Vlak - život

11.Prosinec 2008

Před časem jsem četla knihu, ve které byl život přirovnáván k cestě vlakem. Je to zajímavé čtení, pokud ho správně interpretujeme.

Život je jen cesta vlakem, skládající se z nastupování, vystupování, nehod, příjemných překvapení ale také samoty. Narozením nasedáme do vlaku a potkáváme tam ty, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče. Bohužel, pravda je jiná. Oni na některé stanici vystoupí zbavujíce nás své citlivosti, lásky a nenahraditelné vazby k nim. To ale nepřekáží tomu, aby nastoupily jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí sourozenci, přátelé a zázračné lásky. Mezi lidmi, kteří cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt. Tací, kteří vyvolávají jen smutek. A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou stále připraveni pomoci. Mnozí po vystoupení zanechají stálou stopu, jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že ti, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagónech, které jsou nejdál od toho našeho. Musíme tedy svou cestu přežít bez nich. Samozřejmě nic nám nebrání, abychom se během cesty rozhodli, i když je to těžké, opustili náš vagón a vydali se k nim.......... ale bohužel, nemůžeme si sednou vedle nich, protože toto místo je už obsazené. Můžeme zůstat stát na chodbičce a dívat se na ně, ale nemůžem je mít.  Tato cesta je plná výzev, snů, fantazie, očekávání, ale také rozluček a samoty. ...... ale nikdy návratů. A proto absolvujme naši cestu co nejlépe. Pokusme se navázat kontakt s každým cestujícím a hledejme v každém z nich to nejlepší. Pamatujme, že v některém úseku cesty mohou koktat a my se stejně budeme snažit jim porozumět. Protože i nám se leckdy bude plést jazyk a jistě se najde někdo, kdo nám bude rozumnět.  Velké tajemstvíspočívá v tom, že se nikdy nedozvíme, na jaké stanici budeme vystupovat, ani kdy vystoupí naši polečníci a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku.

Zamýšlím se , jestli ve chvíli, kdy vystoupím, pocítím nostalgii ...... Věřím, že ano. Odloučit se od některých se kterými jsem cestovala, bude bolestné. Učiňme tedy náš pobyt ve vlaku pokojným a plným úsilí. Starejme se, aby když přijde chvíle vystupování, na našem prázdném místě zůstala stopa a vzpomínky pro ty, kteří cestují dál.

Všem, kteří jste součástí mého vlaku  přeji      Š Ť A S T N O U      C E S T U

napsal/a: carodejka96 10:00 Link komentáře (0)



Sen a přirovnání


Jednou v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem o spoustě věcí. Občas se mi stává, že přicházejí myšlenky odněkud shůry a mě něco nutí je sdělit. Tato myšlenka byla o přirovnání. Ocitla jsem se v roli horolezce, jehož velikou touhou je stanout na vrcholu nejvyšší hory světa. Hory, která je pro většinu lidí nedostupná, jen málokomu se podaří stanout na jejím vrcholu a rozhlédnout se z něj. Musí to být zcela jistě ten nejúžasnější pocit. Pocit vítězství, pocit splnění svého největšího a možná i nejtajnějšího snu. A teď tedy  ve svých myšlenkách stojím na úpatí této hory. Stojím tu bez vybavení, jen se svým toužícím srdcem. Dotýkám se hory, tajně, aby mě neviděli ti, co už vrchol dobyli a považují tím horu za svou. Nemám horolezecké vybavení a jsem sama. Hora se tyčí ve své krásné nedostupnosti a já si říkám, když to dokázali jiní dokáži to taky. Má touha je přeci tak velká. A láska prý i hory přenáší, třeba mě pomůže dostat se na vrchol. Dívám se za těmi, kteří k vrcholu vyrážejí vybaveni lany a cepíny, ale já nechci horu ani spoutat, ani ji rány způsobit. Je přeci tak krásná. Začínám pomalu stoupat, vím, že to chvíli půjde, ale zároveň vím, že takhle vrcholu nedosáhnu. Proč to tedy jdu vůbec zkoušet? Nechci se vzdát bez boje, aspoň to zkusím. Jakou mám šanci, že vrcholu dosáhnu? 1 ku milionu? Možná ani to ne. Je krásný den, slunce září na modré obloze, vše kolem žije. Při každé vhodné příležitosti se hory dotýkám, vnímám ji všemi smysly. Je nedostupná, krásná. Stoupám vzhůru, vím, že cesta bude dlouhá a těžká. Dosáhnu toho, po čem svou celou bytostí toužím? Prosím horu o pomoc, ale ta moje volání o pomoc neslyší, nebo možná slyšet nechce. Na jejím vrcholu už přeci horolezci jsou, proč by měl přibýt  ještě někdo další ? Mám to tedy vzdát? Ale vždyť jsem přeci tomuto snu obětovala všechno. Mám jen svou lásku, svou touhu a svůj život. To všechno nabízím bohu hor, nabízím to i hoře. Blíží se večer, slunce  po své celodenní pouti mizí za obzorem, a já jsem ušla jen velmi malý kus své cesty. Rozbíjím své tábořiště, rozdělávám oheň a dívám se k vrcholu, který mizí v mracích a tmě. Je pro mě tak nedostupný. Vím, že v životě nic není zadarmo, ale já jsem za tuhle svou touhu přece životu zaplatila. Chce po mě snad tu nejvyšší cenu? I tu jsem ochotna zaplatit za možnost stát aspoň chvíli na vrcholu, sama, být jen já a hora.

napsal/a: carodejka96 08:46 Link komentáře (0)