Tak už jsem zase tu. Na svém oblíbeném relaxačním místě. Jak už dobřevíte, chodím se sem odreagovávat od běžných starostí dospívajícíhostudenta. Zní to bláznivě, ale hřbitov mi plně vyhovuje. Dnes je ovšemdocela zima. Jsou cítit blížící se Vánoce. Příště si sem budu musetvzít spacák a svařák, abych neumrzl. Měl jsem docela těžký den,ráno…Ale to vás určitě nezajímá. Pro dnešek jsem si vybral pátý hrobzprava. Něco mi na něm nesedí. Je nějaký udržovaný, o koho asi šlo???

„Martine, vstávej! Máš na stole kakao.“ Martin se trochu zavrtěl ve vyhřátém pelíšku a otevřel oči.
„ Dobré ráno, koukej vyskočit a obléct se, docela přituhlo. A to víš,táta než zatopí, však ho znáš,“ usmála se na něj jeho mamka.
„ Už lezu,“ odpověděl jí rozespale a opětoval jí úsměv. Na to, že mubylo čerstvých deset, byl ten úsměv podezřele dospělý. Jak slíbil taktaké udělal. Vyskočil z postele a oblékl na sebe zelenou teplákovousoupravu. Vypadal trochu jako vodník. V kuchyni rychle vypil kakao aposadil se k oknu. V obličeji byl vidět náznak smutku.
„ Dneska pro mě přijdou, že jo mami?“ zeptal se jí Martin skleslým tonem.
„ To víš, že jo!“ upřímně si tak jistá, ale nebyla. Věděla moc dobře,že se s ním místní děti moc nekamarádí. Byl na ně moc vyspělý, mocchytrý. Navíc na tom jako rodina nebyly finančně moc dobře, a toho siděti také všimly. Proto se mu mamka věnovala, jak nejlépe mohla.Jezdili spolu po výletech, hráli všemožné hry…Martin byl za to rád, alestejně mu něco scházelo. Bylo mu líto, že se s ním nechce nikdo bavit.Přitom se snažil se všemi vycházet dobře…
„ Hm, zase nepřijdou, já to vím,“ pronesl smutně Martin a v jeho očích se objevily slzy.
„ A co kdyby si šel ty za nimi,“ povzbudila ho, „ určitě je překvapíš.“
„ To je skvělý nápad mami!“ Martinovi se rozsvítily oči.
„ Kluci šli dnes určitě zase na rybník, tak můžeš vyrazit.“
„ Jen se převléknu a půjdu, kluci by se mi smáli za ty tepláky.“ Martinse rozběhl k šatní skříni a vyndal ty nejlepší oteplováky jaké měl. Užse za nimi těšil. Dlouho nebyl venku,jen tak s kamarády. Snad to budetentokrát lepší. Pevně v to doufal.
„ Nezapomeň na šálu a čepici!“ ozvalo se z kuchyně. „ A zachvěli doma,jasný?“ Martin měl mamku moc rád. Nasadil si čepici, uvázal šálu avyběhl ven.

Od rána už sněžilo. Napadlo již dobrých deset čísel. Martin si po cestězpíval a dělal sněhovou kouli. Brodil se čerstvě napadeným sněhem apřipadal si tak volný. Mohl by ve sněhu žít. Vůbec mu nevadilo, že jestudený, sníh ho prostě bavil. Možná bych chtěl být polární liška,napadlo ho. Hned se tomu nápadu zasmál. Zasněženým parkem se rozmohldětský, bezstarostný smích. Šel pár minut mezi vysokými duby a zachvíli dorazil k zmrzlému rybníku…
Kluci tu opravdu byli. Hráli zrovna hokej a byli zapálení do hry. Martin se za nimi rozběhl a zakřičel na ně:
„ Ahoooj!“ Všichni mladí hokejisti přestali na chvilku bruslit astočily zrak na uříceného Marina. Ten spatřil v jejich očích nezájem.
„ Nazdar, co tu chceš?“ vyštěkl na něj ten největší z kluků, nejspíš hlava party.
„ No chtěl bych si s vámi zahrát,“ odpověděl mu posmutněle.
„Máš brusle a hokejku? Nemáš! A i kdybys měl, stejně by to byl nějakejkšunt. Tak zas můžeš jít.“ odpálkoval ho velikán. Brusle, že mě to hnednenapadlo, jsem trouba, honilo se Martinovi hlavou. Jemu to však páliloa tak hned dostal nápad.
„Tak můžu být rozhodčí, znám pravidla.“
„ Ty určitě chytrolíne. Nikdo tu o tebe nestojí tak padej domu.“ Martincítil, že se každou chvíli rozbrečí, ale snažil se to potlačit. Jeden zkluků, malý zrzavý chlapec si toho nejspíš všimnul.
„Hele, tak nám může sbírat puky.“ snažil se mu pomoct zrzek. Martin se usmál.
„ Ale nebudeš překážet, jasný?“ řekl mu velký kluk.
„ Nebudu, slibuju.“ Martin ze sebe sundal bundu a postavil se na led.Kluci ho vzali mezi sebe, byl na sebe náležitě pyšný. To bude mámakoukat, až jí to všechno poví.

Zezačátku Martina sbírání puků bavilo, přece jenom si hrál se svýmikamarády, ale jak minuty plynuly začala mu být zima a jeho úloha mupřipadala čím dál nudnější. On sám by vydržel až dokonce, aby klukůmukázal, ale zima ho přemohla.
„ Už půjdu domu, je mi zima,“ pronesl do davu.
„No jo, měkkota, to se dalo čekat. Tak ještě skoč pro támhleten puk.“Toho se Martin bál. Puk byl až nebezpečně blízko doposud nezamrzléhopásu.
„ Když….“ snažil se vymluvit.
„ Žádný když, jednou si s námi chtěl hrát, tak pro něj ještě dojdeš!“rozkázal mu ten velký kluk. Martin ho začal mít rád čím dál míň. Rozkazvšak uposlechl a pomalými kroky se přibližoval k puku. Křup, křup. Ledpod nohami začal praskat jako když praská sklo. Martin se začal bát.Jestli se propadne a neutopí se, dostane alespoň pořádný zápal plic.Natáhl se rychle k puku, křup , a opatrně se zase postavil, křup. Nohyse mu třásly.
„ Podívejte, jak se klepe srágora!“ zvolal nějaký kluk v modré kombinéze.
„ Když ten led křupe.“
„ Jseš ten největší srágora na světě,“ řvali jeden přes druhého aukazovali si na něj. Martin se rychle dostal z ledu, vzal bundu a chtěljít pryč. Kluci však ještě nehodlali přestat. Udělali z nahromaděnéhosněhu koule a začali je po Martinovi házet. Několik koulí ho udeřilo dohlavy. Oblékl si bundu a utíkal pryč.

Běžel rychle. Ani si nevšiml, že se silně rozsněžilo. Nebylo vidět nakrok a Marin pořád běžel. Oči měl plné slz. Cítil se tak trapně. Vuších mu pořád znělo: Jseš srágora! Těšil se už zase k mamce. Už budejenom s ní. Teď mu určitě nandavá oběd na stůl. Nohy cupitaly jaknejrychleji mohly…
V tom Martin uslyšel skřípavý zvuk a ucítil obrovský náraz do těla.Odletěl několik metrů stranou. Nemohl popadnout dech,i když se taksnažil. Měl před sebou obraz kluků, jak si na něj ukazují a hlasitě sesmějí. Nešlo mu hýbat nohama a dusil se vlastními slzami. V hlavě muhučel podivný zvuk. Slyšel mamku, „ Tak Marťo, dneska je kuře, tak tokoukej všechno zbouchat, nebo nebude koláč. Nebo nebude koláč. Neboonebuudee koláááččč. Zvuk se protahoval jako zaseklá gramofonová deska.Jeho tělo se přestalo hýbat a on naposledy vydechl.
Řidič z místa nehody ujel. Doma se mezitím chystalo k obědu, bylo kuře.Čekalo se jen na Martina, který měl v pokoji překvapení, nové brusle ahokejku...
Martin nedorazil….


A já už půjdu pomalu domů. Začal padat sníh a já nechci nastydnout.Snad ho napadá hodně. Třeba i k nám jednou zavítají polární lišky…