Každé ráno jsem jí pěšinku česala,
ač zima byla,
či léto bylo,
kousek svého srdce do vlasů jsem jí vepsala.

Nejeden chasník z vesnice se za ni otočil,
ač radostí kvetla,
či pole máků kvetlo,
však ani jeden prst v záplavě jejích vlasů nesmočil.

Svůj věneček si dlouho, předlouho chránila,
ač o to fešák prosil,
či opilé schovanče prosilo,
křehkostí svou síle vzdorovat nemohla, sic se bránila.

Oči sklopené, ruce v klíně složené, hanbou do země se propadá,
ač já jí odpustila,
či samo nebe odpustilo,
hubeněji než samotný hladomor vypadá.

Jednou z rána ke skále vysoké se vydala,
ač já jí to zakázala,
či vlastní myšlení zakázalo,
ještě téhož rána do sboru andělů se provdala.

Každé ráno na dále pěšinku jí česám,
ač léto je,
či zima je,
na holé lebce to jde ztěžka, na mysli já klesám.