Dnes je vcelku zima. Vzal jsem si dvě mikiny i zimní bundu, ale ipřesto cítím, jak mi profukuje do zad chladný vítr. Čekal jsem, žealespoňo Vánocích bude líp. Zajímalo by mě, kde vzal pan Lada předlohukesvých obrázkům se zimním tématikou. Já ještě takové Vánoce avlastněani zimu nezažil. Když zrovna neprší, plazí se po zemi mlha.Nouvidíme, třeba se toho někdy dožiju, a i já zažiju pořádnoupravouzimu, tak jak má být. Dnes jsem si vybral ten čtvrtý hrob zezadu.Má nanáhrobku datum s křížkem přesně to, jaké je dnes. Jen on pár letzpět…

„Rozumíte mi, chci svojí dceru mít na svátky doma!“
„To asi nepůjde.“
„Radila bych vám, aby to šlo.“
„Paní, mám to brát jako vyhrožování?“
„Prostě mi jí dejte na Vánoce domů, nebo si jí teď hned vezmu a pojedeme pryč!“
„To bych vám opravdu nedoporučoval.“
„Prosím, pane doktore…..“

Janašla dlouhou nemocniční chodbou, a po cestě cítila ten pověstnýaznervózňující zápach. V ruce nesla žlutou, propouštěcí kartu. Neslajídostatečně hrdě. Dokázala to, v co vlastně ani pořádněnedoufala.Vybojovala si svou dceru zase zpět, i když jen na několikdní. Ona bylaovšem ráda za každou minutu strávenou se svou dcerou, mimonemocničnízdi. Posledních několik měsíců si jí ale moc neužila. Stálese čekalo,až se Kamile udělá lépe. Proto se jí nemocnice stalanechtěným domovem.Bohužel…

„Slečno, propouštěcí kartu.“
„Jsem paní, tady je.“
„Omlouvám se… Vy si jdete pro Kamilku?“
„Jistě, je to na kartě snad napsané.“
„To ale není nejlepší nápad.“
„Nikdo se vás na nic neptal, sakra!“
„No dobře, jak myslíte. Pustit jí ovšem můžeme až po vizitě, ta je zhruba za dvě hodinky.“
„Sestro, prosím…“

Kamilaležela na posteli a dívala se do stropu. Do ruky jí vedlyhadičky a donich kapaly roztoky všelijakých barev. V pondělí bylprůhledný jakovoda. V úterý zase tmavě oranžový. Kamile to zezačátkuhrozně vadilo,nemohla ani pořádně spát, ale zvykla si. Vlastně jí aninic jinéhonezbývalo. Hodně jí také pomáhal pan primář, který jí každývečer o tom,jak ty hadičky zachránily život nějakému klukovi neboholčičce. Mělapana primáře ráda. Vůbec by se nezlobila, kdyby si vzaljejí mámu…

„Kamí, ahoj!“
„Jé, mami, co tu děláš?“
„No jdu si pro tebe, když jsou ty Vánoce. Slíbila jsem ti to přece, ne?“
„A tys to dodržela?“
„No, to víš že jo.“
„Jé děkuju, mamí!“
„Ale budeš doma odpočívat, jasný?“
„No…“
„Prosím, Kamilko…“

Janastála u okna a zatímco se Kamila oblékala, dívala se ven.Pozorovalažijící město. Lidé pobíhali s plnými taškami sem a tam.Hlavou se jimhonily pouze myšlenky, co komu ještě nekoupili, jakstihnou večeři… Janěse zdály ty problémy směšné. Je to nesrovnatelné stím, co teď musířešit ona. Věděla to, že jestli to udělá, bude konec.Rozhodla za obě.Za sebe i za Kamilu. Možná to bylo vůči jejímujedinému dítěti nefér,ale nemohla jinak. Slíbila jí to, a kdy jindy byse měly plnit sliby nežo Vánocích?

„A co budeme dělat, mami?“
„No doma si dáme večeři, a pak ti určitě přinese Ježíšek nějaké dárky.“
„Ježíšek, mami, neexistuje!“
„A jak jsi na to přišla?“
„No ty přece nosí Santa!“
„Cože, prosím?“

Říkaljí to Kuba. Prý ho dokonce jednou zahlédl, když byl o Vánoce utety.Kamče se to moc líbilo. Podle Kubova popisu vypadal vcelkunormálně.Tlustý dědula s dlouhými, bílými vousy. Hlavně už ho vidělaspoustadětí. Zatímco ježíška neviděl nikdo. Jak má něčemu věřit, kdyžani neví,jak to vypadá? Santa je pro ní mnohem lepší. A dokonce nosí ivíc dárků,říkal Kuba těsně před tím, než ho někam odvezli. Potom už honikdyneviděla…

„A jak ses dneska měla?“
„Vlastně dobře, ráno přišel pan primář a dal mi čokoládu.“
„Je hodnej viď?“
„No, ale ta zlá sestra mi jí hned vzala, i když jsem jí prosila, ať mi dá alespoň kousek.“
„Víš, že je to její práce.“
„Já vím…“

Panebože, její dítě si nemůže vzít kousek čokolády o Vánocích. V časekdy sejiné děti cpou cukrovím, chlebíčky a jinými pamlsky. Proč? Pročtomuselo potkat zrovna je? Copak není na světě ani trochuspravedlnosti?Tak strašně ráda by jí tu čokoládu dala, ale to už byopravdu přehnala.Bohatě stačí, že jí má u sebe. Už tak moc riskují…

„Mami, zastav, prosím.“
„Stalo se něco?“
„Chtěla bych se jít naposledy koulovat.“
„To nesmíš, miláčku, musíš odpočívat.“
„To už odpočívám půl roku, přála bych si to.“
„Víš…“
„Já vím, prosím.“

Kamilase cítila po dlouhé době šťastná. Radost a úsměv na tváři. Sníh,kterýjí dopadal na její kůži, jí hřál. Dívala se na mámu a do očí jíposílalahromady vděku. Měla jí tak strašně ráda. Bude jí chybět. Nikdyna nínezapomene, to věděla už teď. Lehla si do sněhu a začaladělatandělíčky. Dívala se přitom do nebe a přemýšlela nad poslednícestou.Připažit, rozpažit, připažit….

„Užila sis to?“
„Bylo to super, mami!“
„A jak se cítíš?“
„Jsem unavená a chce se mi strašně spát.“
„Ale Kami, doma máš ještě dárky!“
„Tohle byl ten nejlepší dárek!“
„Odpust mi to, prosím….“

Janazajela autem na polní cestu a zhasla motor. Dívala se na pole a dolesů.Začalo sněžit. Lány země postupně mizely pod vrstvou sněhovýchvloček,které se k sobě těsně choulily. Slunce již zapadlo, a do městavcházelauklidňující tma. Podívala se na zadní sedačku a z očí se jívyrojilprvní zástup slz. Kamila usnula. Věděla, že to přijde brzo,alenetušila, že to proběhne tak v klidu…

Okolo auta profoukl ostrý vítr a Jana věděla, že je to poděkování od Kamily. To nejupřímnější, jaké je možné.

„Prosím, miláčku…“

Jana otevřela dveře, vystoupila a vydala se po polní cestě pryč…. domů….