Běžím, tlapky se stále víc boří do sněhu a zanechávají tamhlubokoustopu, která čeká až jí někdo objeví a nebo jen zapadá sněhem.Mé krokyse stále zrychlují a tím se přibližuji k frekvenci běhu, kterouužnezvládnu, neustojím a prostě omdlím. Jenže já nemohu přestatběžet.Potřebuji znát pravdu. Je to teprve několik dní a mě již tyotázky, bezpřicházejících odpovědí, plně ovládly mozek. Cítím se jakovězeň svéhomyšlení. Každá nové, alespoň trochu rozumné vysvětleníprojede tělemjako kopí a já vím, že mi bude v těle trčet dokud senedozvím pravdu.

„ Táhni už do háje, ty ubožáku!“

Snaž se, přemýšlej. Co bych udělal?
Běžím.Nevnímám již studený sníh, který mě stále víc a víc pálí domýchkončetin. Nejsem zvyklý chodit bosý. Sleduji každou skulinku,kteroumíjím. Oči těkají z místa na místo a slzí. Studený vítr serozhodlztížit mi moje trápení. Vidím lehce rozostřeně, každopádně oněkoliktříd stále výš než dřív. To vím určitě. Proč? Proč si pamatujitakovédetaily, však důvod mé přítomnosti je jako vykouřený?

(__Některá tajemství mají být zachována!__)

Cítímjabloň. Potřebují jíst. Několik dní již jsem o hladu. Tělo jižstávkujea posílá mi do čenichu signály o jídle na blízku. ……………...Nejím ovoce,ale teď bych si ho s chutí dal.
…………………………………Jablka v zimě?......................................................................
Jen jedno čerstvé jablko, určitě by mě to nakoplo a já nabral alespoň trochu scházející energie.
Ne, není čas na jídlo! Běž! Běž! Běž!

Tvrdý pád…
Ne,to ne! Další pytlačí past. Mám svázané nohy a nemůžu se z tohodostat.Cítím jak o sebe dřou klouby.Čumák zabořený do sněhu a z tlapektečekrev. Cítím se jako odsouzenec, který čeká na výkon trestu- 100ranproutkem. 150 RAN ŽELEZNOU TYČÍ…. (Lež, a nic nedělej… jen sevyčerpáš…)
-Aůůůů
Ne nesmím křičet. Pytlák mě uslyší a dostanu do horších nesnází. Potřebuju plán.
( Nedáš si jablka???)…
Jistě dal bych, kousal pomalu…
Mám to. Tesáky. Ještě jsem si na ně nezvykl. Vždyť můžu v klidu překousat provaz.

Úplněk, jeho paprsky dopadají na můj hřbet a pohání mě nadpozemskou silou stále dopředu. Ve sněhu již zanechávám krvavé stopy.
( Teď již budeš pro pytláka lehkou kořistí!)- ( Nepodceňuj mě!)
Strašnábolest za krkem. Musel jsem se nějak uhodit při tom pádu. Asi onějakýkámen. Jen sebemenší pohyb hlavou a projede mnou omračujícíbolest. Krevz tlapek nepřestává téct….
( Vždyť víš, že jsi upadl na břicho.)- ( Lžeš!)- úplněk se stal mým nepřítelem…


Jeto blízko, cítím to. Čenich spustil varovné signály, oči seopětzostřily, uši napnuté a připravené zachytit o hluk třepotumotýlíchkřídel. Přes měsíční kotouč se přetáhl hustý mrak. Prohrál…
Jablka, ty proklatá jablka. Ta vůně je všude.
Běžím,mohl bych si dát závod se světlem a vím, že bych vyhrál. Vítrproti mněstaví neporazitelnou barikádu, však mě nezastaví. ( Úplněkjsem zdolal,zdolám i tebe!)
STŮJ!
Můj vnitřní hlas převzal vládu, musím hoposlouchat. Dech mi pomaludochází. Každá rána bušícího srdce serozezněla lesem. Slyším srdcehlasitěji než svůj dech… Jsem na místě….
OTOČ SE!
Předemnou obrovská mýtina. Popadané stromy, nízká tráva, sníh nikde.Tichozde rozhodilo sítě a čeká na další kořist. Je tak hlasité. Cobych teďdal ze hluk motýlích křídel nebo jen tekoucí potok.
NO TAK NADECHNI SE!
Jablka,jestli před tím byla ta vůně silná, teď je v porovnání s níúplné nic.Dokonce přehlušila vůni lesa, dřeva a sněhu. Noří se do mýchnosníchdírek a vlévá se krevního řečiště, kde se rozlévá po celémtěle.Nenávidím tu vůni…
A TEĎ SE POŘÁDNĚ ROZHLÉDNI!
-Konec mého trápení.
-Duše dostála svého klidu.
-Slzy tečou proudem dolů.
Nakonci obrovské mýtiny roste strom. Je to jabloň. Po celé korunějsounarostlé červené plody. Ano, v lednu na ní rostou jablka. Podstromemleží tělo. Promodralé a vyhublé na kost. Lícní kosti sezanedlouhoprořežou ven z tělních útrob. Kolem krku leží provaz. Nejspíšse utrhla pustil bezvládné tělo k spánku pod hustou jablečnou korunu.

Konečně mám klid a mohu si pořádně užívat svůj nový život…
Nořím čumák do mrtvého těla a trhám kusy masa…konečně se najím. Sežeru svojí minulost…

I vlci pláčou….