Sen a přirovnání

11.Prosinec 2008

Jednou v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem o spoustě věcí. Občas se mi stává, že přicházejí myšlenky odněkud shůry a mě něco nutí je sdělit. Tato myšlenka byla o přirovnání. Ocitla jsem se v roli horolezce, jehož velikou touhou je stanout na vrcholu nejvyšší hory světa. Hory, která je pro většinu lidí nedostupná, jen málokomu se podaří stanout na jejím vrcholu a rozhlédnout se z něj. Musí to být zcela jistě ten nejúžasnější pocit. Pocit vítězství, pocit splnění svého největšího a možná i nejtajnějšího snu. A teď tedy  ve svých myšlenkách stojím na úpatí této hory. Stojím tu bez vybavení, jen se svým toužícím srdcem. Dotýkám se hory, tajně, aby mě neviděli ti, co už vrchol dobyli a považují tím horu za svou. Nemám horolezecké vybavení a jsem sama. Hora se tyčí ve své krásné nedostupnosti a já si říkám, když to dokázali jiní dokáži to taky. Má touha je přeci tak velká. A láska prý i hory přenáší, třeba mě pomůže dostat se na vrchol. Dívám se za těmi, kteří k vrcholu vyrážejí vybaveni lany a cepíny, ale já nechci horu ani spoutat, ani ji rány způsobit. Je přeci tak krásná. Začínám pomalu stoupat, vím, že to chvíli půjde, ale zároveň vím, že takhle vrcholu nedosáhnu. Proč to tedy jdu vůbec zkoušet? Nechci se vzdát bez boje, aspoň to zkusím. Jakou mám šanci, že vrcholu dosáhnu? 1 ku milionu? Možná ani to ne. Je krásný den, slunce září na modré obloze, vše kolem žije. Při každé vhodné příležitosti se hory dotýkám, vnímám ji všemi smysly. Je nedostupná, krásná. Stoupám vzhůru, vím, že cesta bude dlouhá a těžká. Dosáhnu toho, po čem svou celou bytostí toužím? Prosím horu o pomoc, ale ta moje volání o pomoc neslyší, nebo možná slyšet nechce. Na jejím vrcholu už přeci horolezci jsou, proč by měl přibýt  ještě někdo další ? Mám to tedy vzdát? Ale vždyť jsem přeci tomuto snu obětovala všechno. Mám jen svou lásku, svou touhu a svůj život. To všechno nabízím bohu hor, nabízím to i hoře. Blíží se večer, slunce  po své celodenní pouti mizí za obzorem, a já jsem ušla jen velmi malý kus své cesty. Rozbíjím své tábořiště, rozdělávám oheň a dívám se k vrcholu, který mizí v mracích a tmě. Je pro mě tak nedostupný. Vím, že v životě nic není zadarmo, ale já jsem za tuhle svou touhu přece životu zaplatila. Chce po mě snad tu nejvyšší cenu? I tu jsem ochotna zaplatit za možnost stát aspoň chvíli na vrcholu, sama, být jen já a hora.

napsal/a: carodejka96 08:46 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář