr píská na vzdušné flétny,
vodní hladinu roztančil.
Na břehu rybář skotačil,
když na prut chytil rybu.
Vítr skončil svoje sólo,
hladinu řeky uspal.
Všude klid a ticho.
Černá noc rozsela hvězdy.
Září jich přes miliony
Jsou jak zrnka písku.
Jsou zlatými tečkami
na černočerném podkladu.
Temná bytost na břehu,
již vábí světla zbloudilá.
Bludičky ji svedly z cesty
a řekla nad ní zavřela.
Nemohla jsem pomoci,
průsvitná dcera vody.
Matce patří lidské duše,
které světu nevrací.
Zvrácená osobnost
a stejné myšlenky.
Pokřiveně hledí
na všechny kolem.
Na všechny kolem
a všichni na ní.
Holka si věří,
že přes ni není.
Co vidí ona?
Jsme pro ni pakáž,
nemožní blbci!?
Ona je vrchol
ostatní pod ním.
Temný stín kráčí ulicí.
Bytost jde do neznáma.
Stopy za ní zůstávají.
Octla se tu zcela sama.
Má snad i tvář.
Dívčí oči, nos i ústa.
Lampy zář
ji odhalila.
Ustrašeně kouká.
Do všech stran
se otáčí. Zrychlený dech,
očividně pospíchá.
Jde jen sama.
Moc se bojí toho,
že vrah své choutky uspokojí.
Je tu sama?
Neuznávám realitu
a vrhám se do snů
Rovnou po hlavě
padám do jejich hlubin
Létám v oblacích
Chvíli žiji v moři
Nemohu spadnout
ani se utopit
A vidím křehké víly
tančící na louce
I jednorožce bílé
jako jejich duše
Jak plivou oheň
velcí draci trojhlaví
A rytíři na koních
udatně je zabijí
Nechci se už probudit..
