„Táhni, nech už mě být!“ Po tvářích mi tečou slzy a nechávají za sebouslané stopy. Potůčky smutku, plné naplaveného odpadu a životního hnusu.Zůstává mi na tváři a zanechává na mladém obličeji prohlubně. Tvářzjizvená zklamáním….
„Ano, křič a plač! Vztekej se a pros osvobodu!“ Její hluboký hlas se rozmohl černým pokojem. Zněl tak jistě,tak pevně. Napadl mě kamenný most, vedoucí přes hlubokou skalnípropadlinu. Ten most nezničí ani vítr, déšť ani prudké slunečnípaprsky. Stejně jako neplatí nic na ní. Ještě, že existuje toosvobozující zemětřesení a srovná pevný most se zemí. Tak kdy se začnezemě konečně třást…?
„Už nemůžu, proč to děláš?“ Snažím se trochu pohnout, ale nemohu. Jsempřipoután ke staré, dřevěné židli. Ruce i nohy omotané černou stuhou.Ovšem stuhou, která nikde není uvázaná, ale líně se mi táhne přes klín.Snažil jsem se jí ze sebe všemožně shodit, sfouknout a snad pomocí očípřenést pryč, ale je jako přibitá. Všiml jsem si, že ta stuha roste.Každým odbitím půlnoci se mi jednou omotá kolem zápěstí i kotníku, okterý mám strach. Bojím se, že až vstanu, neudrží mě a já se sklátím kzemi…
„Protože si to zasloužíš! Tak trp!“ Její dlouhé havraní vlasy jízakrývaly jemný obličej. Jednou jsem ho zahlídl, když se nedívala. Májemné rysy jako právě narozené mládě pouštní hyeny. Sladký obličejnavíc umocňují velké oči. Pohybují se rychle a ostražitě, jako byzrovna byla na lovu, snad jí byl dán do vínku zrak vlka. Stačí jen malézašustění a její oči hned zamíří svůj cíl, a zaútočí. Jsou to oči, zkterých jde nahý strach…
„Já, já vím, že jsem to zvoral a mrzí mě to. Ale už na ní nebudumyslet!“ Bylo to těžké vyslovit. Hlas se mi zkroutil do podivnýchkudrlinek, které se rozhodly, udělat mi z hlasu požární alarm. Sám vím,že lžu. O to je to horší. Lžu sám sobě. Namlouvám si něco, co nenípravda. Kdybych mohl, dám si facku. Ovšem jestli bych na to měl vůbecsílu, několik dní jsem nejedl, cítím, že takhle už to dlouho nevydržím…
„Dokaž to! Mysli na někoho, koho miluješ nade vše na světě!“ Vzkřiklana mě jako právě postřelený sup, řítící se volným pádem k zemi.Profukující vítr jí odhrnul vlasy z obličeje.. Byla rozzlobená, snad sebála, že se blíží její konec. Natáhla ruce a její kostnaté prsty mířilyna mě. Klepala se, sice nechtěla, abych to poznal, soudím podleprovinilého výrazu v zakalených očích, ale bylo pozdě, všiml jsem sidřív, než s tím mohla přestat…
„Dobře,“ pronesl jsem tichým hlasem, „nemiluji nikoho.“ Jenže lhaljsem. Vybavil se mi její obličej. Její úsměv, kterým mě vždyprobouzela. Její rty, které mě vždy uklidňovaly, když mi nebylo dobře.Nezapomněl jsem na ní, nedokázal jsem to. Už mě to unavuje. Každý dencítím silněji a silněji, že mi chybí. Dal bych vše za to, aby to mohlobýt jako dřív…
„Lžeš, stále jí miluješ, já to věděla!“ Začala se smát. Mně sezastavilo na chvíli srdce, nemohl jsem popadnout dech. Narovnala se,otočila se ke mně zády a chytla se stěny. Nepřestávala se smát apohazovat hlavou. Její paže sílily, vlasy začaly růst. Nestačil jsem sedívat. Ještě před chvíli byla křehká tak, že by jí mohl ublížit i rannívánek, teď se nemusí bát ani rotujícího tornáda. Obličej začal praskat…

„Já za to nemůžu, chci na ní přestat myslet, ale nejde to. Snažímse.“ Opět se roztekly. Divím se, že pramen slaných slz ještě nevyschl.Kde se pořád berou? Musel jsem již vybrečet všechny své zásoby, vody semi nedostává, ani do mě nijak neprší, tak kdy už konečně přestanoutéct? Teď jsem již však cítil, že proti mně začaly zbrojit. Proudyprůhledných kapek pálily na tváři. Jako by mi někdo na tvářích rozdělalmalý ohníček, a zapomněl ho uhasit. Jenže z toho ohníčku se pomalustával velký obličejový požár. Tak moc bych potřeboval vodu…
„Nesnažíš se, ty chudáku! Vždyť nic jiné neděláš, než že myslíš na ní!Kolik hodin, nebo spíš dnů jsi jen proseděl se zrakem stočeným doprázdna? A víš co, ona tě nemilovala! Hrála si s tebou, byl jsi jejíoživení, nic víc!“ Ta krutost z ní přímo čišela. Ta slova, co pronesla,mě sejmula jako kulový blesk, nic netušící a pasoucí se krávu na zelenélouce. Měla pravdu, já to věděl. Skrz otevřené okno se do našeho pokojedostal obrovský černý puštík. Posadil se na masitou skříň a díval se němě, vedle mě i do mě…

„Dobře, máš pravdu! Chci tu zůstat, o nikoho jiného nestojím, jeno ní!“ Ani jsem to nedořekl a na mé rameno přilétl znepokojujícípuštík. Měl nohy od krve a byl studený. Zima z něj přímo čišela. Nebítmu srdce, řekl bych, že je mrtvý. Bylo ticho. Déšť přestal bubnovat dostřechy, vítr nefoukal. Slyšel jsem jen svůj dech. Vtom se na mě puštíkotočil a začal zpívat svou pohřební píseň. Každý tón mi projíždělmozkem, jeho oči mě stále víc bodaly a on nepřestal zpívat…
„Vidím, že si rozumíte, byla by škoda, kdybys nás opustil.“ pronesla kemně ironicky. Z jejího nádherného obličeje zbyly jen havraní vlasy.Místo jemných rysů, teď na mě zírala vlčí hlava, se žlutými tesáky.Pohladila mě dlouhými drápy přes tvář, otočila se a zmizela v tmavémrohu pokoje.
„Miluju tě, Lucko!“ zařval jsem, jak nejvíc hlasitě jsem mohl. Černástuha se znovu obmotala kolem mého zápěstí a kotníku, teď však mnohempevněji. Bylo mi ze sebe zle, věděl jsem, že jsem zase prohrál svůj bojs ní. S odpornou samotou s vlčí hlavou. Vím, že za chvíli je tu zase anenechá mě spát, jíst, prostě žít. Vzdychl jsem si, uhnul hlavoustranou a nechal proudit puštíkovu píseň do mého nitra….